Ta jak kdy a jak chce. Slečna Scarletta O´Harová a její syn Anešek Bílý, První, řečený Mladej, zřejmě pod knutou kruté zimní žižkovské domestikace, v tomto ohledu zcela ustrnuli. Už mezi dveřma ňuňám, číčám a podbízivě popišťuji.

Ze Scarlettina košíčku se ozve pouze strohé štěknutí - Mňňňo! (To je dost že deš!) Anešek je o něco málo vstřícnější, po dlouhém zívání růžovou tlamičkou se vysouká zpoza kamen a jde čuchat tašku. Pakliže nic, usedne způsobně na zadeček a řekne - Mňóóó? Když zase nic, znechuceně odchází opět naplacato relaxovat pod topení.

Kde jsou ty výskoky a náskoky přímo do náručí, kde je to ducání hlavičkou a usedání na klín dřív než si sednu? Kde je objímání tlapičkami kolem krku? Kde zůstalo doprovázení až na konec lesní pěšinky? "Kde je ta voda..., voli ji vypili..." Na Sázavě na skále, v lese mezi borovicemi, u studánky u řeky...

Navíc poté, co nám v létě umřel páníček, Anešek při příchodu kohokoliv nedomácího demonstrativně zalézá zezadu do gauče a Scarlett se výhružně přemístí na byvší páníkovo křeslo, odkud metá zelené nebezpečné blesky.

Svit a jas do jejich životů vznáší pouze otevřené okno. Miss O´Hara, hrdá to dáma z Jihu, se sice vznosně usadí na parapetu, ale do ulice čumí jak stará Karpíšková, div že dění tamo hlasitě nekomentuje. Mladistvý Karpíšek hrabe v truhlíku a ječí.

Koupila jsem jim nové, přeúžasné, exkluzivní, chlupaté myšaky. Jeden dokonce pískal. Dokonce jsem je devótně navoněla Kozlíkovejma kapkama. Scarletta si dvakrát pískla, čuchla a znechuceně pravila - Mňauu hrau ňňí (co to prosimtě zkoušíš) a dotčeně se odebrala na svou Beobachtungstelle v kuchyni na lednici. Mladej toho nepískacího sice okamžitě rozsápal, ale nadšení, vnitřní náboj, jiskru v oku a statečné srdce, to jsem teda postrádala.

A navíc, mé kočky zřejmě propadly drogám! Anešek byl opakovaně přistižen an s exhaltovaným výrazem okusuje fialové kvítky cyklámenu a Karpíšková dokonce vdechuje sušenou bazalku!

Situace je zoufalá, nikoliv však beznadějná. Neb některé jistoty zůstávají neměnné. Po zimě vždy přijde jaro, s ním světlo, nejdřív nízké sluníčko, sněženky, bledule, řeka, která je při tání světle zelená, pak první statečné prstíčky narcisek a tulipánů, zlatý déšť, forsytie, modřence a krokusy. Všimli jste si, že z jara nejdřív všechno kvete bíle, pak všechno žlutě, pak modře a až pak růžově, červeně, různě vesele...

No ještě si počkáme, ale stará Karpíšková, Mladej a já, my se nemůžeme dočkat už teď. A o Velikonocích zasadíme páníčkovi dole u studánky smrček.