8.3.2021 | Svátek má Gabriela


KOČKY: Smečka II - Poraženi!

28.1.2008 0:09

Zpočátku byl jen jedním z několika kocourů, kterým přítomnost našich kočenek - až na nejmladší Sherry kastrovaných - zrychlovala tep a brala jim spaní. Obsadili zahradu, jejich žádostivé oči svítily zpoza okolních plotů, posedávali na špalcích ve dřevníku, zpívali své zamilované kocouří serenády a když jim v důsledku toho vytrávilo, ujídali z misek. Pěkně urostlý a svalnatý bílý kocour se sírově žlutýma očima nezůstával pozadu. Něco nám mělo napovědět jeho levé ucho - tak potrhané a ozdobně vroubkované si mohl za nemalého úsilí opatřit jen skutečný hrdina. Terra - Kulich II Zenový

Kulich II. Zenový se tvářil nevšímavě a na přímou otázku, co on na to, neodpovídal. Pravděpodobně proto, že kočky nedovedou krčit rameny. Mně se to ovšem nelíbilo a jakožto dvounohý alfa kočičák jsem cítil potřebu zasáhnout. Samozřejmě. Jsem přece člověk, a lidé, jak známo, se musejí motat do všeho. A tak jsem se na vetřelce mračil a vrčel, lál jsem mu v jazyce rodném i v několika dalších (ne snad, že bych plynně vládl mnoha jazyky, ale jak známo, člověk se vždycky naučí alespoň dvě základní věci: pozdravit a nadávat), občas i dost zvýšeným hlasem. Tvářil jsem se na něj zle, vyhazoval ho od misek a pouštěl na něj hrůzu. S nulovým účinkem. Než jsem se otočil, byl kocour zpátky, doprovázen zbožňujícím pohledem Giny a Gity, naprostým nezájmem odrostlých koťat Sherry a Sigiho - a kde že byl alfa-kocour Kulich II.Zenový? Někde poblíž, možná i na dohled, ale věnoval se duchovním cvičením.

Poněkud úspěšnější byla moje žena a její schopnost konverzovat po kočičím. Jenže to podle všeho nebyla první kočka v pestrém válečníkově kocouřím životě a on už se naučil to, co mnozí jeho člověčí souputníci pracně a léta odhalují: když se vzpamatoval z úžasu nad jejím dokonalým přízvukem, vyslechl rozhořčené nadávání mé ženy, odpověděl něco na způsob: Ano, miláčku, máš pravdu, já vím, že jsem hrozný… a seděl dál. Postupem doby získal přízvisko Ivan Hrozný.

Okázale jsme ho ignorovali a pečlivě dbali, aby na nás nikdy nevyloudil ani tu nejmenší, napůl rozlomenou granuli. Když se smečka krmila, drželi jsme ho v uctivé vzdálenosti, a to v několika případech i pomocí brachiálního násilí (Prosím, nepředstavujte si žádné urputné týrání - milý kocour byl prostě jen uchopen a přehozen přes plot, popřípadě po něm bylo metáno šiškami. Nic horšího, než zásah touto vejmutovkovou municí ho opravdu nepotkalo.). Nejpodivnější ze všeho bylo, že si to nechal líbit. Neškrábal a nepokoušel se kousnout, před rukou neuhýbal, i když tušil, že výsledkem pohybu bude další nedobrovolný skok přes plot nebo opuštění verandy oknem. Čas od času se v jeho zářících očích objevil podezřele oddaný výraz.

Jste moje smečka, říkal ten pohled. Já si vás strašně moc přeju jako smečku. Já vím, že to bude chvíli trvat. Ale určitě si jednou všimnete, jaký jsem okouzlující, milý, přítulný a nenáročný. Ostatně - jaképak "jednou". Zbytek smečky už to dávno ví. Jo - a taky tady budu tak trochu vládnout… Tedy, jen když mi to velký kocour a velká kočka dovolí. Ona totiž velká kočka má úžasnou vyřídilku… Tedy, páni kocouři, řeknu vám… Ehm… A velký kocour slušné oko při házení šišek.

Všichni kočičí nápadníci se z naší zahrady postupně vytratili. Nedokážu odhadnout, nakolik to byla zásluha "cara báťušky" a nakolik prostě usoudili, že se snažili, seč mohli, a že si až do další říje zaslouží pohodu, klídek a tabáček. Konec konců jsou kočky většinou spíše samotáři a společnost nevyhledávají. Vytratili se všichni - až na bílého přeborníka. Obcházel kolem a posedával, občas se přiblížil, občas se nechal vyhodit od misek, krátce - choval se jako někdo, kdo ví, že společenské regule velí vypít poslední sklenku s pánem domu, políbit ruku hostitelce a nasednout do auta, jenže se mu strašně nechce právě teď odejít…ještě pořád se totiž neodhodlal požádat o ruku hostitelovy nejmladší dcery.

Byla sobota, sluníčko hřálo do kočičích kožichů a člověčích ramen a všichni byli tak nějak malátní, líně blažení a - což je nejdůležitější - energických činů neschopní. Náš válečník věděl, že právě to je nejvhodnější doba pro čelní útok. Přikráčel ke stolku a otřel se nám o nohy. Mám ho podrbat za těma jeho otřepenýma ušima? Nemám? A ten jeho příšerný ocas - jako by ani nebyl jeho. Než jsem domyslel, vznesl se kocour na okraj stolu (skleničky se ani nepohnuly) a mé ženě na klín. Na oba byl v tu chvíli úžasný pohled. Zcela konsternovaná Dáša začala kocoura bezmyšlenkovitě hladit po kožichu, zatímco kocour na ni oddaně a blaženě zíral doširoka rozevřenýma očima, které teď měly prozměnu barvu jantaru.

Já to věděl, právě kvůli tomuhle jsem bez mrknutí oka stokrát spadl přes plot a kličkoval mezi šiškami, a udělal bych pro tebe ještě mnohem, mnohem víc,velká kočko… Nechte mě tady, prosím prosím…

Několikrát se otřel hlavou o Dášinu bradu a pak se jí stočil na klíně. Vzápětí začal hlasitě příst - tak hlasitě, že se to místy podobalo spíš blaženému mručení a bublání. Dívali jsme se na sebe přes vyklenutý kocouří hřbet, a pak jsme se dlouze a naprosto nevázaně rozesmáli. Vítězství bylo jeho. Zlatooký a rudoocasý Ivan Hrozný je totiž nade vší pochybnost první kocour, který nás ukecal.

Jak se jmenoval tam, odkud přišel, nevíme. Jestli se náš náhodný informátor nemýlil, slyšel ten kočičák ve svém původním bydlišti na jméno Kryštof a zůstal sám, když se jeho majitel odstěhoval kamsi do městského bytu. Kulich II. Zenový přes svou nenápadnost a proti všemu očekávání své teritorium uhájil - Ivan Hrozný se však čas od času objeví, vybere si výpalné v podobě podrbání za vousky a řádně naplněné misky, a zase jde dál. A vrací se pravidelně, sebevědomý, lesklý, svalnatý a s podivným zábleskem ve žlutých očích. Zdá se, že život raketýra mu vyhovuje.

Terra