Asi vůbec nejčastější jsou projevy teritoriální agrese, se kterou se neomylně setkáme v okamžiku, kdy se rozhodneme svou smečku rozšířit a přineseme našemu "starému" kočičákovi nového kamaráda či kamarádku. Způsobů jak ostří agrese otupit je víc, ale ani jeden naprosto dokonalý. Protože hlavní roli při vyvolání teritoriální agrese hraje "cizí pach" - tedy čichový vjem, rozhodně nic nepokazíme, přetřeme-li "nové" zvíře používaným ručníkem, polštářkem z pelíšku "starého" zvířete či hladíme-li obě zvířata a střídáme ruce, aby jedno načichlo pachem toho druhého.

G. Durrel doporučuje zvíře "s domovským právem" izolovat do jiného prostoru a nováčka nechat " uhnízdit". Teprve potom vpustit do prostoru starousedlíka. Většinou pak probíhá seznamování méně dramaticky. Má to svoji logiku, protože "nováček" už není stresován cizím prostředím, ale "jen" starousedlým kocourem a protože zažívá menší stres, je i tolerantnější.

V naší smečce se také osvědčilo nabídnout nového člena smečky k očichání a obhlédnutí v přepravce - většinou jsme ale ještě použili "Durrelovu metodu", mimo jiné například i proto, že jsme chtěli dodržet nějaká pravidla karantény. Teritoriální agrese je také obvyklou příčinou známých kocouřích rvaček, doprovázených strašlivou zvukovou kulisou a úctyhodným množstvím krvavých šrámů na všech stranách. Tato dramatická obrana teritoria je také nejčastější příčinou kastrace kocourů (hned vedle značkování, což je také teritoriální chování), která omezí jejich agresivitu i velikost teritoria.

Naneštěstí ani tady nefunguje všechno dokonale. Uvádí se, že kastrace má tento žádoucí účinek asi u 90 % kastrovaných zvířat. Zbývajících 10 % se však může nadále chovat teritoriálně a bojovně, mám však i opačnou zkušenost - kastrovaný kocour musel být převeden z "venkovního režimu" na čistě domácí, protože po kastraci pozbyl jakoukoliv chuť hájit cokoliv včetně vlastní kůže a okolní kocouři by nám ho zřejmě časem vrátili domů po kouskách... Jako domácí pán spokojeně dožil téměř 18 let.

Další možnou agresí je agrese vyplývající z obrany loviště. Je pravda, že při kočičím krmení se neuplatňují hierarchické nároky, nebo to alespoň není obvyklé. Zažil jsem ovšem i kocoura, který po dlouhá léta dával u misky přednost své "matce kočce", i když ta si ji nikdy nevynucovala. Navenek se tato skutečnost jeví tak, že kočky se o potravu "neperou" - je třeba říci, že to nedělají ani psi a to, co my lidé vidíme jako "praní se o potravu" je v jejich pojetí jen uplatňování práv jednotlivých členů smečky podle přísné hierarchie, tedy podle principu, kterým se kočky zásadně neřídí.

Pokud se však stane, že kočičí majordomus jako alfa-kočka selže a zapomene "nalovit" konzervy a granule, může se hlavně v bytových podmínkách vytvořit mezi více kočkami téměř hmatatelné dusno. Kočka hodnotící svůj domov jako dostatečně bohaté loviště pro všechny a zůstává klidná. Nejsem chovatel, ale nemám důvod chovatelům nevěřit, když říkají, že ušlechtilé kočky takhle reagují prakticky od narození a není u nich pozorována ani konkurence o "mlíčko".

Při přechodném nedostatku potravy se objevuje podrážděnost z nejistoty: co se to stalo s alfa-kočkou? To opravdu ulovila jen tohle (tvaroh, vajíčka, dosaďte to, co vaši chlupatci mají nejméně rádi), a jenom tolik? Jestli by snad nebylo lepší se nějak předzásobit na horší časy, které zřejmě klepou na dveře? Sama o sobě nejspíš tato podrážděnost na vyvolání projevů agrese nestačí, ale je dobré být si příčiny neklidu vědom a nepřidávat ještě další stresující faktory.

Hladový živočich bývá nepříjemný, netolerantní a nechápavý, a je úplně jedno, jestli se jmenuje Cedrik nebo Zdeněk. Pokud jsme tedy jako alfa-kočka právě zklamali očekávání, našlapujeme opatrně, a domácím pánům se omlouváme za svou nehodnou existenci. Při nejbližší příležitosti vypravíme zásobovací oddíl do terénu a neuškodí, když vedle obvyklých lahůdek zakoupíme nějaký zvlášť vybraný pamlsek na usmířenou (v případě Céček je to sýrová pasta, v případě Dalího hlávkový salát).

Uvedené dva případy jsou typickými ukázkami agrese vnitrodruhové. Následující typ může být jak agresí vnitrodruhovou, tak agresí proti příslušníkům jiných druhů včetně člověka. Jedná se o agresi ze strachu. Tento typ může mít mnoho příčin. Může jí být vrozená bojácnost a plachost zvířete, které chce majitel například přivyknout novým situacím či novým čtyřnohým přátelům. Když při tom zvolí nevhodný postup, může vyvolat i v poměrně odvážném kočičákovi strach z neznámého a navíc navodit situaci, kdy nemůže reagovat útěkem - není například dobrý nápad "seznamovat" kočku s jinak mírným a tolerantním, na kočky zvyklým psem tak, že budeme kočku držet v náruči.

Jakmile se lekne a současně zjistí, že jí - podle jejího přesvědčení - bráníte v úniku, pravděpodobně vás poškrábe nebo pokouše, možná se dopustí i něčeho ještě méně slušného, a nakonec stejně uteče, nejlépe na komín. Kočka se totiž bude chovat útočně pouze tehdy, bude-li přesvědčená, že nemá kam ustoupit. Následuje přivolání hasičů a usmiřování kočky. Stálo vám to za to?

Podobnou povahu má přesměrovaná agrese, která se neobrací k vlastní příčině agresivního chování, ale k té, která je nejblíž. Může to být útok kocoura na chovatele v přítomnosti "vonící" kočky (a nepřítomnosti kočičího "soka"), ale může to být také nevhodný zásah alfa-kočky do "vnitřních záležitostí smečky". Kdysi jsem jako málo zkušený alfa-kocour udělal tu chybu, že jsem se pokusil zabránit vážnému konfliktu dvou kocourů a sáhl jsem mezi ně holou rukou. Dopadlo to tak, jak muselo - s kocoury právě cloumala asi tak desítka hormonů najednou a tak jim bylo dost jedno, jestli to, co se mezi ně připletlo, je další kocour nebo moje paže. Nepřejte si vidět, jak vypadala. A byla to moje chyba, ani vynadat jsem jim za to nemohl...

Další příčinou agresivního chování může být nemoc nebo zranění, které jsme včas neodhalili. Taková agrese je směrována jak vůči ostatním zvířatům v domácnosti, tak vůči lidem, a to v podstatě bez výběru (útoky na různé členy "smečky") a zdánlivě bezdůvodně. Navíc bývá dost prudká. Pokud se s takovým jevem setkáme, a přes veškerá pozorování a analyzování agresivních sklonů domácí šelmy neodhalíme žádný "etologický" důvod, je správný čas takto nevlídnou kočku představit veterináři a nechat ji prohlédnout - za nepochopitelnou agresivitou může být bolestivé zranění, ale i vnitřní nemoc (např. ledvin). Jestliže veterinář zdravotní problém vyloučí, patrně budeme rádi, že je domácí pán v pořádku, a problém s jeho nemožným chováním budeme řešit hlubším bádáním v zákrutech složitého kocouřího ega...

Čas od času dojde k něčemu, čemu pracovně říkám agresivita odložená, ale tenhle termín v učebnicích etologie nenajdete (popis jevu ovšem ano). Jsou to případy, kdy se starousedlá a nově příchozí zvířata seznámí, pachy se vyrovnají, vše se zdá být na dobré cestě, ale po určité době nastane zlom a ještě nedávno tolerantní kočky se nemohou vystát. Vzájemné útoky mezi dvěma takovými kočkami pak vyvolávají opakovaný strach na obou stranách, čímž se zvyšuje agresivní potenciál, a pokud jako alfa-kočka nezasáhne chovatel, vzniká dost výbušný začarovaný kruh.

Jak se vlastně může stát, že dojde k vyhrocení vztahu takových dvou dříve bezproblémových koček, aniž bychom to zaznamenali? Konrád Lorenz popisuje u hus divokých rituál "vítězného pokřiku", který je z lidského hlediska v podstatě druhem provokace. Tohle posilování sebevědomí někdy přeroste z rituálu ve skutečný boj s nenapravitelnými důsledky pro vztah zúčastněných jedinců. Také při soužití dvou zvířat různých druhů může dojít k tomu, že rituál - hra na lov či boj, v tento lov či boj může přerůst. Pes, který například vyrůstal s kočkou a hrál si s ní, může ze zdánlivě malicherné příčiny zaútočit a v krajním případě kočku zabít. Jeho útok je totiž v tu chvíli míněn vážně.

Tento projev agresivity je mimořádně nepříjemný a záludný, protože důsledky jsou daleko závažnější než příčina agrese a navíc tu příčinu je velmi nesnadné odhalit. Natožpak odhalit ji včas. Uvádí se, že kritické roky ke vzniku agrese mezi dvěma kočkami žijícími ve společné domácnosti jsou u kocourů 3-4 roky věku a u koček 2- 3 roky věku.

Samostatnou kapitolou jsou pak problémy s postavením kastrátů v "rodinné" smečce. Kastrovaná zvířata, která se nemohou pářit, stojí totiž v hierarchii smečky, a to i té nejvolněji uspořádané, až zcela na konci. Pokud má taková smečka ve svém čele plodný alfa-pár, bývá právě ten ke kastrátům ještě poměrně tolerantní. Všechny ostatní nekastrované kočky ve smečce se však prosadí na vyšší místo v hierarchii a kastráty napadají - zvlášť nekastrovaní kocouři jsou v tom směru velmi urputní a kastráti obou (původních) pohlaví s nimi mají velice těžký život. V krajním případě jsou ze smečky vypuzeni, a když je to smečka žijící relativně volně, jsou to právě kastráti, kteří ji opouštějí a hledají si jiné teritorium.

Problém může nastat i v okamžiku, kdy je z nějakého důvodu nutné kastrovat kocoura nebo kočku, tvořící ve smečce alfa-pár (obvykle zdravotní důvody). V takovém případě se většinou smečka rozpadá a to i tehdy, je-li v ní zvíře, které by mohlo nastoupit na místo např. kastrované alfa-kočky. I to je samozřejmě možné, ale častější řešení je jiné: alfa-kocour se od smečky oddělí a najde si novou partnerku mimo původní smečku. Pokud máme ještě nekastrovaný pár beta, obvykle postoupí na alfa pozici, spáří se a koťata vytvoří základ nové "dceřiné" smečky. Kastráty musí v takovém případě vzít pod ochranu chovatel, jinak zůstanou zcela mimo společenství. Jako kupodivu nejstabilnější se tak jeví kombinace plodného alfa-páru a několika kastrátů...

Ze všeho co bylo až dosud řečeno je zřejmé, že pokud chováme více koček v jedné "smečce", nezbývá nám než řešit z pozice alfa-kocoura i všechny vztahové problémy vyplývající ze zvláštností kočičí diplomacie. A jak to tedy nakonec dopadlo v případě našeho žárlivého Othella Cedrika? Sportovním jazykem řečeno - je to remíza. Cedrik i Dalí jsou kastrovaní, ale zcela proti všemu očekávání se oba chovají teritoriálně. Cedrik k tomu navíc přidává i obranu kočky, která se v jeho teritoriu odnepaměti vyskytuje - tedy Céliny.

Zdá se, že jsou oba příslušníky oné 10% menšiny, které kastrace na samčích instinktech mnoho neubrala. Jsou to mladí, tříletí kocouři a dá se předpokládat, že se jejich temperament časem zklidní. Část jejich vzájemné agrese měla tedy jasně teritoriální povahu a vyřešila se poté, co si oba chlupatí vládcové ujasnili, kde je Krakonošovo - tedy spíš Cedrikovo. Naštěstí měli k dispozici dost místa a v současné době je Cedrik vládcem prvního patra (včetně kočky) a celého schodiště. Pod schody je Dalí, a tam se dobrovolně nechodí. Dalí se tím spokojil a obývá přízemí - prostorově ani pokud jde o vybavení si nijak nepohoršil.

Pokud jsou oba kočkouři s celou (lidskou) smečkou, lhostejně se obcházejí. Ale - a to je háček, se kterým už zřejmě nic neuděláme: oba pánové mají příliš v oblibě onen "vítězný pokřik". Dalí čas od času neodolá a naznačuje Cedrikovi něco v tom smyslu "já jsem ten větší a silnější, ty jsi to byl, kdo ustoupil, a když budu chtít, bude z tebe pět mrňavejch koťat!" Což může zčásti odpovídat skutečnosti. Cedrik naopak sleduje žárlivě jakýkoliv pokus o přiblížení ke schodům nebo k Célině a snaží se imponovat sdělením: "jseš mizernej vetřelec, my jsme tu byli s Célinou první a opovaž se na ni sáhnout - ne, nelez na ty schody...nenuť mě utéct, nebo se strašně naštvu!"

I on má svůj díl pravdy. Když to jeden nebo druhý s vítězným pokřikem přežene, je rvačka na spadnutí, a to pak musí vystartovat alfa-kocour (kočka) a oba semňoukat na tři doby. Pánové si uvědomí své místo na matičce Zemi a je zase klid. Důsledek? Pokud necháváme kočkoury o samotě, zůstávají dveře mezi přízemím a poschodím domu zavřené.

A jinak už to zřejmě nebude, pokud nepomohou přibývající léta a klesající hladina příslušných hormonů...