Všechno začalo pohřbem a vlastně ne jedním. Donedávna jsem netušila, jak mě přítomnost psa v rodině ovlivní pro budoucí život. Bylo to totiž tak, že když jsem se odstěhovala od maminky, kde jsme měli psy rovnou dva až čtyři (záleželo, ve které části rodinného domu jsme se nacházeli), toužila jsem po přítomnosti něčeho malého, co by se dalo pomuchlovat, pohladit, s čím by se dalo mluvit, když se nikdo nedívá a tak podobně.

Životní prostor (kam jsem se nastěhovala) byl ale tak mrňavý, že nějaká muchlovací potvůrka nepřipadala v úvahu, tak jsme s mým partnerem začali chovat jedno sklípkaní mrně, které časem nabralo docela slušný objem.

Přes můj prvotní (hluboký) odpor k osminohatci s chlupy všude-kam-se-podíváš jsem si Béďu docela pustila k tělu (= pohled přes plexisklo terária ze vzdálenosti 5 cm) a potom, když umřel, mi ho bylo opravdu líto. Nakonec jsme ještě měli tři křečky a nějakou drobotinu v akvárku, než přišla chvíle kočičího osvícení.

Přestěhovali jsme se do velkého bytu a bylo nám smutno, nikdo nás nevítal, když jsme přišli z práce a netulil se, když jsme se natáhli k televizním zprávám. Začali jsme se poohlížet po útulcích, jestli by pro nás neměli nějakou mazlicí kuličku. V útulcích jsme nenašli (ale že bylo z čeho vybírat…), až se nám ozvala jedna slečna, jejíž rodiče našli kotě.

Nebyl to žádný dramatický nález - kotě naštěstí nebylo ani polámané, zmrzačené ani zmrzlé, jen samo a s odřenýma ušima. Po čtrnácti dnech došlo k předání do mojí a přítelovy péče a k pojmenování trochu podle nálezců, dne nalezení a tak se kočinka jmenuje Sandy.

Nechám ji sem psát její postřehy; je pěkně ukecaná (obzvlášť když se jí něco nelíbí), tak asi

nebude šetřit kritikou a postřehy. Teď už to bude na tobě, Sandynko, tak naostři drápky, ať se ti pěkně píše...:)

Sandy a první člověčí kontakt

To se vám musim pochlubit (já se teda strašně ráda se vším chlubím), že mám bezva život. Ještě před asi měsícem by mě ani nenapadlo, že bych u někoho někde bydlela. Toulala jsem se a jedla co se dalo…a AU, taky jsem si "pěkně" odřela ouška.

Jednou jsem se tak procházela a koukala jsem na strašně moc dlouhé černo-bílé pruhy, po kterých pořád chodí človíčata přes silnici tam a zpátky, tak jsem si řekla, že taky půjdu a najednou

CHŇAP!

Někdo mě vzal kolem bříška a přitulil si mě k sobě. Nebylo to žádné človíče, ale pořádnej kus člověka… on vám byl tak hodnej, že jsem se ani nějak nebála. Vzal mě k sobě do boudy, kde už měl dva pěkně namyšlený kocoury. Já na ně, že bychom si mohli popovídat a hrát, ale oni jen vrčeli ať si hledím svého a moc si nezvykám.

To mě docela mrzelo, ti člověci byli fajn, taky jsem hned dostala najíst, no mňam, konečně plný břuch. Vzali mě za jiným člověkem, který byl celý bílý a něco mi dal, jako že proti breberám. Člověci si na mě zvykli rychle a já na ně docela taky, pořád mě drbali, tak jsem jim za to vrněla pohádky. Dostala jsem i myšku na hraní! No to jsem nezažila!

Pak mě ale zradili, potvoráci člověčí.

Představte si, to si tak hraju a koušu tu skoro-myš (už neměla díky mé vytrvalosti oko), když mě jeden člověk vzal, posadil do košíku, hodil ke mně moji skoro-myšku a strčil do přenášedla. Někam jsme se měli převézt, ale kam, to jsem nepochopila. Deka v košíku byla teplá, tak jsem ani moc nenadávala a navíc jsem se mohla při cestování koukat z okna.

Nedělala jsem si starosti, dokud jsme nezastavili. Člověci mě s košíkem vynesli z přenášedla a šli se mnou za divnými člověky, co stáli opodál. Byli dva, člověci: Velkej a Malá (malá byla, ale ne človíče). Malá hned začala kulit oči a skoro každou větu říkala "jé". Velkej se usmíval od ucha k uchu.

Pak mě vytáhli z košíku, brr zima, a už zas teplo v náručí té Malé. Byla jsem uražená, tohle všechno určitě zpunktovali ti dva nabručení kocouři!!! No jen se zalkněte těma dobrotama, co tam po mně zbyly! Snad mě ti člověci nenechají venku, tam je zima a nic k jídlu… Člověky, u kterých jsem byla, jsem už neviděla. Zato ten Velkej a Malá mě zavřeli do bedýnky vystlané měkounkou dekou a nezapomněli ani na kámošku skoro-myšku.

Dlouho jsme se někam přenášeli a mně strašně vadilo, že pořádně nevidím ven. Asi jsem si stěžovala dost nahlas, protože mi otevřeli dvířka od bedny a mohla jsem vykoukávat. Byla jsem ale i tak pěkně naštvaná. Dělala jsem uraženou až do večera i když mi Velkej ukazoval,

co všechno je v nové boudě moje, kam mám chodit čůrat (dělá si srandu???); taky mi ukazoval moje nové hračky…

Pořád dokola mi říkali "Ty naše čičinko," a "ty náš mazlíku", všelijak přeslazeně, brrr. Já a jejich??? To se uvidí, já se nedám! No dobře, tak "se nedám" až někdy jindy, dostala jsem na přivítanou něco mooc dobrého na zub, mňam !!!! Navíc je tu všude teploučko… třeba to bude fajn.

Mňáááááu, teď jdu ale spinkat, nejtepleji bylo zrovna na zádech ležícího Velkého….

Dobrou!

Vaše Sandy