Tento příběh má dobrý konec.

Potkala jsem ji poslední den prázdnin v roce 2016 u řeky Jevišovky, před výstupem po spoustě schodů až do středu městečka. Seděla u cesty a dívala se na mne. Já jsem tam byla na výletě s příbuznými a nemohla jsem se zdržovat, tak jsem tomuto snad tříměsíčnímu koťátku řekla: „Kotě, já pro tebe nic nemám,“ a šla dál. Po chvíli jsem se otočila, a kotě šlo za mnou. Pokusila jsem se je zahnat zpátky, aby se neztratilo, a zdálo se mi, že úspěšně. Pak už nás čekal výstup do schodů.

Pepina ve Znojmě

Zastavila jsem se až nahoře, abych si vydechla. Otočila jsem se, a kotě tam sedělo s výrazem: „Už také nemohu dál!“ Bylo to už v centru Jevišovic, kde nemohlo zůstat. Nezbylo tedy než je vzít do náruče a nést až k příbuzným na chatu. S nimi také nemohlo zůstat, ale naštěstí nás zavezli zpět do Znojma, kde jsem se svými třemi kočkami byla na letním bytě. Jak bych ji vezla autobusem a pak s ní šla přes město jen v náručí, nevím. I když, pokud byla v mé náruči, tak se chovala klidně a nechtěla utíkat.

Hlavně koťák Frank Fousin von Hodonín se, mírně řečeno, netvářil moc vstřícně na vetřelce. Vrčel nejen na kotě, ale i na mne. Takže kotě muselo bydlet v koupelně, kam moje kočky nemohly. Naštěstí byla dost velká a měla i okénko. Všimla jsem si, že měla na hřbetě oválnou ranku asi 1x2 cm, která naštěstí druhý den začala zasychat, a později se tam udělal strup, který nakonec odpadl. Možná ji kousla nějaká jiná kočka, protože těch se Pepi ze začátku bála.

Pepina na váze v koupelně

Nevěděla jsem, jestli je to kocourek nebo kočička, a i názory ostatních se lišily. Tak dostala jméno po strýčkovi Pepovi, který chatu v Jevišovicích postavil. Tohle jméno totiž mělo přijatelné eventuality, Pepa nebo Pepina či obojetné Pepi. Definitivně se potvrdilo až po příjezdu do Hodonína, že je to kočička.

Bylo to moc přítulné koťátko, několikrát denně jsem je brala před dům, na klín nebo v přenosce, aby nebylo pořád v té koupelně. Když bylo na mém klíně, ani nechtělo utéci. No ale kde mu najít domov? Já jsem si je nechat nemohla, čekal nás návrat do Brna a Frank, u něhož (a Sally a Odyssea) tam bydlím, mi je nepovolil. První verze byla, že si ji vezme znojemský soused, který na jaře přišel o kočku. Ale to by trávila dny na zahradě jen se psem, a ona byla moc přítulná! Takže když mi na můj mail s dotazem, jak se o kotě starat, přišla z SOS kočky Hodonín odpověď, že je mám dovézt do Brna a druhý den si pro ně manžel paní depozitářky přijede, bylo rozhodnuto.

Hodonín, voliéra na střeše

Do Brna nás v září vezl bratranec, co kočky zrovna nemusí, ale měl jich plné auto. Vzadu byli v přepravkách Pepi a Odysseus, na mém klíně taška s naštvaným Frankem, a bratrancova žena měla vpředu na klíně tašku se Sellynkou.

Tu noc a den, co Pepinka strávila u mne v kuchyni, jsme se moc nevyspaly. Nechat ji zavřenou v přenosce přece nešlo, a má kuchyň není koťátkovzdorná. Takže bylo nutné hlídání. Nejhodnější byla na mém klíně.

A večer si pro ni přijel manžel paní depozitářky z Hodonína. Myslím, že si ji docela omotala kolem pracky. Po jednom nepodařeném pokusu o umístění z výstavy v Brně se vrátila do Hodonína a bylo jí slíbeno, že nebude dána „jen tak někomu“.

Takže jednoho dne pro ni přijel „kočár až z Vídně“ včetně nazdobené přenosky.

Pepinka pojede domů

Tak se z pokousaného venkovského koťátka nakonec stala vídeňská mňaudáma, vlastnící dva mladé lidi, dvě kočičí kamarádky a zasíťovaný velký balkon se sedačkou – původně prý určenou pro lidi. A také dvě fretky, ale jestli tohle jsou kámošky, to nevím. Přeji jim všem šťastný a dlouhý společný život!

Foto: Renata Žaludová. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie!