KOČKY: O třetím kocourkovi Budulínkovi
On byl skutečným ředitelem naší domácnosti, postavil tu do latě ostatní 3 kočky i nás lidi. Bez něho tu vládne chaos a zůstala tu nezacelená díra. Ale po pořádku, první kapitola bude o koťátku - imigrantovi z Řecka.
Od druhého kocourka Filípka uběhlo několik desetiletí, než se CD rozpomněla na volnou a trestuhodně nevyužitou milovnici koček. V létě 2004 jsem pracovala coby delegátka cestovní kanceláře na severu ostrova Korfu. Cestovka mě ubytovala v oploceném komplexu apartmánů s prostornou zahradou uvnitř a vybavila mne malým autem, abych mohla objíždět přidělené hotely.
Na počátku druhého turnusu, právě když jsem zahájila informační šňůru po hotelech, mi zastoupily cestu nějaké holčiny s krabicí v rukou a z té krabice se ozývalo to nejzoufalejší kotěcí mňoukání, jaké jsem kdy slyšela. "Chceš kočku?" Kotě bylo tak do dlaně i s tou krabičkou. V hlavě se mi promítla zahrada s apartmány, kočku jsem chtěla vždycky, na dlouhé úvahy nebyl čas (netrpěliví klienti čekali na informace), nebylo co řešit. Od té chvíle jsme byli dva, kotě a já.
Nevím, jak to chlupaté nic přežilo ten hrozný první den v mé "péči". Dnes už vím, že nad ním bděl CD, když mi je přidělila. Já musela obrážet jednotlivé hotely, kde jsem měla stanovené časy informačních sešlostí, v takový den ani já sama jsem neměla čas se najíst, natož se starat o kotě.
Skončila jsem pozdě večer, já konečně povečeřela, ale pro kotě jsem nic neměla. Nabídla jsem mu sušenku a to chlupaté nic začalo vrčet jak tygr a pustilo se do ní. Cestou domů mi to chuďátko leželo v klíně jak mrtvolka, už jsem si myslela, že ten strašný den nepřežilo. Vydechla jsem úlevou, když doma projevilo známky života, dostalo vodu a další sušenky a šli jsme spát. Hned první noc se vyškrábalo ke mně do postele a vymňoukalo si dekret vedle mé hlavy.
Na štěstí pro nás oba se mnou v apartmánech bydleli chovatelé koček, kteří mi poradili, co s ním. Ono to ještě neumělo ani kakat, tak mu vymačkali bříško. Pak se začalo ošívat a drbat a já zjistila, že je plné blech. Za asistence klientů jsem je vykoupala (nikdy bych nečekala v mrňavém tělíčku takovou sílu a zuřivost, s níž bojovalo domněle o život) a blechy zůstaly ve vodě.
Dostalo lavor s mořským pískem (okamžitě jej přijalo za svůj záchůdek), do víček od jogurtu dostalo vodičku a kaši. Ve vedlejším městečku jsem objevila obchůdek pro zvířata, kde měli juniorské granulky. Zakoupila jsem mu tam i pastu na odčervení včetně stříkačky. Vstříkla jsem mu toho do tlamičky moc a ono dostalo děsný průjem. Nemělo ještě jméno (čekalo na zjištění, je-li kluk nebo holka) a tak jsem na ně volala koťátenko a koťulenko.
Kotě se vešlo do dlaně, do kabelky, do kapsy a tam se taky nosilo. V autě se zabydlelo okamžitě, přijalo je za svůj druhý domov. Mělo tam na podlaze svůj záchůdek a misky s vodou a jídlem. Nejraději jezdilo pod brzdovým pedálem. Sice jsem moc nebrzdila (v Řecku se spíš šlape na plyn a troubí), ale občas přece jenom bylo třeba a tak jsem se naučila brzdit motorem nebo ruční brzdou.
Jednou mě zastavila policie - ve mně hrklo, co řeknou na zvíře "volně pobíhající ve voze", ale byla to jenom běžná kontrola dokladů. Policajti se náramně bavili, jak mi kotě sedí za krkem, dokonce mu nabídli sousto - umíte si představit takovou situaci v Česku?
Delegát ale také doprovází klienty na výlety autobusem, ba i lodí. Kotě tedy absolvovalo (tedy bylo nošeno v dlaních, v tašce či v kapse) jízdy autobusem, procházky po hlavním městě Korfu, navštívilo zámeček císařovny Sisi, ortodoxní kláštery, výrobny likérů i přístavy, prošlo se po pevnosti i po trhu. Chodilo se mnou do restaurací, k hotelovým bazénům i na pláž k moři. Plulo dokonce lodí na ostrov Paxos. Odtamtud má první fotky. (Cestou se mi povedl také foto-úlovek, který patrně potěší pejskaře TADY.)
Když povyrostlo, zakoupila jsem mu první přepravku - takovou malinkou, asi pro křečky. Díky ní nastal první zádrhel, když mělo jet na další výlet na ostrov Paxos. Přepravku už bylo vidět a řidič autobusu kotě odmítl vzít dovnitř. Jiný kraj, jiný mrav - v Řecku musí zvířata, byť v přepravce s pevným dnem, do zavazadlového prostoru. Tam si ve tmě poprvé zakusilo životní lekci. Cesta do přístavu trvala málem 2 hodiny, jenže kvůli silnému větru lodi nepluly, a tak jelo ještě zpět. Přežilo těch 5 hodin samo ve tmě, co mu zbývalo.
Ale po téhle zkušenosti už jsem je raději na výlety autobusem nebrala a tak zůstávalo občas doma samo. Přede dveřmi mělo svoje zázemí - záchod, jídlo a pití, zahrada nabízela spoustu dobrodružství a kromě toho tam přece bylo tolik pokojů a v nich taková spousta postelí, které bylo nutno vyzkoušet!
Ale na běžné cesty autem jezdilo vždycky se mnou. Koťulenko se stalo miláčkem českých klientů, hlavně jejich dětí. Skoro každému jsem musela slíbit, že je pojmenuji po něm. Říkali, že i když bylo na návštěvě u nich na pokoji, jakmile zaslechlo můj hlas, okamžitě vystřelilo na zahradu mně naproti.
Jednou jsem mu asi ublížila. Bylo strašlivé vedro a já je nechala v autě, když jsem šla nakupovat. Trochu jsem se zapomněla, a když jsem pak otevřela auto, kotě leželo rozvalené nožičkami vzhůru. Na ten pohled nikdy nezapomenu, jeho očička na mě visela. Honem jsem je dala do průvanu, aby se ochladilo a modlila se za jeho život. Přežilo to, ale zuřivě chtělo ode mne utéct, šplhalo na stromy a po druhé volalo tím zoufalým hláskem mámu. Od té doby mi přestalo důvěřovat a začalo škrábat a kousat. Asi nabylo pocitu, že musí za sebe bojovat samo.
Sezóna končila, blížil se čas odletu. Odvezla jsem kotě na veterinu, kde dostalo svůj první kočičí (mezinárodní) průkaz, zakoupila jsem velkou přepravku a objednala jsem na aerolinkách převoz zvířete (v letadle smí být pouze jedno). Před odjezdem na letiště jsem je nakrmila práškem na spaní, ale kotě statečně odolávalo. Motalo se, ale nezaspalo.
Naštěstí při odbavení mi dovolili vzít přepravku na palubu letadla, na konci sezóny už bylo místo i na sedadle vedle mě, ba letušky nosily koťátku i vodu! Škoda, že jsem měla foťák zabalený v kufru, mohly to být kuriózní fotky kotěte v letadle. Z Ruzyně nás vzali do Budějc autem a kotěti začala nová etapa života v Česku.
Ale o tom příště.
Další fotky najdete zde