Předchozí článek o Bábince najdete zde, o Micce tady.

Rok se s rokem ještě nesešel a nastal čas loučení… Babča se odebrala do Věčných lovišť. Lépe řečeno, poslali jsme ji tam. Když jsem to psal, byl to týden a jeden den a ani teď se s tím nějak nemůžeme smířit. Udělali jsme dobře ? Měli jsme ještě počkat ? Měli jsme ji nechat odejít, až jí dotikají hodinky ? Ale vždyť paní veterinářka přece říkala… No jo, paní veterinářka.

Jak to všechno bylo ? Babča nám doopravdy dělala jenom radost. Našla si postupně svoje oblíbená místa – na okenním parapetu, na polštáři na židli u okna, na jedné pohovce, s manželkou na druhé pohovce, na radiátoru, až do pozdního podzimu na „teplém fleku“ u okna v patře na jižní straně. Tam, kam i teď v zimě svítí sluníčko a nasvícené místo se jen posunuje od západu na východ. Těšila nás její každodenní ranní kontrola v ložnici, její pozice surikaty – když chtěla někam vyskočit, postavila/posadila se na nártní kosti, zvedla přední packy a po důkladném rozměření skoku skočila na předpokládané místo doskoku. Těšilo nás její „dupání“, které začala provozovat na svých polštářích a dekách, které s kočičí samozřejmostí zabrala.

Jediný problém byl v tom, že, jako opravdu stará kočičí dáma, (táhlo jí už na jednadvacet), občas „nedoběhla“. Vyřešili jsme to vhodným umístěním několika dalších „odkládacích misek“, které se poctivě snažila využívat. Občas se sice tak úplně netrefila, ale nebylo to nijak často a trocha úklidu navíc nás nezabila.

Bábinka nedlouho po „přínosu“ z útulku

Tak to šlo den za dnem, Babča úspěšně prodělala kontrolu u veterináře, při které jí zrovna přistříhli drápky. Až začala mít problém s levým okem. Ošetřovali jsme ji obvyklým způsobem, ale nějak se to nelepšilo… Tak na veterinu.

Cestou se Babča nespokojeně dobývala z přepravky, ale v ordinaci se už chovala jako skutečná dáma. Nechala se ošetřit a vyšetřit, doktorka nám kočku pochválila, a vyrazili jsme domů. Babča spokojeně spořádala odměnu za utrpěné příkoří, udělala surikatu a šla si pospat na pohovku. To bylo pondělí.

V úterý ráno mě, jako obvykle, přišla přivítat při příchodu do kuchyně a všechno bylo v pořádku. Kromě toho oka, které jsme jí pečlivě podle pokynů ošetřovali. Večer se manželce zdálo, že Babča nějak hůř chodí. Ale kočka spokojeně snědla pozdní večeři, vyskočila na pohovku a oddala se spánku, své oblíbené činnosti.

Bábinka u radiátoru

Ve středu ráno mě zase přišla přivítat, ale doopravdy měla nějaký nejistý krok. Pak to rozchodila a zase se zdála být spokojená. Ještě snědla polední příděl a dala si šlofíka po obědě, ale když se odpoledne rozhodla seskočit na podlahu za nějakým tajným kočičím účelem, neudržela se na nohou a spadla na podlahu. Ještě se sama zvedla a dobelhala na záchod.

A to bylo už skoro poslední, co udělala. Sice se ještě jakž-takž belhala, ale nápadně se potácela a večer už nic nejedla. A, co je podivné, dřív to nikdy neudělala, Micka přišla ze svého teritoria a večerní příděl z Babčiny misky vylízala. Nevím, snad si TO ty kočky nějak dovedou říct… Večer jsem už Babču musel na nocleh na pohovce zvednout, sama tam nevylezla…

Bábinka

Ve čtvrtek ráno už mě ke dveřím přivítat nepřišla. Jen trochu zvedla hlavu, ale ani ji už neudržela a hned se zase proměnila v tu smutnou hromádku chlupů, pořád ještě se zvedající nesmělým dechem. Už nic nejedla, nic nepila, byla úplně apatická…
Chtěli jsme objednat veterinářku, abychom Babču netrápili dalším převozem, ale měla toho moc, že až zítra. Tak jsme se objednali na odpoledne, dřív to nešlo. A když se něco pokazí, tak všechno…

Ilona měla mít na odpoledne na hlídání vnučku a chtěla s ní jít do divadla na pohádku. Zřejmá kolize s doktorem. Nakonec to padlo na mě. Před odjezdem do divadla jsme Babču přemístili do přepravky, vnučku Theu jsme obelhali, že Babča je nemocná a jede k doktorovi. Thea ji měla ráda – na rozdíl od Micky na ni Babča nesyčela a neutíkala a nechala se hladit.

Bábinka s páníkem

Bábinka s paničkou

Tak si ještě Babču naposledy pohladila, řekla jí: „Uzdrav se, kočičko“, a jeli jsme. S černými myšlenkami, ale tak, aby to Thea nepoznala.

U veteriny jsem vystoupil… Veterinářka mě, naštěstí, vzala hned. Když jsem přepravku otevřel, zhrozila se. Pamatovala si Babču od pondělka jako kočku víc než přiměřeně aktivní svému věku a teď už řekla jenom: „To už je asi tím věkem.“ Výsledek byl daný a veterinářka odešla míchat svoje roztoky. Škrábal jsem Babču prstem pod bradou, ale ani už hlavu nezvedla. Jen skoro neslyšitelně zavrněla, ale snad se mi to jenom zdálo. Nebo si to namlouvám.

Bylo to rychlé a snad milosrdné… Došel jsem s Babčou domů, vybral vhodnou krabici, trochu ji porovnal. Iloně jsem jen poslal očekávanou zprávu a čekal, až přijde domů, z divadla jeli s Theou k nim domů a teprve pak se vrátila. Na nic jsme neměli náladu, chvíli zírali na televizi a pak šli spát. Klasika, nějak se to moc nedařilo.

V pátek ráno jsme Babču zabalili do deky, uložili do krabice a šel jsem jí prokázat tu poslední službu. Lilo jak z konve, promokl jsem na kost. Přece jen, než člověk vykope díru aspoň těch 75 centimetrů, chvíli to zabere.

No, Babča je už teď napořád vedle Amandy… A ty jarní kytky už toto jaro budou kvést nad oběma, i když Babča mezi nimi vlastně nikdy dřív nebyla. Snahu jít ven nejevila a my jsme i byli radši.

Ještě zbýval poslední problém, Thea, naše vnučka. Řekli jsme jí to až další týden, těsně před odjezdem domů. Myslela si, že je to jak u lidí. Že Babča zůstala v nemocnici, kde ji léčí. A že ji zase za týden nebo dva přivezeme. Byla smutná, natrhala v předzahrádce pár malých chryzantém, dala je Babči na hrob a zapálila tam svíčku. Ta tam svítila dlouho do noci, světýlko tam bylo, ještě když jsme šli před půlnocí spát. Jestli svíčka sama dohořela nebo ji v noci uhasil déšť, to nevím. Nějak se mi tam nechtělo chodit…

Bábinka

Další kočka už nebude. Nebudeme Micku trápit přivykáním/nepřivykáním na nějakou další. Nesla to těžce a uvolnění prostoru přivítala i po tom skoro roce s viditelným ulehčením.

Stejně to nechápu… Babču jsme si přece brali jen na dožití a počítali jsme s tím, že u nás dlouho nebude. Původně to vypadalo na pár týdnů, a nakonec z toho byl skoro celý rok – dovezli jsme ji v lednu. Asi je těch jedenáct měsíců dost na to, aby se z cizího zvířete stal člen domácnosti, a Babča tady chybí úplně neuvěřitelně. Navzdory tomu, že byla tichá a nenápadná a přesunovala se velmi uvážlivým tempem, bylo jí všude plno. Pořád jsme dávali, pozor kam šlapem, měla neuvěřitelný talent motat se pod nohama, sedávala za pootevřenými dveřmi nebo uprostřed těch otevřených. Když ji člověk překračoval, nikdy nevěděl, jestli Babča zůstane sedět, a pokud ne, tak na kterou stranu se vydá.

Prostě ji ze zvyku pořád hledáme na těch jejích oblíbených místech, i když víme, že tam už ten její černý kožich nikdy neuvidíme. Ale to asi znáte taky, že ?

Bábinka

A ani moc fotek nemáme. Nějak moc nebylo co fotit. Prostě kočka povalující se spokojeně na některém z oblíbených míst nebo důstojně kráčející za nějakým záhadným důležitým kočičím cílem. Ani tu pozici surikaty nemáme.

Nějak nám nedošlo, že se jí čas krátí rychleji než nám… Kdyby se aspoň ještě byla dočkala toho hřejivého jarního sluníčka, kterého si tak užívala loňského jara.

Foto: Jaromír Müller