Netušila jsem, že bych mohla svou fyzickou kondici vylepšovat pomocí kocourka Darečka. Ale náš miláček se snaží, abych fyzicky nezakrněla. Zahájil dvoufázový trénink mé osoby.

Ráno, pokud ho napadne (a že ho nápady přepadají dost často), mne budívá nešťastným kvílením, že má „Hláááád!“ Mátožně vstanu, snažím se udržet ve svislé poloze a neupadnout, jak mě bolí končetiny. Ano, dospěla jsem do bolavých ranních vstávání. Pokud mně nehoní Bič Kočičí, tak se pomalu rozcvičím a je to dobré.

Takže po kvílení se sesunu opatrně podél zábradlí po schodech dolů, abych zjistila, že obě misky jsou plné, a to mne tak rozpumprlíkuje, že se okamžitě docela probudím, zjistím, že je půl čtvrté, zasyčím na kocoura, že ho vrátím do útulku a vyhodím ho ven. Odbelhám se po schodech nahoru a stejně neusnu, jak jsem celá rozdivočená.

Dareček: „No, tak jsem trochu zmokl!“

Druhá fáze tréninku nastává, pokud jdeme na procházku s Ajvinkou někam dál do lesů a kocour s námi jít tak daleko nemůže. Pokud chlupatý trenér hnípe v některé z našich postelí, je dobře. Pomalu zmizíme s Ajvi v lesích. Horší situace nastává, když přijdeme do poloviny cesty k lesu a vedle mne se náhle zhmotní kocour, celý natěšený, že půjde s námi.

„Dnes to, Darečku, nejde, musíš se vrátit domů!“ „Vrrrrk, ale kdepák, jdu s vámi!“ praví a s rozhodným postavením ocásku se mi tře kocour o nohy. „Ne, okamžitě se vrať!“ zahřmím rozkazovacím tónem a natáhnu ruku směrem k domovu jako Libuše, když věštila „vidím město veliké“. To ho trochu zviklá a pár metrů se vrátí s tichým mňankáním.

Přišlo zboží ze Zoohitu, Dareček pomáhá

Jen se pohneme dál, už si to zase špacíruje za námi. „Padej domů! Ajvi, zažeň ho!“ vřeštím uprostřed louky. Ajvi nerozhodně stojí a nehne ani chlupem, ale kocour se rozběhne zpět k domovu! Hurá, můžeme jít. Rychlým krokem se blížím k lesu. Otočím se a kocour v bezpečné vzdálenosti – jde za námi.

A teď nastává ten pravý trénink pro mou fyzickou kondici. Vím, že jakmile zmizíme v záhybech cesty, v lesním porostu, kocour nás neuvidí a přestane s pronásledováním. Proto musím rychle. A tak – začnu utíkat! Ano, Dareček mne donutí běžet, co mi síly stačí, dech se mi úží, nohy kmitají, jen nespadnout! A já běžíííím, jako za mlada. Pokud jedu na kole, totéž se opakuje kolmo (musím podotknout, že cesta stoupá), takže supím a šlapu do pedálů jako o život.

Jsme v křoví, nemohu popadnout dech, pokoušejí se o mě mdloby, krevní tlak vystoupal do závratných výšin, ale když nakukuji opatrně zpět, bílá postavička nikde. Vzdal to. Když se mi zklidní srdeční tep a dech se vrátí do normálu, tak s Ajvinkou pokračujeme v cestě. Jenom doufám, že se tyhle tréninky nebudou opakovat častěji.

Jo, tenhle kocour, ten mi dává zabrat. A potom že kočky jsou uklidňující, mazliví miláčci!

Král skalky Dareček

Foto: autorka