Na počátku byla Míca. Tenkrát se ještě kočky řídily dávným zákonem, že kočka patří k domu. A tak se stalo, že my jsme se přistěhovali k Míce a nikoli naopak. Patřila k malému domku na nádraží, co na tom, že jedni lidé se odstěhovali a jiní přistěhovali. V mé paměti zůstala taková, jakou ji viděly oči tříleté holčičky. Obrovská, majestátní, bílomourovatá kočka. Tak trochu netykavka. Ráda se vyhřívala pod píckou kachlových kamen, stačilo jí ke štěstí teplo, plná miska a o kontakt s lidmi příliš nestála. To až její dceru Máňu jsme si vymazlili k obrazu svému a stala se tím pravým rodinným kočičím mazlíčkem.

Mánička byla černá s bílým límečkem pod krkem. Když se sestra (Beňa ml.) učila mluvit, volala na ni: "Tentochu!" (neboli Černochu!). Máňa nám poctivě nadělovala aspoň dvakrát do roka příděl černých koťat s bílými límečky. Kastrovat kočky tenkrát totiž nikoho ani nenapadlo. Nakonec ke zvířecímu pandochtorovi se za mých mladých let s kočkami nechodívalo vůbec, ani když mlely z posledního. Prý má kočka sedm životů, a tak se buď vylíže anebo ne. Mánička byla chytrá, koťata pokaždé ukrývala před světem tak, že je nebylo možno odhalit. Však jim také hrozilo, že budou sprovozena ze světa, sotva do něho vstoupila. Pyšně je vždy přivedla odrostlá a životaschopná, takže nezbylo než je přijmout do rodiny nebo jim hledat nové domovy.

Jednoho krásného dne se u nás zastavil na kus řeči toulavý kocour. Byl strašlivě umouněný od sazí a podle toho dostal jméno Kominík. Po provedení očisty se ukázalo, že je vlastně černobílý. Kominík brzy poznal, že živobytí u nás by věru nemuselo být špatné, a tak se přihlásil k trvalému pobytu. Občas se mu podařilo zplodit s Máňou v černé záplavě něco bílého.

Tak třeba kočičku Bělku, ta byla opravdu téměř celá bílá. Černobílý byl například Venoušek. Měl takové nepřiměřeně dlouhé tělíčko jako jezevčík, ale byl miloučký a trpělivý. Vozily jsme ho se sestrou v kočárku pro panenky. Černobílí byli také sourozenci s velikýma očima Robert a Šebina. Šebina byla původně Sebastian (podle televizního seriálu Bela a Sebastian), ale protože z kocourka se posléze vyklubala kočička, bylo jméno zženštěno.

Robert a Šebina si vysloužili ještě jinou přezdívku, a to "hokejisti". Jejich specialitou totiž byla hra s kloboučkem, co býval na flaškách od octa. Tento puk si spolu přihrávali pacičkami tak bravurně, že směle konkurovali bratřím Holíkům a dalším hokejovým osobnostem, které jsme v době tehdejšího národního hokejového opojení všichni milovali, zvláště když porazili Rusy.

Občas se mezi kočičím potomstvem vyskytlo i bílomourovaté zbarvení. Těm jsme zásadně říkali Emilkové a Emilky, jméno Emil se prostě náramně hodilo k této barvě kožíšku. Ti všichni se dříve či později z našeho života vytratili, ať už vinou různých nástrah číhajících na volně žijící kočky, to víte, z jedné strany koleje, z druhé silnice... Ale dosti často byli kočičáci cíleně někomu darováni. Darováni však potajmu a dětem se nakukalo, že se ztratili. To aby rodiče nemuseli poslouchat naše výčitky a pláč.

Trvale se držela jen Máňa a Kominík. Kominík míval jako každý pořádný kocour pravidelná chlapská tulácká období. To pak nepřišel hezkých pár dnů a vracel se vyhublý, špinavý, zbědovaný. Vždy jsme ho vykurýrovali z ran, vykrmili a tak to šlo stále dokola. Až jednoho jara nepřišel ani za týden, ani za měsíc. Ještě dlouho jsem kocourka vyhlížela s nadějí, že ho najdu zase sedět ráno za dveřmi nebo za oknem a nemohla jsem se smířit s tím, že definitivně zmizel.

Jeho nástupcem se stal Ferda. Mourovatý mazel, který se nechal oblékat do miminkovských kabátků a čepiček. Velmi ochotně s námi prošel všemi dětskými nemocemi. Lehával s námi v peřinách rozvalený na zádech, pacičky nahoře, vyvalené bříško a náramně si stonání užíval. Večer byl nemilosrdně vystrnaděn ven, ale časně ráno už sedával na okenním parapetu u kuchyňského okna, aby snad proboha nepročíhal okamžik, kdy vstane první člen rodiny a pozve ho dál na teplé mléko. Jak netrpělivě vždycky přešlapoval u sporáku a mňoukáním se dožadoval snídaně!

Mánička v té době už byla dáma v pokročilém věku a ještě než odešla ze světa, ještě se dvěmi příhodami stihla nesmazatelně vrýt do mé paměti. O prázdninách mezi čtvrtou a pátou třídou se u nás doma objevila paní, tedy spíš stará slečna, která učila v naší škole nepovinné náboženství. Přišla orodovat u rodičů, abych byla v nadcházejícím školním roce opět přihlášena, o což jsem ale vůbec nestála. Byla jsem totiž už asi jediná ve třídě, kdo ještě na hodiny náboženství chodil.

Takže jsem návštěvu sledovala poněkud nevraživě a těžce nesla jednání o mně beze mě. A jak si tak slečna u nás v kuchyni hověla na židli a kula železo, dokud bylo žhavé, naše Máňa jí zezadu bez varování hupla na rameno a zaťala drápky. Jak škodolibě jsem se radovala ze strašlivého úleku staré dámy! Pravda, nezachránilo mě to, ale Mánička mě aspoň pomstila!

Bohužel ta druhá příhoda už nebyla veselá. Máně se stalo osudným její už docela pozdní mateřství. Toho jara porodila holčičku, jediné koťátko. Poprvé za celý svůj život kotě nikam neukryla. Věděla, že je zle a z posledních sil nám mrňouska přivlekla až pod nos. Náš táta měl byl docela tvrdý chlap, ale když Mánina vypustila dušičku a vedle ní zůstal maličký, pištící, slepý tvoreček, to ho sebralo... Pamatuji si, jak nás ten náš siroteček tehdy spojil a dělali jsme vše pro to, abychom ho zachránili.

Krmili jsme a masírovali bříško. To já jsem malinké kočičce dala jméno Zuzanka. Spala v chlupaté čepici, aby jí bylo teplo a já ji s tou čepicí nosila všude s sebou. I v noci jsem ji měla u postele. Snad tenhle dramatický vstup do života a můj podíl na jejím vypiplání mě s touhle kočkou sblížilo jak s žádnou jinou. Zuzanka se stala navždy kočkou mého srdce. Vyrostla z ní hotová kočičí princezna.

Měla zvláštní barvu, ne tak čistě černou jako maminka, byla šmrncnutá spíše do šediva. Co však na ní bylo nádherného, to byla hlavička s jemnými rysy a něžným, sametovým nosánkem. Aristokratická hlavička! Když jsem chtěla sestru poškádlit, povyšovala jsem moji vznešenou krásku Zuzanku nad jejího obyčejného Ferdu. Ona ta naše Zuzka se totiž i chovala jako královna!

A zajímavé je, že nebyla moc dobrou matkou. Nikdy ji nenapadlo koťátka před námi schovávat, jako to dělala její máma. Naopak, spíše nám je podstrkovala na hlídání a sama někde trajdala po všech čertech. Docela se nabízí, že na vině bylo její nešťastné dětství bez maminky. Koťátka se jí ani moc nedařila, rozhodně zdaleka neměla její krásu a bývala jakási "nedomrlá".

Tak třeba Marcela. Ošklivé káčátko drobného tělíčka, podivné šedavé zbarvení se zrzavými stříkanci, přičemž hlavně obličejík měla jak strašidýlko. Jeden by se jí lekl. Ani Marcela nebyla moc úspěšná matka. Měla málopočetné vrhy, jednou se jí dokonce narodilo kotě, které mělo obráceně zadní nožičky. Ale synáček Alánek neboli Alda, ten se jí povedl! To byl krásný zrzeček! Nikdy předtím se u nás takové zbarvení nevyskytlo, a tak jsme si jeho jedinečnosti považovali a měli ho moc rádi. Bohužel ho však potkal jakýsi nám blíže neznámý osud a nevrátil se z toulek.

A tak jediným kočičím chlapem byl zase na čas veterán Ferda. Osud si však někdy zahraje a poslal nám tuláčka. Celého zrzavého. Dostal jméno Alda II... Věřte nebo nevěřte, ještě jednou se to zopakovalo, Alda II. se ztratil a přišel Alda III... Jak jsme tenkrát poznali, že to není stále jeden a tentýž, to už nevím, ale fakt je, že Alda I. byl milý, přítulný kocourek, kdežto Aldové II. a III. byli dost nerudní, svérázní podivínové. Jak přišli, tak zase někam zmizeli.

Ferda byl k stáru nádherný, vypasený macek. Na závěr i trochu senilní. Mňoukal, že chce ven a po vypuštění si rovnou cestou štrádoval za okno, jako že chce dovnitř. A tak chodil celé dny stále dokola sem tam. Odchodem Ferdy skončila jedna velká epocha kočičího rodu. Po něm přišla dlouhá kočičí pauza. Hlavním důvodem bylo to, že nastala doba psí.

V naší rodině se zabydlelo nalezené štěně - legendární kolie Rita (zde na Zvířetníku již její příběh kdysi byl). Jen jednou se do doby psí pokusilo vecpat zatoulané koťátko - Liduška. Bohužel tento pokus dopadl nešťastně. Rozpustilé kotě huplo z gauče spící Ritě na záda. Rita, ač pes nejmírumilovnější, jakého jsem kdy poznala, se lekla, ohnala, Liduška letěla obloukem a se zlomeným vazem zůstala ležet. I tahle nešťastná událost jistojistě přispěla k tomu, že ještě dalších pár let se u našich neozval ani jediný kočičí mňouk.

Mezitím jsme se sestrou už dávno bydlely ve svém, u našich občas řádili čtyři vnuci, kolie Rita si tam prožila svůj šťastný psí život a odešla za duhový most. Pak se tam mihl vlčák Brit a teprve za vlády hodného, mírného voříška Fločka došlo k postupnému znovuobydlení prostoru kočkami. Největší zásluhu na tom měla handicapovaná kočička Ťapka. Zřejmě po kolizi s vlakem měla místo jedné přední pacičky jen pahýlek.

Ale jinak to byla jedna z nejkrásnějších koček, které jsem kdy viděla. Měla překrásnou jemnou hlavičku, veliké krásné černě orámované oči jako kdyby byla nalíčená, ale nejkrásnější na ní byl stříbrný mourovatý kožíšek. No nenakrmte takové stvoření, když přijde k vašim dveřím. Pochopitelně se zabydlela a stala se kočkou domácí. Ač hopkala o třech nožičkách, žila naprosto plnohodnotným životem.

A zase byla koťátka. Postupně se domácnost rozrostla o Mindu a Cindu. Pak každý rok přibyl jeden černý kocour, nejdřív Mikeš, pak Bobeš a po něm Viktor. Kdo byl čí syn a dcera, v tom už mám trochu guláš, ale záleží na tom? Bohužel Mikýškovi se zjevně nezamlouvalo žít ve smečce se dvěma dalšími kocoury, zdržoval se doma čím dál tím méně a nakonec se úplně odstěhoval. To mi bylo hrozně líto, měla jsem ho z těch černochů nejraději.

Ťapka, Minda, Cinda a Bobeš prožili s našimi svůj kočičí život šťastně a v teplém pelíšku a když odešli posléze za duhový most, byli všichni oplakáváni. Zbyl Viktor, Vikýsek. Tomu se bohužel přihodilo, že mu přes duhový most odešli jeho lidi, nejdřív páníček a brzy po něm i panička. Co s ním? S kocourem zvyklým na volný život tuláka po hvězdách a místního donchuána?

Navíc se ukázalo, že si stihnul ještě přivázat na krk manželku a nastěhovat si ji do rajónu. Navíc takovou drajdu. Libuna byla sice hezká, tříbarevná, ale jinak naprosto neochočená divoká kočka. Navíc do toho všeho porodila dvě děti. Podzim na krku, jedno z koťat bohužel nepřežilo chladné počasí a situace dozrála k akutnímu řešení. Kočičí rodina, Viktor, Libuna a jejich dcera Jiřina se stěhovali do bytu k mé sestře a ke dvěma kočičím starousedlíkům.

Viktor byl po těžkém rozhodování připraven o své mužství a kupodivu zcela pohodově se přeorientoval z dobrodružného života na pohodlný život bytového gaučáka. Nejspíš došel k názoru, že bouří bylo dosti a teď je čas vést poklidný život... Horší to bylo s Libunou. Ukázala se být naprosto nepřizpůsobivou, demolovala byt a nebyla schopna používat žádné civilizační vymoženosti. Při návštěvě u veterináře se pokusila zdemolovat ordinaci.

Pro Libunu jsme našli bydlení u známých na vesnici, kde se nejprve uvedla tím, že zdemolovala domácí dílnu pána domu a zneuctila mu různou odbornou literaturu. Posléze však přišla na to, že právě zde jí pokvetou růže a žije si dodnes spokojeně po stodolách jako pravá venkovská kočka. Denně čerstvé mléko rovnou od vemene jí svědčí, takže je z ní krásná, statná číča a do okolního světa vysílá tříbarevné potomky.

Na rozdíl od své matky si malá Jiřina jakž takž zvykla v bytě, ač dodnes v ní dřímají některé divoké povahové rysy matky Libuny. Dělá úspěšně dámskou společnost třem černým kocourům - tátovi Vikymu, strejdovi Kubovi a strejdovi Tondovi. Tak a to je celá sága kočičího rodu von Bahnhof.

Mám jen pár černobílých fotek bídné kvality, a tak alespoň jedna trochu použitelná, jsem na ní já s Ferdou. Další dvě už jsou z dob nedávných a je na ní Viktor a jeho dcera Jiřina, což jsou poslední kočičáci von Bahnhof.