„Kde ses zase toulala, kočičko?!“ kárám pozdě večer drobounkou Felínku, když otvírám okno a konečně vpouštím tu malou nezbedu dovnitř. Její bráška Felísek je dávno doma a spokojeně chrní v křesle. I když je léto v plném proudu, venku už je tma. „Mělas rande nebo co?“ ptám se a s úlevou k sobě tisknu to hebké tělíčko. Felínka jen lehce zavrní, potichu, jako když zavibruje telefon, a už se mi dere z náruče pryč. Její cesta vede na skříňku ke granulím. „Dneska tě nikdo nepozval na večeři?“ divím se. Asi ne.

Modelka Felínka

Podobný scénář bývá teď v létě u nás téměř na denním pořádku. Z nalezených koťátek, která mi osud přihrál do cesty loni na podzim, vyrostly malé šelmičky, které nás nepřestávají svými kousky překvapovat. Nejdříve měli Felísci přechodný domov ve skleníku, potom v kotelně s možností kočičími dvířky vyběhnout ven, a po kastraci to dopadlo přesně podle očekávání. Jsou z nich gaučáci, kteří jsou obsluhou vypuštěni ven, když si mňouknou, a na noc jsou zavíráni doma. A když se během dne některý z nich nepřijde ukázat, následuje pravidelné vyvolávání: „Felí, Felííí!“, takže všichni v okolí vědí, že nám chybí kočka. Nebo kocour.

Felísci jsou zvláštní dvojice. Jsou povahově úplně jiní než všechna zvířata, co jsme kdy měli. Jsou to dravci. Predátoři. Lovci. V lovu vyniká zejména Felísek, ale ani jeho sestřička se nenechává zahanbit. Pravidelně na zahradě sbírám upytlačené ptáky, myši, rejsky, krtky a hryzce, protože je lépe mrtvou kořist vzít dřív, než to udělá některá z fen. Tyto uloveniny (pozn.: ulovenina podle vzoru zdechlina – zdechlina zdechne sama, zatímco ulovenina je ulovena) většinou házím přes příkop na protější louku a divím se, že jich tam ještě není celá hromada.

Felísek hraje volejbal s rejskem...

I když, kdoví jak to s tím lovem doopravdy je. Nedávno jsem načapala Felíska, jak si na cestě prohlíží myš ulovenou cizím kocourem. Chvíli přemýšlel a pak ji jako by nic vzal mezi zuby a vítězoslavně mi ji nesl. „Hele, co jsem chytil!“ hlásal jeho hrdý pohled. Houby chytil! Ukradl, viděla jsem to!

Disciplína, ve které vyniká především kočička Felínka, je zase šplh, skákání a další kočičí atletika a gymnastika. Oba Felísci se běžně honí po stromech, přeskakují z větve na větev jako veverky a balancují na vrcholech uzounkých plotů, ale Felínka dokáže toto umění dohnat až do extrémů. Šly na mě mdloby, když jsem ji viděla procházet se po šikmé sousedově střeše nebo sedět za komínem. Taky to byla právě Felínka, kdo se jednou vrátil domů s bolavou zadní tlapkou, na kterou se nedalo ani došlápnout. Několik dnů domácího vězení a klidového režimu naštěstí způsobily, že Felínka znovu běhá po čtyřech jako střela. Ale nepřejte si vidět „klidový režim“ v jejím podání.

Další zvláštnost, kterou se Felísci vyznačují, je, že se občas chovají tak trochu jako psi. Kocour Felísek se mnou v zimě chodil na běžky. Tedy ne celou trasu, ale vyprovázel mě k lesu za vesnicí. Běžel vždy v bílé stopě za mnou, a když uznal, že už je moc daleko, otočil se a upaloval zpátky domů. Teď v létě se mnou zase chodí na pampeliškové listí pro králíky. Mám své oblíbené „pampeliškové“ místo před jednou opuštěnou chalupou v horní části obce. Když vyrážím a kocour je poblíž, obvykle se ke mně přidá. Způsobně počká, než natrhám dostatek pampelišek, a vracíme se opět spolu.

Felínka. Asi vymýšlí, zda mi po tom objektivu skočit nebo ne.

To Felínka, pokud se chce projít, vyhledává společnost Ravenky a Najty. Není tedy u nás neobvyklé potkat člověka venčícího dva psy a kočku. Někdy se Felínka prostě během procházky připojí a stejně nenápadně se zase odpojí. Jindy ujde kus cesty, zastaví se a pak počká, než se páneček nebo panička se psy budou stejnou cestou vracet, aby se k nim zase přidala. A je jedno, jestli čeká na hřišti na jednom konci vesnice, nebo u památných lip uprostřed pastvin daleko za obcí.

Felísci jsou překvapivě družní i pokud jde o ostatní kočky. Zřejmě mají oba nějaké nepochopitelné kočičí charizma či co. Nejen, že je mezi sebe bez větších problémů přijaly naše domácí mainské mývalí kočky. Felísci se očividně kamarádí i s nejrůznějšími cizími kočkami a kocoury z vesnice. Některá přátelství jsou opravdu zvláštní. Viděla jsem vedle sebe ležet tlapku v tlapce Felíska a staršího zrzavého kocoura Čakyho, navíc to bylo jasně v Čakyho teritoriu. Před naším domem jsem zase pozorovala veselé dovádění Felísků a dlouhosrsté mourinky od vedle.

Nedlouho po tom, co se u nás Felísci zabydleli, se ke mně doneslo, že si naši nalezenci chodí hrát na jednu zahradu na horním konci vesnice. Zahrada je momentálně opuštěná, takže tam zřejmě mají dostatečný klid na svoje lumpárny. Občas se tam prý konají i různá setkání a schůze širší kočičí společnosti, nejen našich Felísků.

Že rádi navštěvují i souseda chalupáře, vím, a přiznávám, že radost z toho nemám. Soused totiž svou údajnou lásku ke zvířatům dává najevo tím, že jim nabízí zbytky všelijakého jídla, od starého mléka přes tvrdé vánoční cukroví až po tlačenku. A Felísci sežerou všechno. Takže podle toho, co vyberu z kočičích záchodků, si mohu vždy udělat jasnou představu o tom, kdy přijel soused zkontrolovat chalupu. Naštěstí to nebývá často.

K místní hospodě Felísci taky chodí. Akrobatka Felínka prý hostinským názorně předváděla skok vysoký a daleký z venkovní lavice na stříšku udírny. Je to opravdu dost daleko, takže kočička při tom musela vypadat jako živá reklama na značku Puma.

Drsňák Felísek

Felísci jsou zkrátka známé firmy. A když už jsem si myslela, že mě nemůžou ničím překvapit, přišla na návštěvu kamarádka a s Felínkou se vítala jako se starou známou. Divila se mému úžasu. „My se přece známe, že?“ otočila se na kočku, a směrem ke mně na vysvětlenou prohodila: „Chodí s náma na vyjížďky s koňma.“ Co já se ještě nedozvím.

Jen pár dnů po tom vyprávěla nadšeně paní z dolní části vesnice: „Víte, co se mi stalo? Můj kocour si přivedl návštěvu. Odešel normálně pryč a vrátil se s takovou drobnou černou kočičkou… Zůstala u nás celý odpoledne a pak zmizela.“ Hned mi bylo jasné, o kterou kočičku jde. Tak Felínka se nechává zvát k cizím kocourům domů?! Paní se smála: „Nevím, proč si ji přivedl. Je vykastrovanej.“ Ubezpečila jsem ji, že Felínka taky. Paní pokrčila rameny: „Asi si jsou sympatičtí.“

A když do vedlejší chaty přijela na prázdniny rodina s dětmi a já z okna viděla, že jim Felísci ochotně pomáhají s vybalováním, šla jsem pána upozornit, že ti dva raubíři patří nám. „Pokud by vás moc otravovali, zazvoňte a my si je zavřeme!“ volala jsem. Pán odvedle se jen pousmál a ujistil mě, že to nevadí. „To je v pořádku, teď tady budeme dlouho. To minule, když jsme přijeli jen posekat trávu, vlezli nám až do chaty a já se strašně bál, abychom je tam omylem nezamkli!“ Tak to vypadá, že Felísci jsou v naší vesnici slavní. Zná je úplně každý…

Felísci ještě v hustém zimním a kotěcím kožichu.

Foto: autorka

Další foto v galerii na proklik do obrázků.