KOČKY: Úvod do diplomňaucie (1) - Jsem agresivní...

A rozhodl jsem se vstoupit na nějaký čas do chlupaté kůže možného kočičího agresora. Prosím, račte za mnou.

Platí, že každý živočich je schopen agrese a agresivní chování patří k přirozeným a důležitým životním projevům. Agrese však může být různého původu: agrese jako důsledek strachu nebo stresu, tzv. přesměrovaná agrese, kdy se agresivní chování obrací proti jiné příčině, než která ho vyvolala (např. útok kocoura na chovatele v případě, že je v blízkosti kočka v říji), agrese vyprovokovaná výcvikem (naučená, u koček by na rozdíl od psů byla asi zcela výjimečná), nezvládnutá hra (např. pokud kocour vyrůstal od malého kotěte jako jedináček a nikdy ho žádná kočka během hry nekousla nebo nezpohlavkovala, neodhadne míru své "hravé" agresivity), ale i agrese jako důsledek fyzické bolesti nebo nemoci (a tedy opět vlastně strachu). Agrese je přirozenou odpovědí živočicha na některé podmínky prostředí, schopné agresi vyvolat. Proto ačkoliv je agresivita z pohledu člověka - chovatele vysloveně nežádoucí vlastností, nelze za ni zvíře trestat. Je také zřejmé, že s obvyklou slovníkovou definicí, charakterizující agresi jako nevyprovokovaný útok nebo napadení, v denním běžném styku se zvířaty nevystačíme.

Agresivní chování a jeho projevy jsou často specifické pro určitý druh (vnitrodruhové), existuje ovšem i agresivita mezidruhová. Tu však ponecháme protentokrát stranou, příliš by nám komplikovala už tak nejednoduché bádání ve společenském kodexu koček. Součástí chování druhu je celá škála běžných agresivních reakcí, které jsou nezbytné pro přežití, ale dvěma základními projevy jsou útok a útěk. Obě tyto části agresivního chování pak někdy bývají spojovány do pojmu agonistické chování, který zahrnuje jak obě části agresivity (útok a útěk), tak rituální projevy, kterými si soupeři navzájem hrozí (varování, zastrašení).

Původ útočného chování nemůžeme rozhodně hledat v motivaci pro lov kořisti. Lov je přirozenou činností každého dravce (šelmy) a ve vztahu ke kořisti neprojevuje dravec strach ani nenávist. Uznávaný zakladatel etologie a nositel Nobelovy ceny Konrád Lorenz ve svých knihách na základě studia životních projevů zvířat často uvažoval o místě člověka v přírodě. Hledal smysl lásky, důvěry, ale i agrese či nenávisti. Došel k závěru, že právě jen člověk disponuje svobodnou vůlí a je tedy plně zodpovědný za své chování. Z tohoto důvodu se etické kategorie označované jako dobro a zlo netýkají zvířat, ale pouze člověka. V přírodě bez člověka kategorie zla neexistuje. Podstatně později se pak podařilo prokázat, že neurologické projevy, které lze zaznamenat v mozku při lovu a při agresi (např. vyprovokované stresem) se významně liší. Obě činnosti mají tedy naprosto jiný fyziologický základ a jsou určeny pro jiný účel. A jaký tedy je účel agrese?

V uzavřených společnostech zvířat (smečce, tlupě, stádu) vedou vzájemné střety mezi jednotlivými příslušníky k ustálení sociální hierarchie, která má zajistit úspěšné přežití takového společenství vytvořením příznivého modelu soužití jednotlivých členů. Agresivní chování ovšem v sobě obsahuje prvek nebezpečí - zranění nebo dokonce zabití, a proto se každý jedinec musí snažit, aby při střetnutí bylo takové riziko buď co nejmenší, nebo vůbec žádné. Vhodným mechanismem, který se k tomu účelu vyvinul, je rituál. K významným rituálním projevům, které usnadňují komunikaci a zmenšují nebezpečí vážného střetu jedinců téhož druhu, patří hrozba a imponující chování, dále pak usmiřovací a podřízené chování jednoho ze soků a nepřekročení individuální vzdálenosti. Zejména u savců hraje při hrozbě významnou roli mimika celého obličeje. Kočky například při hrozbě přitahují ušní boltce nápadně dozadu a zdůrazňují tak kulatou linii hlavy, v níž lépe vyniknou jinak poměrně nenápadné čelisti a velké oči.

U koček je agresivní chování ve většině případů obrannou reakcí. Kočka, která je ve své podstatě osamělým lovcem, se k ní uchyluje nejčastěji ve sporech o potravu a teritorium. Skutečná rvačka s krvavými následky není v jejím zájmu, protože každý konflikt, a především každé zranění, které by jí například znemožnilo po nějaký čas lovit nebo by oslabilo její přirozenou odolnost vůči infekcím, zmenšuje její schopnost přežít. Divoká kočka je s výjimkou období říje samotář a je nucena spoléhat jen na vlastní lovecké schopnosti. Nemá oporu v síle početné a spolupracující smečky, a proto se snaží možného soupeře zastrašit nebo varovat prostřednictvím řeči těla a zvuků a přímému konfliktu se vyhnout.

Obranný mechanismus každého živočicha včetně člověka má tři základní složky: znehybnění, útěk a útok. V prvním kroku - znehybnění - probíhá bleskové hodnocení situace. Jestliže nehybnou kočku protivník nepřehlédne a ona vidí možnost vyhnout se hrozícímu střetu útěkem, udělá to, protože z uvedených důvodů je pro samotářského lovce nejdůležitější nevystavovat se nebezpečí zranění. V případě prokazatelně silnějšího protivníka proto kočky volí strategii zvanou "Kdo uteče, vyhraje." Teprve když nemá možnost úniku, přichází na řadu útok, u kočkovitých šelem velmi prudký a krátký. Kočky nejsou vytrvalci v lovu ani v obraně, jejich svaly ani metabolismus k tomu nejsou přizpůsobeny. Loví i útočí rychle, krátce a s velkou silou. Každé vážně míněné střetnutí je pro ně tedy v podstatě o život.

A malá poznámka ke znehybnění na okraj: je to právě tato část obranného mechanismu zvířat, která zvyšuje nebezpečí jejich střetu např. s jedoucím autem - všechny instinkty jsou nastavené na rychlost v přírodě obvyklou, a to rozhodně není 120 km v hodině... Proto zvíře vyhodnotí hrozící nebezpečí "příliš pomalu" a o lidské reakci platí totéž.

Vraťme se ale ke kočkám - ne všechny totiž žijí osaměle. Často vytvářejí společenství, v nichž je poměrně jednoznačně daná sociální struktura, nemají však tak silnou hierarchii jako smečky šelem psovitých. Platí to především pro ty, kterým se obvykle říká "velké kočky" (podčeleď Pantherinae), ale také ty "malé" (podčeleď Felinae) vytvářejí smečky s obdobnými pravidly.

Volnost jejich struktury a síla vztahů mezi jednotlivými členy takové kočičí smečky se pak různí i podle složení a životních podmínek každého společenství víc, než bychom mohli vidět u psovitých šelem. Ve volné přírodě se velké kočky sdružují do zcela jiných společenství než psovití. Většinou vytvářejí větší či menší rodinné klany, které jsou složeny z několika samců, více samic a mláďat (lvi), u gepardů se obvykle smečka dělí tak, že v jedné "dceřiné" smečce zůstává dospělá samice s koťaty (podobně i tygři), zatímco mladí dospívající gepardi vytvářejí vlastní malou "pánskou společnost". Tygr se po oddělení od mateřské smečky obvykle stává osamělým lovcem a do větších smeček se nesdružuje.

Ve smečkách velkých koček více či méně hebkou tlapou vládne matriarchát. V porovnání s tím psovité šelmy tvoří smečky, kde sice existují pokrevní pouta, ale v této smečce je vždy více samců a samic, přičemž hierarchie samičí a samčí části smečky může a nemusí být oddělena. Psovité šelmy se vyznačují větším smyslem pro koordinaci činností smečky a jsou k tomu i od přírody vybaveni poněkud jinak utvářenou psychikou. Jedním z projevů této skutečnosti je i to, že psovité šelmy častěji opakovaně testují pevnost svého postavení řadou drobných pokusů o překročení pravidel, zkoušejí "co jim projde". Tato strategie upevňuje povědomí smečky o hierarchii a kočky ji neužívají.

Kočkovité šelmy včetně těch domácích spíše udržují " oboustrannou toleranci" - nechá-li jedna druhou v klidu, je zachován mír. To ovšem neznamená, že by se mimo období říje samotářsky žijící kočkovité šelmy cíleně jedna druhé vyhýbaly. Jejich setkání však mají náhodnou povahu a podobají se spíše přátelskému pobesedování sousedů v hospůdce Na růžku. Projevy této volné sociální struktury a poměrně nevyhraněné hierarchie v kočičím společenství bývají u domácích koček nápadné ve zvláštních případech, specifických právě jen pro kočky domácí.

Za tyto "mimořádné případy" obvykle může člověk a je tedy dobré, když nad svým počínáním ve vztahu ke kočkám uvažuje a nepokouší se jim "podsouvat" uvažování lidské. Jestliže už mezi členy naší "domácí smečky" dojde k bouřlivější výměně názorů a na pomoc jsou přizvány zuby a drápy, nikdy bychom neměli sahat po trestu - už jsme řekli, že agrese je pro živočichy stejně přirozená jako lov nebo sex. Je třeba odhalit příčinu agresivního chování a tu pak odstranit nebo alespoň zmírnit.

Protože tou příčinou jsme, velmi nadsazeně řečeno, vždycky tak trochu my sami. Prostě proto, že kočky chováme a máme je rádi. Vytváříme jim podmínky zcela odlišné od těch, v nichž se vyvíjely, a které znají jejich divocí příbuzní. A děláme to teprve asi 4 000 let. Jistě, TEPRVE. Protože pes žije v blízkosti člověka nepoměrně déle.

Jenže právě ten náznak neovladatelnosti, tušení složité pavučiny vztahů, do které nám kočky dovolily zatím nahlédnout a kterou rozhodně neumíme rozplést, natožpak ovládnout, činí kočky kočkami. Hebkými společnicemi, které nás z vlastní vůle nechaly spočinout ve svém světě, abych ho mohli obdivovat.

Pardon. Abychom JE mohli obdivovat. My, kočičí lidé.