STOP! "Tohle tu už jednou bylo!" namítá pravidelný pozorný čtenář. Ano, bylo, ale jen tyto dvě věty. Raději začnu od začátku. Chtěli jsme rozšířit stav obyvatelstva v našem domě o kočičku, kterou jsme se chtěli pokusit vychovat tak, aby se nebála psů. Dohodli jsme se s příbuznými, že až některá z jejich koček přivede na svět mladé, vezmeme si od nich kotě.

Jednoho dne jsme se dozvěděli, že koťata jsou na světě, ať si přijdeme vybrat, jaké se nám bude líbit. Toho dne jsme k nim zajít nemohli, ale druhého dne ráno volala sestřenice s lítostí, že se koťata ztratila, kočky že chodí nešťastně kolem domu a hledají. Koťata asi zlikvidovali kocouři, jak se to už stává. Škoda.

V téže době jsme s kolegyní - kamarádkou dokončovaly jeden projekt. Obě pracujeme doma a jsme ve styku hlavně mailem. Kromě textů si vyměňujeme i poznámky o životě. Postěžovala jsem si, že jsme se těšili na kočičku a že z toho nic nebude. Věra obratem odpověděla: "A dva kocourky byste nechtěli? Naše kočka má čtyři koťata, pro dvě už máme odbyt, ale ti dva kluci nám zatím zůstávají. Nechat si je nemůžeme, i když by syn chtěl, prostě to nejde. Až je Čikina odchová, jde na kastraci."

No - chtěli jsme sice kočičku, ale takoví kočičí kluci taky nemusí být k zahození. Zvlášť podle toho, jak nám je Věra vylíčila. Nebojácní, hraví, mazliví - to jsme právě chtěli. Takoví se snad skamarádí i se psy, zvlášť těmi našimi, kteří se zdají být mírní. I když - jsou to psi a člověk nikdy neví, jak se zachovají, dokud daná situace nenastane. Takže došlo k dohodě - ke spokojenosti obou stran.

A teď nastává nová situace. Jakže jsme se to učili ve slohu? Expozice, kolize, katarze, katastrofa… Ale ne, nepíšeme přece žádné drama, jen kousek života. Sestřenice nám dala vědět, že koťata jsou. Nevím, byla-li to ta původní, která si kočindy ukryly do bezpečí, nebo zda se narodila nová. Přikláním se ke druhé variantě, jenže nejsem tak zkušená chovatelka, abych to mohla tvrdit.

Co teď? Slíbili jsme předtím, že si kočičku vezmeme. Je mi jasné, co se stane, když teď odmítneme. Tolik koček si přece nemohou nechat. Takže rozhodnutí je jasné - jdeme si vybrat kočičku. Jenže když vezmeme jen jedno kotě, přijmou ho kluci od Věry? Radši mu hned pořídíme parťáka. Slovo dalo slovo a přes mé váhání jsme si téhož dne odváželi kočičí mámu se dvěma mrňousky, černou kočičkou a černobílým kocourkem.

Dnes už znám názory zkušenějších chovatelů a lépe než tehdy si uvědomuji riziko, které jsme na sebe vzali. (Jen si připomeňte příběh o neviditelné kočce.) Minda i s koťátky naštěstí situaci se stěhováním zvládla a nedošlo k žádným těžkostem. Téhož dne se Minda už nechala hladit, dobře jedla, koťátka bez problémů nechala v připraveném pelíšku a starala se o ně.

Uplynul necelý týden a stala se další změna.

Než Věřina koťata dorostla věku, kdy bylo možné je přestěhovat, vyměnily jsme si ještě několik mailů, ve kterých mi popisovala, jak "horolezou" po stromech a skleníku, jak se prohánějí po zahradě a jak dovádějí. Při těch popisech jsem na ně začala myslet jako na Pištu a Fištu. Já vím, že to byly myšky, ale právě tak rozpustilé, čilé, aktivní. Přišel den D.

Před domem zastavilo auto, v něm dva dospělí, tři děti a dvě koťata. Obdivovala jsem odvahu dospělých, protože koťata byla transportována v dětském náručí. Přece jenom bych volila jiný, podle mého názoru pro všechny zúčastněné bezpečnější způsob - pevně uzavřenou krabici s otvory. Popovídali jsme, děti se pomazlily s pejsky, které doma nemají, rozloučily s kamarády a všichni odjeli.

Koťata chvíli spokojeně spala v přichystané krabici, ale bylo třeba vyřešit jejich existenční prostor. Takže zkusíme první variantu, která se zdála nejjednodušší. Pišta a Fišta se půjdou seznámit s Mindou. Kromě toho je čas krmení, takže to spojíme. Kočka, dvě velká koťata a tři misky s jídlem, to by mohlo jít. A taky ano, všichni tři se pustili do jídla.

Když zahnali první hlad či chuť, začali po sobě zkoumavě pokukovat. Minda viděla, že Pišta a Fišta nejeví žádný zájem o mrňata, a zdála se docela klidná. Pišta a Fišta se pomalu vydali na průzkum. Kroužili po místnosti a pouze když se přiblížili k nám nebo Mindě, syčeli. Minda je jen ostražitě pozorovala a nijak nezasahovala, dokonce se nechala bez problémů hladit.

Uklidnění jsme odešli a doufali, že nedojde k žádným těžkostem. Vyšla jsem z domu a nakukovala oknem, jak se kočky chovají v naší nepřítomnosti. Žádná změna. Takže jsem odešla nahoru a během večera šla několikrát na kontrolu. Nic se nedělo, žádné známky rvačky nebo něčeho podobného. Opravdu, měli jsme štěstí.

Po týdnu nastal čas zkusit Pištu a Fištu vypustit na dvůr. Už jim byla velká kuchyň malá. Během uplynulého týdne jsem je často brala do náruče, mazlila se s nimi a posazovala je do okna se sítí. A na dvoře se pohybovali Punťa s Astou. Případní kolemjdoucí se museli utvrdit v přesvědčení, že Ribárská se definitivně zbláznila. Z okna totiž znělo: Hodný Punťa, hodná kočička. Hodná Asta, hodná kočička. Náš Punťa, naše kočička… a stále dokola. Punťa rád sedává na okenním parapetu a když jsem koťata posadila zevnitř do okna, nijak na ně neštěkal, nevrčel a ani koťata se nijak nebránila. 

Takže jdeme na to. Psi dovnitř, zavřít nahoru do bytu. Koťata do náruče a na dvůr. Foťák cvakal a koťata se napřed nesměle, pak stále odvážněji pouštěla z betonu na trávník, k jalovcům, k vínu… Tak a teď zkusíme, jak na sebe budou reagovat se psy. Vzala jsem oba psy na vodítka a vyšli jsme z domu. Asta z povinnosti zaštěkala, ale ani ona ani Punťa se nijak nevzpínali proti koťatům, spíš se vzpínali k brance, že je vhodná doba na procházku.

To je ostatně kdykoliv. Udělali jsme tedy mikroprocházku na ulici (procházka kolem dvora totiž není skutečná procházka, to je nutné jít na ulici, dojít třeba jen k vedlejšímu domu a zpátky) a vrátili se domů. Postupně jsem uvolnila psy z vodítek a stále mlela "naše kočička, naše Asta, hodná kočička, hodný Punťa…"

Asi to opravdu účinkovalo, protože nenastala žádná honička. Po chvíli jsem psy pro jistotu opět odvolala do domu, ale později šli zase (pod dozorem) ven a všichni se tvářili, jako by se znali odjakživa. Po několika dnech jsem šla v doprovodu Pišty obrat jahody z našich šesti keříků. Přepíšu tady mail, který jsem o této "události" poslala Věře: 

Pišta (s bílým límečkem) mi pomáhá sbírat jahody. Vypadá to asi takto:

- sehnout se
- položit misku na zem
- pohladit kotě a odsunout je
- utrhnout dvě jahody
- odsunout kotě
- utrhnout tři jahody
- pohladit a odsunout kotě
- utrhnout jahodu
- odhodit kotě
- pohladit kotě a odhodit je
- utrhnout dvě jahody
- pohladit kotě a položit si je na záda, aby aspoň chvilku nestrkalo hlavu do misky
- zařvat, protože drápky v zádech nejsou nic příjemného
- utrhnout dvě jahody
- a tak dále

Těch šest keříků mi zabralo asi deset minut. Bez hlazení a odhazování kotěte bych za čtyři minuty neměla co dělat. Mám pocit, že se mrňousovi líbilo zejména to odhazování, dopadalo do vysoké trávy a bleskurychle se zas vracelo - bez chvilinky zaváhání.

Krátce před touto naší spoluprací se stalo něco, čím bych chtěla své povídání zakončit. Potřebovala jsem si trochu odpočinout, vyšla jsem tedy na dvůr a pozorovala, jak naše menažerie řádí. Střídavě si chodili pro pomuchlání. Ani už nevím, koho jsem to pouštěla z náruče, jestli Pištu nebo Fištu, když mi málem zdřevěněly nohy. Ještě že jsem seděla. Honem jsem volala Petra, aby sešel za mnou a rozhodl, jestli jsem se zbláznila nebo ano.

Ukázala jsem mu na kotě a požádala ho, aby mi řekl, co je to zač. V první chvíli na mě pohlédl opravdu jako na kandidátku PL, ale pak se podíval na kotě a řekl, že jsem se nezbláznila. Opravdu to není kocour, ale kočka. Okamžitě jsme podrobili kontrole i druhé kotě - a pro změnu taky kočka. Inu, důvěřovali jsme dárcům a neprovedli jsme vstupní prohlídku.

Ještě že Pišta i Fišta může být jméno pro kluka i pro holku...