Ono to bylo doopravdy tak, že jsem ho asi rok krmila za garáží. Posléze se začal přibližovat k domu, až se přiblížil velice blízko a to tak, že na gauč. Ale vlastně jsem krmila kocoury tři. Suverénního zrzavce, pak černého, uskakovacího plašana a ještě kocoura stínového. Ten se zjevuje pouze v noci a sublimuje v okamžiku, kdy mne zahlédne. Ale dneska vám chci povědět o síle myšlenky, fungujícím společenství a o druhém z těch tří.

Plašan je dlouhosrtý, celočerný, ztracený kočičák. Přicházel na večeře za tmy a nechtěl si se mnou vůbec zadávat. Ze tří metrů na mne hovořil silným hlasem, avšak žádné důvěrnosti, prosím. No tak ne, no. Také v té tmě nebyl moc vidět, tak jsem předkládala menu a s úklonou odcházela. Po nějaké době mu došlo, že moje ruce asi nebudou nebezpečné a když se trochu, ovšem pozor!, nezávazně přidruží, bude o tři metry blíž žrádlu. A tak jsem uviděla, co už jsem kvůli jeho exteriéru tušila. Dlouhé černé chlupy zcuchané do ztvrdlých koláčů, přilepených k tělu. Au! Co teď? Jak já ho chytím? Domů nemůže, tam vládne zlatý retrívr Ross krvelačný ukrutný! A Zrzavec!

Jsem platícím členem dobrovolné organizace, která právě takovým nešťastníkům pomáhá. Jak bývá zvykem, je u nich neustále plně obsazeno. Nevadí, musí pomoct, nebo jim to tam rozsekám na nudle! Nebylo třeba. Ale ano, jistě, zapíšeme vás do pořadníku a hned jak bude volné depositum, bude kocour umístěn. Ale on má na sobě spečené chlupy bééé, co mám dělat bééé. Aha, to trochu mění situaci, tak já dám váš lístek hned na první místo. Úleva. Ale opět, jak já ho chytím? Dávejte mu jídlo do přenosky, ať si na ni zvykne. Stalo se. Fungovalo. Asi po týdnu se v misce objevila krev. Nový telefon. Dobrá, nebudeme čekat na depositum, jestli můžete, odvezte ho na určenou veterinu. Jsou tam do devíti večer každý den. Príma, kocour chodí mezi šestou a sedmou.

Mezi šestou a sedmou stepuju u okna a nikde ani chlup! To přece není možný, chodí každý den! V půl deváté to vzdávám, na veterinu už bych nedojela včas. Objevil se v půl desáté. Druhý den uklidím kuchyňskou linku, sednu si na ni a nespouštím oči z cesty před oknem. V půl deváté konečně večeřím, kocour nepřišel vůbec. Jsem nervózní, nevím jak dlouhou dobu mi organizace přidělila na odchyt. Čekají přece další! Příští den je kopií předchozího. Je ze mne nervový vrak, kocourovi nadávám (ne zrovna "I ty jeden nezbedo!") a pomalu rezignuji. Myšlenky lítají, najednou se shromáždí do něčeho konkrétního. Zítra! Zvířetníci! Palcodržna! Poprosím o pomoc. Ale ne, to je blbý, nic tak závažnýho se neděje. Ale za chvíli přece jenom, jen tak. Potichu. Sama pro sebe. Halo, halo, potřebuju aspoň trochu palců, Zvířetníci. ZVÍŘETNÍCI!!

Norsko je daleko, volání muselo přes vodu, a tak až v půl jedné v noci mi jen tak mimochodem můj muž říká, máš venku kocoura. Jo? Jsem vzpurná. Tak ať, už je dávno po deváté! Ale dám mu aspoň nažrat, mrchovi. Kocour je na neobvyklém místě, těsně u dveří. NECHA SE POHLADIT. Po jeho slepencích mi poskakuje ruka. Obrací na mne obličejík a vidím velikou, zanícenou bouli pod okem. Tak! No to je pěkný! Teď ho nemůžu nechat odejít. Co udělám? Jak to udělám? Kam s ním? Do prádelny! Musí tam počkat do zítřka. Je tu problém! Nechce do přenosky, nemá chuť k jídlu. Musím ho dostat dovnitř!! Bez dechu se opatrně shýbám, plašan se NECHÁ ZVEDNOUT a ODNÉST do domu.

S úlevou padám do postele. Trochu se vrtím, zítra mě čeká ještě jeden zádrhel. Nacpat ho bez ztráty krve a důstojnosti do přenosky. Už vím! Bleskne mi hlavou další rada. Zadkem vpřed! Doufám, že to do rána nezapomenu. Ráno beru řvoucího kocoura do rukou a pozadu ho posunuji do přepravky. Neví co se s ním děje a než se stačí zorientovat, cvaknou dvířka. A je tooo!

Zvířetníci, zázraky se dějí, ne že ne! Kocour je dnes vyléčený, oholený, vykastrovaný a čeká na nové pány. A to i díky vám, moji milí!