Tak jsem si řekla, že než čekat, až sesmolím nějaký vydatnější článek, dodám aspoň první informace. Máme nového kocourka a to už skoro tři čtvrtě roku!

Totiž loni ke konci května jsme přišli o černou Suzinku, bylo jí 16 let, mnohočetná diagnóza, a už to důstojně nešlo. Takže tak. Druhý náš kočičák, Čendík, osiřel. Ne že by s ním Suzinka kdovíjak kámošila, jeho pokusy o tulení odmítala jako dáma (fackou), ale přece jen si občas skutečně hráli na honěnou, dobývání hradu a pod. V posledních měsících ji Čendík už nechával na pokoji. Samozřejmě jsme si s ním hráli my lidi.

Myslela jsem, že po smrti Suzinky nechám sedmiletého Čendíka jako jedináčka. Přece jenom náš věk atd. Jenže on mi před očima zvadl. Bylo to znát ze dne na den – mnohem víc spal, i když povinnosti (nechat se pomazlit) si plnil. Celkem nic jsem neříkala, truchlila jsem, když tu Franta hned druhý den povídá: „Nebyl bych proti další kočce.“ A já se toho chytla a namlouvala jsem si, že hlavně kvůli Čendíkovi, aby nebyl smutný :-)

Měla jsem představu, že tentokrát by to měl být kocour (dle mé omezené zkušenosti je pravděpodobnější, že kocouři (kastrovaní samozřejmě) budou snad spolu vycházet lépe, dále aby měl spíš tak 5-7 let a tím pasoval k Čendovi (ten vždy toužil po společném spaní s kočkou, přitulený), aby nebyl příliš nemocný (aby nevyžadoval denní léky), a samozřejmě z útulku. Pátrala jsem a překvapeně zjistila, že kocouři tohoto věku nějak nejsou. Buď koťata nebo puberťáci, a pokud se někde objevil trochu starší, chtěl si ho útulek radši nechat, když už si kocour zvykl a žije spokojeně. Nakonec jsem zkusila na doporučení mé veteriny spolek Catky. A tam mi potvrdili, že moje „požadavky“ (spíš tedy přání) jsou těžko splnitelné u jednoho zvířete. Ale přece jen se našlo pár tipů a hned u toho prvního jsem nakonec zůstala.

Mourovatý kocour nejistého věku, ale zhruba roční, moc milý, kontaktní, má rád kočky i lidi, zvyklý na byt, dobré vychování. Nemocné očičko, které potřebuje doléčit, ale nejspíš na něj pořádně vidět už nebude. Což mi nevadilo, a útulek mi dokonce vyšel vstříc natolik, že zajistil jednak test na FeLV (Čendu jsem si nechala znovu otestovat taky, jestli se v něm ten virus zase nezmátořil; to by pak nastoupily zcela jiné procedury, a to u obou – karanténa, očkování atd. – o Čendově FeLV jsem psala zde, kde je odkaz i na předchozí díl) a zajistil i doléčení oční infekce (útulku jsem samozřejmě přispěla, byla jsem ráda, že nemusím kocourovi kapat do oka já).

Nabídli mi také, abych si přišla kocourka omrknout do depozita. Což bylo humorné, asi si to umíte představit. Prostorem se důležitě procházely kočky-čerstvé matky, ve vyhřívaných ohrádkách si lebedila hnízda koťát, domácí kočky mě přehlédly jako širé lány, zato domácí pejsek, ten byl ze mě nadšený. Zabral si mě pro sebe, a když jsem natáhla ruku s pamlskem směrem k některé kočičce (samozřejmě jsem se nejdřív zeptala), pejsek udělal chramst! Mourka, na kterého jsem se přišla podívat, jsem skoro neviděla, zdekoval se na vysoké škrabadlo ke stropu a viděla jsem z něj jenom jedno oko, kterým na mě nedůvěřivě nakukoval. Nakonec se nenápadně přišel podívat, z dálky, a když ho depozitářka uchvátila do náručí, kulil na mě oči a dával najevo, že s tou teda nééé. Ale neječel a paní mě ujišťovala, že je moc milý a bude rád :DD Znovu jsem se ujišťovala, jestli je to podle nich dobrý nápad, a ano, kocourek je velmi kontaktní (to zaznělo vícekrát), přítulný, moc rád ducá.

Předání kočkoura pak proběhlo při kontrole na naší společné veterině, což bylo super. Všechno v pořádku, dostali jsme povolení ke startu.

Doma už jsem měla připravené opět dvě zóny, aby měli čas se omrknout a nováček se zorientoval. Jmenoval se Garp. Tu knihu znám a je na mě moc depresivní, tak jsem to považovala za prozatímní jméno, že uvidíme.

Za těmi dveřmi je Čenda. Garp 24. 6. 2024, druhý den u nás

Obhlédl prostředí, našel úkryty, pelíšky, rozmístěné krabice, škrabadla, misky, vodu, záchody... Škvírou mezi dveřmi se s Čendou viděli, ale ten nejevil velký zájem. Bylo ticho, nikdo nevrčel. Po několika hodinách jsem je zkusila pustit k sobě. Garp zmizel, Čenda se ostražitě promenoval. Hodně jsem Čendu mazlila, ale nechtěl se nechat. Začal dělat „inertní hroudu“, jak jsem tomu říkala – nebyl rád, že ho hladím, jen to strpěl, a současně tím dával najevo, že se urazil. To mi dělalo starosti, vrkala jsem, podstrojovala... Garp nežral, Čenda trochu. Dobrá, zkusím je na noc nechat pohromadě. Ouha, jakmile se zhaslo – dusot, funění, jekot. Tak to ne. Rozpustila jsem ten večírek a spali jsme odděleně, nakrknutý Čenda se mnou. Hladina stresu musí mít své hranice, ještě aby mi tak někdo načural do bot nebo postele!

Dalších pár dní to bylo podobné – pustit k sobě, počkat na vývoj situace, případně oddělit. Naštěstí měli oba ostříhané drápy, Garp nemá očí nazbyt!

Garp 24. 6. 2024, druhý den u nás

A teprve teď jsem si uvědomila další věc, že tihle dva speciálně budou mít komunikační potíže. Totiž Čendík je drobný, místo ocásku má kratičký pahýlek, a odjakživa byl zvyklý hledět přímo do očí, i když jeho úmysly jsou zcela přátelské. Garp byl v té době o něco vyšší, rozhodně delší, štíhlounký (plochý), s obrovskými tlapami, drobnou špičatou hlavičkou a pořádným ocasem. Zato neměl jedno oko a bylo znát, že se hůř orientuje. Takže i když Garpík působil jako drobas, stačilo mu vytrčit tu kominickou štětku a rázem vypadal jako obr (pamatujete tu scénu z Bohové musejí být šílení? Pokud chce dítě zahnat hyenu, musí si nad hlavu vztyčit klacek?). Kromě toho se ježil často, protože Čendík třeba i chtěl zapůsobit přátelsky, ale upřeným pohledem to nevylepšil. Syčení, facka, úprk.

Garp 24. 6. 2024, druhý den u nás

Krmit jsem je chtěla současně, i když do misek kousek od sebe – Čenda musí mít struvitovou dietu –, aby měli spolu příjemný zážitek, pobaštit si. Čenda si něco dal, jenže Garp nežral vůbec. Letmo si lízl a hned mazal za něčím zajímavějším, důležitějším. K tomu se ještě vrátím. Stejně jako k té charakteristice „kontaktní“. Takže pokračování příště, je toho hafol :-)

Fotky jsou pro zájemce v galerii, klikněte do obrázku. Přeji hezký den!