KOČKY: Sandynky nedělní povyražení

Asi před měsícem si ke mně Malá sedla a začala něco brebentit o venčení, ale nechápala jsem, co to znamená; navlíkla mě do nějakých pásků, co mě všude škrtily. Udělala jsem na Malou kočičí oči, jako že tohle není to pravý ořechový a kroutila jsem se, ale nepomohlo to.

"Ty seš pěkná kulička,“ prohodila Malá, jak mi povolovala ty pásky. Pchchch, to mě teda urazila! Když se pak snažila zaháknout pásky k nějakému dlouhému řemínku, ani jsem se nehla. Trošku tím řemínkem zatáhla, ale pochopila můj vzdor a pustila mě zas na svobodu a pásky s řemínkem na nějaký čas skončily v šuplíku.

Před pár dny byl zase za okny nádherný den a já si matně snažila vzpomenout, jaké to je venku, na svobodě. Jsem už půl roku ve všem domácí kočinka, ale přece jenom se mnou dost klátí jaro. Zvlášť tehdy, když sedím na parapetu a alespoň očima honím ptáčky a všelijakou havěť, když to doma není... Doma je teda spousta myšek a taky Velkej a Malá, kteří se mi neustále pletou pod tlapky (!) a tak je za trest honím a skáču na ně, když chtějí někam jít, ale občas se mi stýská po hopsání v trávě...

Tak si tak sedím za tím oknem a vyhřívám se sluníčkem, když ke mně přišel Velkej s Malou, čapli mě a zas mi nasadili ty pásky. Ach jo, s tímhle přece díru do světa módy neudělám! Dostrkali mě do bedýnky a už se mi začaly ježit chlupy. To jedeme zase za panem Hnusákem? A v týhle maškarádě??! Donesli mě do přenášedla a mně začalo docházet, že za Hnusákem nejedeme, protože cesta k němu netrvá tak dlouho.

Jenže kam jinam by se mnou jeli? Zděsila jsem se. Co když mě chtějí někde nechat? Sice mi svět za okny trochu schází a přitahuje mě, ale neměla jsem tam co jíst ani ke komu se přitulit...

Zastavili jsme ve stínu – to jediné jsem poznala, protože jinak toho přes mřížku moc vidět není. Ještě v přenášedle mě vyndali z bedýnky a řemínek cvakl. Co to? Vynesli mě z přenášedla ven a Malá mě držela v náručí.

To bylo vůní a různých pachů!!! Teda fuj, támhle je pár psů, ti nevoní ani zdálky...

A všude to bzučelo a foukalo (doma to nefouká, ani když jsou otevřená okna)! Malá mě spustila z náruče na zem a já z toho všeho byla tak paf, že jsem nepochopila, že můžu pobíhat. Velkej mě přenesl na cestu osvícenou sluníčkem, kde mi došlo, že jsem venku a že mě moje nožičky donesou, kam budu chtít! Dokud jsem neucítila škubnutí, to jak jsem napnula řemínek nadoraz. Takže přece jen mám vzdálenost omezenou...

Támhle v křoví štěbetají nějaký ptáčci, hned na jednoho skočím! Rozběhla jsem se, jak to jen umím, a Malá za mnou lítala jak hadr na tyči... nebo kam vítr tam plášť? Občas ti člověci říkaj podivný věci. Pěkně jsem si na ty kosáky a vrabce počíhala, jenže mi to nebylo nic platné, ulítli.

Brrr, něco mě šimrá v kožiše na bříšku! A na ocásku a na nožičkách taky... Velkej s Malou začali něco hulákat a už ke mně přiběhli, zvedli mě do vzduchu a začali mi prohledávat kožíšek, ale jak! Takhle to naposled dělali, když si mě odvezli od těch protivných kocourů a našli mi blechy... Že bych je zas měla? Blechy mi nenašli, ale těch klíšťáků! Jen tahali a tahali, naštěstí žádný nebyl zakousnutý.

A tak skončilo moje první ultrakrátké venčení. Kvůli obrům-klíšťatům, který by mě mohli vycucat na kost. Ale vypadá to, že to vůbec není poslední procházka, už se těším na další! Snad půjdeme někam, kde není tolik klíšťat a havěti...

Vaše Sandy