Sice jsme pak povili ještě jedna štěňátka, plod to nečekaného výbuchu vášně mezi mojí nezdárnou psicí a jejím nejlepším psím kamarádem, ale jinak jsem neoblomná, žádná mláďata.

Proto máme koťata. Předesílám, že jsem sice psí, ale vůbec ne kočičí. Kdyby se mě někdo zeptal, kolik chci mít koček, řekla bych, že žádnou. Jenže bohužel se mě nikdo neptal, a tak mi Velký Duch či chcete-li Osud, naděluje v pravidelných intervalech kočice zatoulané, opuštěné nebo ztracené.

A řízením téhož nevyzpytatelného osudu se u nás zabydlel i kocour, a přestože jsem byla neúprosná téměř jako talibanská mravnostní policie, dříve než nám hoch dospěl do věku, ve kterém bychom jeho mužství mohli učinit přítrž, porodila naše kočka koťata.

Za tu dobu co je máme a pozoruji je, jsem dospěla k několika důležitým poznatkům. V naprostém rozporu s mými předešlými pozorováními musím připustit, že kočky pravděpodobně mají mozek. Kde jinde by se vzal sací reflex?

Darwinova teorie o přirozeném výběru druhů je hloupost. Všichni jsme zřejmě povstali ze slepice. Proč by jinak, k sakru, všechna mláďata vstávala za svítání.

Na větráčku od notebooku lze přihřívat lahvičku s kočičím mlíčkem. V optimálním případě zavřenou.

Rodičovské pudy jsou potvora, donutí vás nespat a pečovat o tvorečky, jejichž matkou byste nemohla být ani v případě, že by vás unesl mimozemšťan se zvláště odpudivými morálními zásadami. 

Spánek je bonus, milý, ale ne nepostradatelný.

Štěňátka pěkně voní mlíčkem a miminkovatostí. O kočičkách mohu říct přinejlepším to, že malé kočičky voní podobně jako velké kočičky.

Teorie o tom, že kočka neleze tam, kam se jí nevejdou fousky, je pěkná pitomost. Nikdy jsem nepozorovala dospělé kočky, ale koťata se objektivně snaží nacpat do prostor, kam se jim nevejdou nejen fousky, ale ani hlava.

Různé součásti notebooku lze použít jako kočičí hraníčko. Některé i opakovaně.

Vždycky jsem myslela, že naše kočky jsou umanuté a tvrdohlavé, protože je rozmazlujeme. Omyl. Takové už se rodí.

Malé kočičky otřesně škrábou. Hůř než velké kočičky. Zkuste praštit někoho, kdo se na vás dívá takhle...

Zatím co u štěňátek byl vždycky hlavní problém, v tom, jak jim zabránit, aby sežrala všechno, co najdou, včetně uhlí a krému na boty, u koťátek se mi zatím jeví jako největší problém, jak je přesvědčit, aby žrala vůbec něco.

Kteroukoli potravinu vhodnou pro odstavená koťátka jsou ti malí ďáblové ochotní ochutnat jen jednou. V momentě, kdy té věci koupím zásobu na týden, k ní už nikdy ani nečuchnou. Tuto hru se mnou zjevně hodlají hrát, dokud nevyčerpají mojí trpělivost a možnosti místní samoobsluhy.

Notebook lze použít jako vyhřívaný kočičí pelíšek.

Říká se, že kočky mají devět životů. A asi je to pravda. Někdo tak nešikovný s tak překvapivě invenčními nápady jak se sprovodit ze světa, vypotřebuje nejméně tři už během prvního měsíce života.

Nikdy nesahejte na prodlužku, kterou před chvílí počůralo koťátko. Probíjí. Šokující zkušenost.

A abyste věděli, o kom mluvím, přikládám fotky, těch nejsladších koťátek na celé Zemi i v přilehlých galaxiích. Ale já vážně nejsem kočičí...