KOČKY: Tady je Bětuláskovo!

Kapitola první - Kočka, která mizela

Všechno začalo v pátek 4. dubna, kdy do depozita v Pelíšku dorazila mírně zbloudilá výprava s bedýnkou.

Poté, co si dvounožci vyměnili různě zásadní informace, mne teta naposled podrbala a šoupla do té bedýnky s mřížkovaným okýnkem a než jsem se stihla urazit, už se jelo. Za oknem se střídaly tak roztodivné věci, až jsem na rozčilování zapomněla, a jelo se a drncalo a okno se míhalo a blikalo a nová panička se každou chvíli otáčela a čičíkala, že jsem si z té přemíry vjemů dočista uklimbla. Buch, buch a cinkají klíče, supíme po schodech, buch, buch, svlíkají se kabáty a zouvají boty. Mňo?? To já. Jinak jsem kočička mlčenlivá, a byl to jen malomňouk, prosím, žádné kvílení, natož hysterie, jsem totiž skvěle vychovaná a od prvních kontaktů decentní slečna. Mňo? Bedýnka se otvírat nebude??

"Už, už, kočinko… no šup. Pojď!" Rychlé podrbání v náruči a hele, tady máš pelíšek, hele, tady záchůdek, a heleď na mističky. Panička otvírá uvítací konzervičku a já zatím nenápadně mizím. Kočka Šklíba možná v Říši za zrcadlem mizela od ocásku k tlamce, ale to ještě dopilovaný nemám, takže opačně. Mno, tady máme pokojík, a vida, támhle v koutě je ta bedýnka, chmmm, a hele, ještě pokoj, no tady je krásně šeroučko, tady se to bude mizet! Aléé - škvíra mezi postelema, kampak asi vede? Ajajaj, panička viděla mizet ocásek a už na mne čičíká. Tó viš! Dáma na tvý žadonění nereflektuje, jasný? Mňamkou mne taky nekoupíš. A neruš - přemítám!

Když po hodině stále nevykouklo očko ani nevylezlo ouško, panička celá zdenervovaná, že se Bětulínek zaseknul a neovládá obrátku o 180°, odtáhla válendy a vylovila schoulené zvířátko. Po důkladném pomazlení, oklepání pavučiny a opakovaných ukázkách všech potřebných zákoutí slečna laskavě ochutnala konzervičku. To by bylo jásotu, kdyby se jedna nebála, že by se v reakci na něj začalo opět mizet. Vyplašeného Bětulínka jsem vzala do křesla a i když trochu mumlala televize a strejda řidič se bavil se synkem, co se zastavil na návštěvě - anebo právě proto - držela v klíně jako přišitá a tak jsme drbaly a hladily a očenka se klížila.

Ještě jsme písly depozitním tetám o stavu osádky a pak už se regulérně spalo, potom přijídalo, pak se ještě chvíli mazlilo a kolem půlnoci se Bětulí vztyčila a že by dólu. Ještě jeden tázavý mňouk ve smyslu ‚Jééžiš, ta židle pod strejdou u počítače vržéé… a kudyže se to jde k těm postelíím?' a šup do ložnice a mizet. Nezmizela úplně, dokonce se elegantně stočila na peřinu, to jen panička nezkušená, když šla spát, přešoupla klubíčko na sousední deku a to neměla dělat a už se zase mizelo. Nutno ovšem podotknout, že Bětuška i mizí jako dáma. Žádný metrový odpich do vzduchu nebo start ze všech čtyř a žhavá čára do nejbližší černé díry. To je vzdalování promýšlené, odcházení rozvážné… prostě mizení na nejméně střední náležité kouzelnické úrovni.

Kapitola druhá - Kočka, která se občas vyskytla

První noc, přiznám se, byla podpostelní. V každý místnosti chrnělo po jednom člověku a kolem všech těch lidí by se muselo k mističkám, které jsou navíc až za tou velkou bílou krabicí, co vydává občas drnčivé zvuky (a - pravda - někdy i moc dobré ňamky pro kočky i lid). Uznáte sami, že nešlo o právě nejjednodušší překážkovou dráhu. Ráno kolem páté vstával strejda do práce a lidi v kuchyni pouštěli vodu a bublali konvicí a šustili houskama a zrovna když strejda říkal paničce, jestli jde zas lovit pod postel, příroda už mne opravdu volala. "No dobrýtro, šikulkó, ty jdeš s námi snídat?" Teda nevim, co je na tom šikovného, mít hlad a další potřeby! Lidi mi uprázdnili kuchyň, tak jsem se mohla pořádně natláskat, důkladně si pohrabat kočkolitem, a závěrem jsem jim udělala ještě tu milost, že jsem prošla po gauči. Netuším přesně proč, ale panička z toho měla děsnou radost.

Když jsme se obě dospaly, našla mne panička PŘED a nikoli ZA postelí a tak byla ráda, že už možná permanentní stěhování nábytku končí. Celou sobotu jsme lenošily, drbaly jsme se na posteli, abych věděla, že tam se spí ještě měkčeji, a panička chodila kontrolovat, jestli se vyskytuju. Na jednu revizi přišla s taveným sýrem na housce, chacha!, tak pak odcházela s houskou bez sejra. Odpoledne si ke mně lehla s knížkou na šlofíka, tak za toho sejra jsem teda počkala na posteli, než se probudí. Když jsem se o chvíli později opět vyskytla před postelí, panička pohloubala, jednu z dek připravených v pokoji přenesla do ložnice a posadila mne na ni a odrbkávala ouška. Docela dobrá deka, helé! "Jistě. Fungl novej pelíšek za 4 kila je ti volnej, ale 40 let stará deka, to je vončo, viď, tajtrlíčku?"

V noci jsem rekognoskovala terén. Tak kolem devátý večer napapkám, vykonám hygienu (a jestli si panička myslí, že neslyším, jak se mi pochichtává, když důkladně zahrabávám záchůdek, tak to se pěkně plete. Všechno slyším.) a pak precizně okontroluju, jestli se mi v bytě nevyskytují nějaké nepřijatelnosti. Při té příležitosti jsem si zajela škrabadlo a ta moje naivní panička fakt po každý zcela normální akci plácá rukama a vykřikuje, jak jsem geniální. Nu, proč nepřiznat, že někdy to polichotí.

Panička před příjezdem vyluxovala, protože jí bylo jasný, že pro tak plachou kočenku je šermování vysavačem nepřípustnou aktivitou, různé šňůry a dráty a převislé kytky se pokusila uhnout za rohy a do výšin, uskladnila několik o překlopení si koledujících váziček, ale přesto artefaktů ideálních ke shození, rozbití či vysypání se vyskytuje stále ažaž. Člověk by po tom celonočním sobotním rejdění čekal, že najde minimálně zavražděnej a důkladně roztahanej odpaďák. Ale ona Bětulinda asi skutečně bude geniální. Jen kdyby byla i Tulinda.

Na hluky, zvuky a pohyby stále reaguje podezíravě - to je tak nejvhodnější výraz, protože výslovně nervózní není, je prostě…Někdytulinda.:-) I když k ní jdu pomalu, s evidentní nabídkou drbání, a opatrně si k ní dřepám, stejně malinko couvne a ztuhne a pak ještě chvíli vyjednáváme, jestli se bude drbat nebo mizet. Klasik by možná konstatoval, že je zádumčivá, ale prošácla jsem ji důkladně a sirky nikde. O to víc ovšem potěší, když zvednu oči od knihy nebo monitoru a zjistím, že Bětulí leží metr dva ode mne na koberci a vcelku vyrovnaně si mne studuje)

Kapitola třetí - Kočka na kótě!

Učím paničku kočičí etiketě. Když stojím na prahu ložnice se zdviženým ocáskem a ohlížím se po ní, znamená to ‚poď drbáát'. Když přijde drbat a já se začnu protahovat a převalovat, znamená to ‚můžeš mne zkusit vzít do klína nebo na postel a já se za pár minut rozmyslím, jestli mne to ba nebo neba'. Když zůstanu v polosedu - pololehu, tak i když vrním, znamená to ‚no dobrý, dobrý, můžeš si mne podrbat za ouchama, ale nepřemisťovat, prosím'.

V neděli panička přestěhovala pelíšky z obýváku do ložnice. Deku jsme daly pod postel zpředu, válendy vrátily ke zdi, pelíšek naproti postelím, v pokoji jedna deka zůstala v tom koutě se škrabadlem. Nevim, co má panička proti výběru mých kót, například kdykoli mne zahlídne v kuchyni, vždycky řekne: "Můžeš mi, ty truhlíčku, vysvětlit, proč sedíš na tom studeným linu, když metr od tebe začíná koberec?" Dobrá je ta podpostelní deka, z tý se efektivně kontroluje, kdo mi leze do ložnice, a pak je fajn ta deka u škrabadla, to když panička v ložnici moc šustí peřinama. Z tý je zase přehled, kdo co provádí u televize nebo počítače a když natáhnu krček, vidím, co se děje v ložnici. Pelíšek zatím zvažuju a hračky vůbec obcházím, no řekněte sami - má se snad můj majestát zabývat nějakou plyšovou kočkou? Pche!

V pondělí šla panička do práce, tak už jsem se těšila, jak zas budu slídit, jenže se stavil strejda na internet. Ještěže mu panička pečlivě vysvětlila, jak se zavírá do chodby a že se za mnou nemá lízt do ložnice. Panička samozřejmě přišla z práce o 2 hodiny dřív, jako kdybych snad byla nepoučené a naivní kotě, ochotné oběsit se na zácloně. Tctctc! V úterý ráno sranda: panička vylezla z postele, prohlídla peřiny, pelíšek, podpostelní deku, škrabadlovou deku, televizní křeslo a já nikde, že jó? Slyšela jsem ji velmi dobře brblat: "Proč já si nevzala bílou kočku? Nebo ještě líp fosforeskující?!" Hi hi hi! Jsem čekala pod stolkem, až se budou doplňovat mističky, no néé?

Úterní ráno se o krůček přiblížilo ideálu. Ještě kdyby ta příšerka svéhlavá buď přišla přímo budit, nebo čekala na gauči, kde je ostatně nejúžasnější poleh široko daleko, a kdyby při miskování prováděla nekonečnou černou osmičku kolem obou nohou. No, třeba se toho taky jednou dočkáme. Musíme ovšem ještě pro jednu včeličku na ambulanci, tak nevím, nevím, jestli co od pátku získáno, nebude šmahem ztraceno, ale halt kdyžtak začneme odznova a třeba se jednou i dočkám Bětího objetí, viď?

Mňo… ;-)

Za bedlivého dozoru dvou proklatě zelených oček sepsala čerstvá paní Bětulásková.