To by ale stejně žádná zábava nebyla, když jsou i ti kosi ztuhlí až do posledního pírka. Často na ně koukám z okna v kuchyni, jak skákají mezi keři a mám pocit, že jim jde pára od zobáčků!

Chudinky. Až je mi z toho koukání na jinovatku taky zima, brr. Naštěstí mám hodně pelíšků, kam se můžu zachumlat, schovat a chrupkat. Chrupkání je vážně skvělá činnost, ale jsou ještě lepší věci. Třeba gymnastika a váling.

Gymnastika je důležitá, nechci přece na jaře vypadat jako koule, ne? Takže protáhnout jednu zadní nohu a druhou… To by pro dnešní odpoledne stačilo, nic se nesmí přehánět… Při válingu si odpočinu nejlíp na gauči v obýváku. Je tam totiž kvůli mně přehozená larisa, to je vám teploučko!

Jednoho dne jsem si zas procvičovala váling a najednou přišla Malá (celý den byla i s Velkým pryč), dala mě do bedýnky vystlané další hřejivou dekou a zavřela mě za mřížku… Ta potvora mě pak nesla někam pryč! Najednou mě nesla venku, kde byla ta hnusná zima, a já se mohla koukat na promrzlé kosy v přímém přenosu… Totiž naživo.

"Píp, chichi, to je kočka! A jak se klepe, hahaha, píp píp," pípnul jeden kos a tím mě pěkně naštval. Nemohla jsem po něm ale ani skočit, tak jsem radši mlčela a snažila se zahřát.

"Neboj, už budeš v teple," to zas řekla Malá a konečně jsem byla v přenášedle, kde už hezky foukalo topení.

Vezli jsme se tmou, zatáčeli, pak rovně, brzdili, rozjeli… všechno tolikrát, až mě to opravdu přestávalo bavit, jenom sedět! Mňňňáááááááááúúúúúúúúúúúúúúúúúúú !!!!!!! "Tak ji aspoň pohlaď, ať se nebojí…" řekl Velkej. Čeho že se nemám bát??? Jenom se nudím, tak mňoukám. Zastavili jsme někde, kde nebylo vidět na krok. Člověci sakrovali, jak mě zas někam nesli, všude na zemi byl led a klouzalo jim to. Chichichi……

Za chvíli mě ten smích přešel, protože jsme se zastavili v domě, kde bylo světlo, ale bylo tam cítit tolik psů!!! No FUJ, úplně jsem se z toho naježila. Navíc mě pak vyndali z bedýnky a postavili mě na studenej stůl… Tahali mě za uši, za oči, dokonce mi DO ZADKU strčili TEPLOMĚR !!! Tohle slovo jsem si zapamatovala od toho člověka, co mi všechny ty příšernosti dělal. Aby toho nebylo málo, vytáh mě na zádech za kožíšek a něco mi tam píchl. Určitě mi do kožíšku udělal dírku!!!

Byla jsem šíleně vyděšená, mnohem víc než z toho psího smrádku. Slyšela jsem člověky jak se baví o nějaké kasr…katrs…kaci… no něco takového. Má se to stát za čtrnáct dní... Pak se rozloučili a my jsme zas cestovali zpět domů. Že jsem byla statečná, dostala jsem pár kočičích bonbonků. Mňáám.

I když… já jsem vlastně moc statečná nebyla… Jen jsem nebyla s to ze sebe vydat hlásku, jak jsem stála na tom studeném stole. Příště už jim to ale nedaruju! Jen počkejte, člověci, já vám ještě ukážu, jak hlasitě umím mňoukat.

Snad to příště nebude tak brzy???...

Vaše Sandy