Pokračujeme v seriálu o sžívání koček s jejich novým obydlím. Minulý díl najdete tady.

Dny plynuly v ostražitém plížení, obcházení a přibližování. Když nastal v domě klid, Cedrik a Célinne se vydávali na výzvědné výpravy, a my jsme je s potěšením pozorovali. Objevili kouzlo šplhadla a sem tam se odhodlali přijít si pro podrbání, ale stále ještě to byly kočky převážně bezkontaktní.

Z hloubi své kočičí duše nesnášely vrzající vchodové dveře (dobrá, alespoň mě donutí je konečně promazat) a každý silnější hluk, který nedokázaly identifikovat, je zaháněl do skrýší. Célinne se v takovém případě zasunula pod těleso ústředního topení a Cedrik mizel v krabici od satelitní antény, která v nejzazším rohu domácího „kocouřího prostoru“ stála obrácená otvorem ke zdi a čekala na odnesení do komory. Teď bude ten úklid nejspíš muset trochu počkat. Kdyby tam krabice nebyla, byl by Cedrik v panice schopen snad i projít zdí.

Céčka panují

Zajímavé bylo, že se velice rychle naučily rozeznávat hlasy „domácích lidí“. Když je zaslechly přes dveře, nastražily nejen uši, ale celou kočku do pohotovostní polohy, ale nezmizely. Příchod návštěv je spolehlivě zahnal na útěk. Vlastně zároveň s tím začaly rozlišovat i občasný hluk z ulice, jako byla kolem procházející a poměrně upovídaná šeltie slyšící na jméno Verdi, sousedovo auto nebo buldozer, supící kolem na blízkou stavbu. Zjistily, že tento druh hluku není nebezpečný, a zaujaly k němu obvyklý přehlíživý postoj kočičích suverénů.

Po čtrnácti dnech jsme tedy byli pro Céčka domácími lidmi, kteří umějí otvírat konzervy a sáčky s granulemi, hladí a drbou na těch správných místech (jen běda, když se někdo z nás pokusil zjistit, co by se dalo udělat pro Célinninu zacuchanou srst) a mluví mírnými, tlumenými hlasy. Když ovšem jejich bývalý majitel přišel na domluvenou kávičku a kus řeči, zahlédl jejich šedivé kožichy a zahlaholil potěšeně: Jéje, kočenky…, spáchali Cedrik a Célinne poměrně očekávatelný společenský trapas - zmizeli a odmítli se dát podrbat, jakož i vyfotit na památku…

Naštěstí se nakonec podařilo vylovit alespoň Célinku zpod radiátoru - pro Cedrika bych se musel do krabice zasunuté v koutě pod zkosenou střechu plížit jako příslušník námořní pěchoty a patrně bych na jeho vytažení z úkrytu potřeboval i nějaký druh speciálního výcviku pro přežití v extrémních podmínkách. Naštěstí jsme nebyli podezříváni, že jsme za ty dva týdny stačili kočenky indoktrinovat nějakými strašnými pomluvami stran bývalého pana majitele. Ten se spokojil narychlo pořízenou fotkou Célinky, a i když byl očividně zklamaný, příliš najevo to nedával. Konec konců, i on a jeho paní byli v majetku několika koček.

To, že nás zdařile uvedly do rozpaků před hosty, však kočky zřejmě uspokojilo. Sotva za návštěvou zapadly dveře, teleportoval se Cedrik k misce a Célinka si spokojeně začala brousit drápky o škrabadlo. Hodila po svém větším sourozenci očkem, a když se ujistila, že mu v krabici od antény obstojně vyhládlo, vyběhla až skoro ke stropu a s vítězoslavným výrazem se uvelebila v nejvyšší „spací“ kapse. Pravda, kočičí odpočívadlo sahající od podlahy do stropu mělo takové kapsy dvě, ale ta druhá byla mnohem níž, nebylo v ní takové teplo a hlavně - neposkytovala přepychový výhled střešním oknem do zahrady… prostě, nebyl to ten správný kocouří komfort.

Céčka stolují

Bratrovu snahu sdílet to příjemné místo nahoře s ní odměnila Célinne zasyčením a výpadem packou. Cedrikovi nezbylo, než se k obřadnému čištění kožichu, kterému se přece každá slušná šelma věnuje po jídle, usadit o patro níž - výhled zůstal zachován, ale… nebylo to prostě to pohodlí… Po chvíli si položil hlavu na složené packy a přivřel oči. Však ona jednou sleze, já mám čas, sděloval celým tělem. A nemýlil se.

Časem dovedly kočenky své lsti a úskoky sloužící ke získání „místa nahoře“ téměř k dokonalosti. Bylo zajímavé je sledovat - a potěšilo mě zjištění, že přes veškeré soupeření a sourozenecké kočkování nejsou vůči sobě útočné. Začaly si spolu hrát a honit se - a nejoblíbenější překážkou se stal malý stolek s hladkou deskou. Není to žádný konferenční „jezevčík“ a má v kohoutku obvyklých 75 cm. Céčka však zřejmě neměla z minulosti žádnou zkušenost s tak hladkou plochou, takže když na něj s rozběhem vyskočila, přejela na opačný konec zrádného stolu a tam se zase snesla dolů. Nevěřím tomu, že kočky mají omezené možnosti, pokud jde o výraz obličeje.

V tu chvíli se těch výrazů v očích našich peršanek vystřídalo hned několik - leknutí, úžas, překvapení, pohoršení: co mi to ten stůl udělal? A zvědavost: udělá to podruhé zas? Malé kolečko po bytě a hup! A klouzzzz! A žuch! Stůl to pochopitelně udělal, tření jako fyzikální veličina je ve svém působení poměrně nekompromisní. Gravitace taky. Asi napotřetí se Cedrikovi podařilo na stolní desce elegantně přistát a zastavit smykem. Célinne zvolila jinou techniku a aby to tolik neklouzalo, vyskočila snad do dvojnásobné výšky stolku a dopadla na něj shora. Taky to fungovalo. Vítězoslavně stáli vedle sebe a naznačovali mi, že je čas na jejich oblíbený mlsek - sýrovou pastu.

Málokterá kočka se pohodlně a v klidu nají na zemi. Možná je to zvyk ještě z dob, kdy si musely kořist pracně schovávat v korunách stromů, aby je o ni nepřipravil silnější zloděj, protože těch, kdo sami žijí z úlovků jiných, je i mezi zvířaty kupodivu hodně. Venkovní smečka má ke krmení vyhrazen starý zahradní stůl - ta domácí pro změnu nefunkční, ale pořád krásný šicí stroj s litinovýma nohama. Dřevěnou horní desku kryje omyvatelný ubrus pokud možno neutrálního vzoru. Na začátku svého pobytu v naší smečce mizela Céčka do úkrytu, jakmile se otevřely dveře - a teprve pak zjišťovala, co se děje. Stalo se však, že jsme vstoupili do pokoje - a uviděli Céčka, významně sedící nad prázdnými miskami. Kdyby měla na předních packách náramkové hodinky, patrně by si významně poklepávala na jejich ciferník.

Mňááááúúú! Jdete pozzzzdě! Mňááááúúúú! Nechali jste nás čekat! Mááááme hláááád!

Ano, teď jsou tu konečně doma. Jejich je místo nahoře s výhledem do zahrady. Jejich je šicí stroj se vším, co se nachází na něm a u něj. Včetně nás. A už to nebude jinak. Na znamení této smlouvy ulehla Célinne na mou rozečtenou knihu, protože pochopila, že právě tam je její místo. Když jsem vyměnil knihu za poznámky na pracovní poradu - přesedla si. Potměšilý ďáblík mi našeptal, že bych se mohl pokusit zjistit stav jejích „dredů“, a tak jsem ji zlehka pohladil.

Mňáááúúú, to je dost, pravila.

Promiň, netroufal jsem si.

Cedrik nás chvíli pozoroval a pak se známým kočičím způsobem překulil na záda. Začínal jsem zjišťovat, co bude největším úskalím života v nové smečce - už teď jsem si připadal, že vidím dvojitě. Stejná barva, stejné pohyby, stejná přání. Dva lidé na hlazení a opečovávání dvou koček. Čtyři ruce na předkládání lahůdek…

Ale taky na vyčesávání srsti! Počkejte, chlupáči, pomsta bude sladká. Vy to ještě nevíte, ale Pangamin už jsem koupil…

Terra

Původně publikováno 26.11.2007 zde:

https://neviditelnypes.lidovky.cz/zviretnik/kocky-cecka-misto-nahore.A071125_142222_p_zviretnik_dru