Auvajs, ty zmetku mrňavej, pronikl přes ječení, pištění a sykot hlas mého muže. Vzápětí se vysunula krvácející ruka. Vem si toho prevíta, prosím tě. A opatrně, prokous mi ruku.

Bylo to malé, zrzavě mourovaté a strašně se to bálo. Jediná dobrá zpráva byla, že je to nejspíš také zdravé, protože k takovému odporu byla zapotřebí celkem slušná kondice. Do kožichu se tomu právě vpíjela malá kapka člověčí krve. Zhodnotila jsem jedním pohledem kotě i prokousnutý prst. V pořádku - ani Zdeněk, ani kočičák nejsou na umření. Zrzavé nic se mi zavěsilo na zahradní rukavici tak pevně, že jsem to musela do košíku setřást i se svou nouzovou ochranou. Víko zaklaplo. Pak celkem ještě pětkrát.

Stáli jsme na zahradě nad velkým košem na prádlo a na dně se místo košil, ponožek a použitého povlečení mlelo a tenounce mňoukalo klubko koťat. Klubko osiřelých koťat, aby bylo zcela jasno - úkryt, ze kterého jsme je právě vytáhli, byl na stavbě, a osudem mámy kočky se stal některý ze stavebních strojů. Dělníci se sice jednohlasně dušovali, že oni to tedy nebyli, že o kočce věděli…

Zřejmě nevěděli - alespoň ne ve chvíli, kdy se na výpravě za potravou setkala s pásem nebo těžkým zabláceným kolem. Říci, že byli z objevu šesti kočičích sirotků v rozpacích nevystihovalo skutečnost ani z poloviny. Říkali jsme si, že když máte ty kočky, že si určitě poradíte líp než my… Měla jsem intenzivní pocit déja vu… Což o to, poradíme… a nové smečky těm nešťastníkům bude hledat kdo? Hlavou mi začal probíhat seznam všech možných známých, kteří by možná ještě mohli mít kotě. Mnozí z nich už kotě měli. Naším přičiněním. Možná zvládnou i druhé, zadoufala jsem. Tím se budeme zabývat, až přijde čas. Teď je zapotřebí to nadělení ubytovat.

Dáme je zatím do dílny, navrhla jsem.

Dveře nejdou zavřít, zněla odpověď. Chtěl jsem vyměnit zámek.

A už nechceš?

Domácí pán na mě vrhl pohled štvaného jelena.

Tak já pro něj dojdu, za půl hodiny to musím stihnout.

Za půl hodiny totiž zavíral zámečník. Práce, odkládaná na neurčito "až bude chuť" zabrala další hodinu, zatímco já jsem zjišťovala, v jakém stavu je naše dnešní kořist. Nebylo to tak zlé. Koťatům budu muset umýt alespoň ty největší skvrny od pohonných hmot, které se jim podařilo nachytat do kožíšků. Vyčistit očka, prohlédnout uši… viditelně zraněné nebylo žádné, jen jedna kočička (snad?), víc bílá než mourovatá vypadala zesláble a křehce. Odčervení je nemine, ale ne dnes.

V dílně byly z dosahu odstraněny všechny ostré, rozbitné nebo jinak nebezpečné předměty a proběhla přísná kontrola, zda se někde neskrývá něco jedovatého. Vzhledem k počtu volně se pohybujících koček to zase až tak náročné nebylo. Naučily nás uklízet dokonce tak, že jsme ani po narození našich holčiček nemuseli výrazněji zpozornět. Dno od veliké krabice (proboha, co jsme v tom přivezli, vždyť snad v domě nic tak velkého ani nemáme?) posloužilo jako prostírání a misky pod květináče se změnily v misky jídelní.

Dámy a pánové, vaše apartmá je připraveno, prohlásil Zdeněk a na zkoušku několikrát otevřel a zavřel opravené dveře. Přejete si mýdlo a ručník?

Takové nahrávce "na smeč" se nedalo odolat. Zvedla jsem prádelní koš s mňoukajícími návštěvníky a pomalu se přesunula k dílně.

My všichni jsme GoGo, prohlásila jsem zlověstně, ale zatím by nám stačily dvě misky s naředěnou Tatrou. A taky něco do žaludku, nejvyšší kocoure.

Ano, ovšem… A - víte jistě, že si nepřejete mýdlo a ručník?

Grrrrr!!! vydala jsem nepříliš líbezný zvuk, protože se mi zlomený proutek trčící z výpletu koše právě pokoušel projít játry.

Koťata neseděla a nečekala klidně, až je v uzavřené dílně vypustím - snažila se ze všech svých kotěcích sil uniknout z domnělého nebezpečí. Neřekla bych, že udržet prádelní koš může být až tak obtížné - je ovšem pravda, že prádlo sebou obvykle nemrská a neskáče, nepokouší se vás přes proutí poškrábat popřípadě rovnou pozřít, jen způsobně čeká, až ho uklidíte.

Člověk, který znenadání nabude svobody, zhusta v prvních okamžicích neví, co si s ní počne a chová se podivně. Má obavu z neznámého, ale zároveň je zvědavý. Něco mu říká, že by měl být vlastně rád, ale není si jistý proč… Naši malí chlupatí stavbaři na tom nebyli jinak. Napřed se snažili osvobodit - a když se víko odklopilo, schoulili se k sobě uprostřed koše.

Odstoupila jsem, aby mě neviděli. Z misek vonělo cosi neznámého, ale docela určitě dobrého a to bílé vedle? Že by mlíčko? Rezavý mourek, který mi prokousl rukavici, se odvážil ven jako první. Pak další… Pak jsem se pokusila odejít a i když jsem se pohybovala pomalu, usoudila koťata, že něco není v pořádku - prchla do bezpečí otevřeného koše a obnovila pevně sevřené klubko. Jako kdybych to neznala!

Opatrnost - jakákoliv opatrnost - při odchodu neměla smysl. Stejně je vyplaším. Zavřela jsem za sebou a otočila klíčem v zámku, svítícím novotou. Přes okno bylo vidět, jak se koťata jedno po druhém drápou ven a seznamují se s okolím. Dokázala to všechna, tak snad budou i jinak v pořádku. To se uvidí zítra. Mají všechno potřebné - mýdlo a ručník určitě postrádat nebudou. Tak vítejte v přechodném domově, stavbaříci… A ráno nashledanou.

P.S. Pět ze šesti "staveništních" koťat má už v současnosti nový domov, dvě na statku u rodičů jednoho ze stavebních dělníků ve vedlejší vesnici, dvě jako bytoví mazlíci a jeden kocourek se stal hlídačem rodinného domku. Kterak se vedlo rezavému nebojsovi s ostrými zoubky, o tom někdy příště.