KOČKY: Smečka II - Oranžový expres

Proč zrovna tuhle neřízenou střelu? zněl udivený dotaz.

Ten kocour vypadá jako pomeranč se šlehačkou. Něco takhle zrzavého jsem ještě neviděla.

Já ano, pravil můj muž s jemnou nostalgií v hlase. Jmenovala se Veronika a měla oranžový vlasy skoro do pasu. Úžasnou hustou hřívu, všichni jsme do ní byli blázni… Ne, tu jsi nemohla znát, dodal zbytečně, protože nepatřím k chorobným žárlivcům a on to ví. Bylo nám dvanáct…

Tou dobou se dvě z nalezených "staveništních" koťat právě přestěhovala na statek ve vedlejší vesnici a smečka dorostenců ze zmenšila. Jeden z prozatím neumístěných kocourků byl sytě oranžový mourek. Ano, já vím, že je to přinejmenším nezvyklé označení pro barvu kocouřího kožichu, ale výstižnější mě nenapadá. Jeho srst hrála všemi odstíny této barvy, zdánlivě bez příměsi třeba jen kapky hnědé, takže na slunci připomínal živý oheň - a nejen barvou. Nejsvětlejší proužky v kožichu této netuctové barevné varianty byly čistě bílé.

Ty mu nemůžeš zapomenout, že tě kousl, vyslovila jsem podezření. Byl to totiž právě neposedný chlupatý plamínek, kterého Zdeněk vytáhl zpod stavební buňky pevně zakousnutého do svého ukazováčku.

Je zajímavé, že nás ani jednoho v tu chvíli nenapadlo zpochybnit skutečnost, že v naší smečce je třeba dalšího kocoura. Rozhodně jsme jich neměli málo - Kulich II. Zenový a Sigi stačili docela dobře na všechny důležité kocouří povinnosti, jako je slunění, dohlížení na kočkoprovoz v teritoriu, a ovšem, někdy, také lovení myší.

Sem tam se zastavil na kus řeči sám car báťuška - Ivan Hrozný, mohutný bílý kocour s rezavě mourovatým ocasem, který přicházel v nepravidelných intervalech kdoví odkud, aby si vybral výpalné v podobě plné misky, a mizel neznámo kam. Popravdě řečeno, kdyby Kulich nebyl vtělená tolerance, podobnou rozmařilost jako je kocour barvy pomeranče bych si asi rozmyslela. Už teď bylo ve všech přilehlých zahradách víc ctižádostivých šelmiček, než by např. Kulich I. Bojovný vůbec kdy strpěl.

Kotě zatím honilo po zahradě poletující vážku a o naše úvahy se nestaralo. Po jednom zvlášť zdařilém skoku se však ozvalo povědomé "šplouch", následované poděšeným mňouknutím a čvachtáním, jak se temperamentní čtyřnožec hrabal z mělkého a napůl zarostlého rybníčku v rohu zahrady. Vážka se elegantně naklonila na křídlo (vlastně na křídla, protože má na každé straně těla dvě a létá jako vrtulník) a vzornou vývrtkou se vznesla nad koruny stromů do světle modrého nedohledna. Z rybníčku se s naší dopomocí vyškrábalo zplihlé prskající cosi, malebně přioděné žabincem.

Postavili jsme to na zahradní stůl a zatímco jsme se snažili oddělit zoologickou a botanickou část zajímavě zbarvené zelenooranžové koule od sebe, zazvonil mobil. Kotě se rozhodlo využít mé rozptýlené pozornosti k útěku, takže volajícímu se dostalo nevšedního zážitku, když slyšel přibližně tohle: Ano, ještě jsou tu koťátka. A chcete kocourka… ne, kočičku. Neblbni, spadneš… Ano, jistě. Dobře, tak tu tříbarevku… pocem, ty blboune, zamotáš se do šňůry… Ne, určitě tu na vás počká, je v pořádku a odčervená… kdy že si - promiňte, přeslechla jsem vás (aby ne, když se mi oranžový prevít usadil na rameni a kousl mě do ucha) - ano, můžete hned, jsme doma. Budu se těšit…

Uf! Ještě že zavěsil. Za hodinu si přijedou pro dalšího ze "stavebních" sirotků. Mladí lidé, kteří kolem nás chodívali venčit ani ne dvouleté dítko a drobounkého yorkšíra si vyhlédli tříbarevnou kočičku, určenou za mazlíka bytového. Tvrdili napůl žertem, že tříbarevné kočky jim nosí štěstí. Co na to york, se mi zjistit nepodařilo.

Zmáčený kocour mi na chvíli zmizel ze zorného pole. Když se do něj zase vrátil, nebyl sám. V přátelské shodě s Dominikou seděl způsobně u stolu a oba se ládovali Pribináčkem. Z jednoho kelímku.

Domčo, zatvářila jsem se pohoršeně.

Když on mu chutná, pravila nevinně ratolest. Já si pak vezmu ještě smetanovej, můžu?…A mami, jak se vlastně jmenuje?

Ten pribiňák? nepochopila jsem, ale nepřišlo mi to divné, protože už jsem dostala i daleko podivnější dotazy - například, jak se jmenuje stůl.

Ale ne, náš kocourek.

Tenhle? Proč myslíš, že je náš?

Říkala jsi to.

No jo, no. Říkala. Jenže on se zatím jaksi nejmenuje. Až do dneška byl prostě jen rezavé kotě.

Chceš mu vybrat jméno? navrhla jsem lstivě, protože moje fantazie byla právě… ta tam.

Dominika svraštila čelo.

To je přece Garfield, takovouhle barvu má Garfield.

A jak řekla, tak se i stalo. Na věčnou památku první kocouří filmové megastar a jednoho milého a všem Zvířetníkům známého rezavého kocoura sluje náš nový smečkový přírůstek Garfield. Je úžasný, hravý, předoucí a všeničící svým zrychlením oranžového expresu, má zdravou chuť do života - a nemá rád lasagne. Prý radši "pramen zdraví z Posázaví". Je sice v pořadí šestým členem naší kočičí domácnosti, ale zdá se mi zdá, že pro Domču bude právě on tím Garfieldem jednou provždy prvním a jediným.

Konec konců - máme, co jsme chtěli…