KOČKY: Timur a jeho(jí) koťata
A jelikož jde o kočku a je to kočka (zatím) nekastrovaná a venkovní, muselo přijít nevyhnutelné.
První koťata se narodila v neděli 1. 5. 2005.
Pan domácí byl od rána nervózní. Dokonce nás Bárou nechal jít samotné pro čerstvé rohlíky k snídani a hledal Timůru. Nenašel. Po snídani vyrazil znovu na zahradu a ani si k práci nepustil rádio. Pořád s našpicovanýma ušima obcházel, čičikal…
Před polednem uslyšel tenké kníkání z půdy nad garáží. Přistavil žebřík (po kočičím to nezvládá), zavřísknul si o baterku a vydal se na expedici. Našel. Timůra zalezlá v nejzašším koutě mezi trámky se chystala porodit druhé kotě. Pelíšek se jí nezdál dost dobrý. Připravená porodní škatule taky ne. První kotě bylo už očištěné, byl to rezavý mourek (kluk) a vřískal: mámo mámo, dej mi pít. Podložili jsem Timurku starým prostěradlem, aby nerodila do prachu a pilin, a nechali to na ní.
Nakonec jich bylo 5. Vystlala jsem košík starými ručníky a prostěradly, podala ho na půdu a zjihlý pan domácí opatrně snesl dolů celé to nadělení. Rezavý mourek dostal jméno Garfield; světlá moura připomínala mámu a nejhlasitěji kňourala, Viktorka; tmavá moura vypadala, jako by se někde popelila, takže Popelka; tříbarevka s mourováním dostala jméno po kamarádce s tříbarevným účesem (Votroubková); a huňatá želvovinová s flekem na dolním pysku - Pyskořka. Celkem 4 holky a jeden kluk.
Timůra se vzorně starala, krmila, čistila, učila a když vyrazila na myši, zavolala kámošku Báru a Barunka hlídala košík. Koťata rostla a pozorovat je, bylo lepší než televize. O prázninách jsme je s těžkým srdcem předali novým páníčkům. Bohužel u "stodolových" koťat a mladých koček je úmrtnost veliká a do dneška přežila pouze Popelka a Viktorka.
Druhý vrh - 20. 3. 2006
Ten rok byla dlouhá zima. A jarní prázdniny byly až v polovině března. Vyrazili jsme na hory a jako obvykle, když jedeme pryč, domů se nastěhují mí rodiče, aby se nám postarali o zvěř (přece jen je snažší přestěhovat dva důchodce, než nastěhovat kočku, kocoura a labradoří psinu do panelákového 3+1).
Tentokrát k obvyklým instrukcím přibylo: kočičí záchod je v předsíni, kočkolit se mění každý třetí den… Jo a kočka možná porodí, košík je nachystaný v koupelně. Minule to zvládla sama, tak si letos taky poradí. Jen pohlídejte, aby je nepovila na nastlaných peřinách v návštěvním pokoji v patře (ne nepodobna princezně na hrášku tam chodívala spinkat).
V Itálii jsme každý den čekali sms "kočka porodila 5/6/7 koťat v posteli/ve skříni/v prádelníku/ve tvé sbírce šátků a šál" (nehodící se škrtněte). Nepřišlo nic. Lehce nervózní jsme v neděli dojeli domů a na gauči v obýváku ležela kočka. Vypadala, že spolkla kopačák.
Kočka porodila v noci z neděle na pondělí. Asi ve dvě ráno spustila křik, můj nejdražší vyskočil jako jelen, kočka viditelně začínala rodit. Poslal mne pro košík, kočku jsme opatrně přesunuli a Timůra spokojeně dál pracovala k porodu.
Chvíli jsme okouněli, a pak že to necháme na ní. Já byla propuštěna, ovšem pan domácí musel zůstat u ní. Když vstal, aby si došel pro brýle, Timůra začala naříkat. Prostě ji musel "držet za tlapku".
Takto spolu porodili čtyři koťata a v 5 ráno byl milostivě propuštěn, aby si trošku zdříml. Když jsme vstávali, bylo koťat opět pět. Zase rezavý kocour. Zrzek. Tři černoušci (celý Prcek). Kluci Čert a Jogurt a neposedná holka Píďule. A zase jedna huňatá želvovinová. Bambule.
Venku byla zima, a tak jsme odchovávali doma. Až do začátku května, kdy mě s tím likvidačním komandem nechali doma samotnou. Pan domácí s juniorem odjeli k babičce na robotu (tuším malovat, či co….). Bambule už byla z domu, takže mi tam zůstal tříčlenný Black gang a lenoch Zrzek.
Sobotní dopoledne, uklizeno, pračka pere, oběd se vaří (nejsem líná si uvařit), chystám si navléct rukavice a vnořit se do záhonu. Sakra uhni, Píďule, nebo tě přišlápnu. Ještě pustím myčku a zkontroluju Čerta s Jogurtem v předsíni.
Cestou zahlédnu povaleče Zrzka, jak hnípe v květináči pod myrtou. Zato Čert s Jogurtem zápasí ve volném stylu a přitom s vervou vlítli do Bářiny misky (lavorek - cca 3 l) s vodou. Kvalitně se vymáchali a zbytek roztlapkali po dlažkách. Jste kocouři nebo prasata?! A Timůra si kdesi trajdá. A v tom srdcervoucí mňééééé z kuchyně. Šmarjá, Píďule! Kde jsi?
Ježkovyvoči, já pustila myčku, že tam ta potvora vlezla. Ufff, v myčce není. Tak sakra kde jsi? Píďule, ty příšero, proč lezeš do soklu?! Zřejmě byla zrovna pod myčkou, když si zmíněná zrovna odfrkla do potrubí, a chuďátko koťátko si cvrklo strachy. Tak, Píďule je opucovaná od pavučin a uchlácholená pochováním a podrbáním na bříšku, otvrůrek do soklu ucpán, teď můžu vzít hadr a utřít louže v předsíni.
Ach ne! Ti šmejdi se přesunuli do jídelny, kde narazili na bráchu Zrzka. No přece ho nenechají spát, že? Takže se dvě dokonale zmáchaná koťata přesunula do květináče čerstvě přesazené myrty a pustila se do sladce oddechujícího brášky. Výsledek? Tři bahnem obalené koule a v okruhu 1m okolo květináče rozmatlaná hlína. Čerstvě vytřeno.
A dost! A jdete, příšery! Košík na terasu, koťata do něj a ona samozřejmě sedřená tou těžkou prací usnula na sluníčku jako andílci. Večerní krmení už ta sběř dostala do garáže a byl pokoj.
Ani tentokrát jsme neměli problém koťatům najít majitele. A tentokrát i oni byli ve výchově úspěšnější a do dneška víme o 4. Lenoch Zrzek asi nedával pozor, když máma Timůra přednášela o nebezpečích na toulkách, a tak se ze své první kocouří cesty nevrátil.
Třetí nadělení - 15. 3. 2007
I když byla letos mírná zima, v polovině března je pro těhotnou kočku a čerstvá koťata venku chladno. Takže i letos Timůra rodila doma. Opět v noci a opět ji můj nejdražší musel "držet za tlapku". Letos asistovala i Bára.
Okolo půlnoci začala být neklidná a přecházela sem a tam. Vstali jsme, umístili ji do košíku, Timůra se uvelebila a začala funět. Ovšem ani tentokrát nechtěla být bez svého porodníka.
Přenesli jsme košík do ložnice a uložili vedle postele. Barunka se taky přišla podívat.
A pak už to byla skvělá spolupráce. Kočka porodila kotě, Barunka ho vyloupla z plodového obalu, očistila, kočka mezitím odkousla placentu a sežrala, očichala mrně, zkontrolovala, jestli to Bára udělala pořádně a nachystala se na další.
Nakonec byla čtyři. Opět rezavý kocoour. Richard Lví srdce. Dva černoušci. Bivoj a Vlasta. A mramorovaný černošedý kocourek. Bábovka. Mamina pak spokojeně vrkala a dřímala, prckové přicucnutí. Jenže my museli vstávat a hurá do práce. Jasně, že jsem byla "jak po koťatech". Tentokrát doslova.
Bábovka je neuvěřitelný kliďas a mazel. Chtěla jsem si ho nechat, ale dva plnohodnotní kocouři na jedné zahradě nevydrží. Takže i Bábovka šel s ostatními koncem května "do služby". A zatím jsou všichni. Klep klep klep…
Možná se divíte, jak je možné, že má kočka jedna koťata do roka. Jde o to, že její březost hlídáme, nechceme, aby se příliš vyčerpala. V mezidobí dostává od pana veterináře "antikoncepční" injekci. Koťata má tedy "plánovaná", vždy už na ně máme dopředu zájemce.
I na vesnici si lidé rádi počkají na koťata od dobré zdravé a opečovávané mámy, zvlášť když jim na zvířatech záleží. Naše mrňata tak "slouží" nejen u domů, ale i u stájí a v dalších místech, kde bez kočky rychle zavládne myší teror:)
Jak to tak vypadá, odchová Timůra ještě jeden vrh a můj nejdražší se už nemůže dočkat, jaké nadělení mu zase připraví. Ale potom už na ni čeká kastrace, přece jen těch koťat bylo na jednu mámu dost.
(Pozn. red.: Další fotky najdete zde...)