Neviditelný pes

KOČKY: O mých kočičkách

27.1.2009

První kocour

Klasika - přivezla jsem si ho jako dítě z prázdnin u tety. Byl to kříženec siamské kočky s čímsi obecným, ale měl modré oči a zalomený ocásek. Jména se tehdy kočkám nedávala, prostě to byl kocour. Pamatuji si, že páníčci čistokrevné siamské matky nás nabádali, že musí mít jednou denně syrové maso. Valová - Vendelín

Bydleli jsme v domku na vesnici a tak to byl venkovní kocour. Možná díky té syrové stravě z něj vyrostl dravec. Velký a štíhlý, pohyby jak panter, sedával na sloupku u vrat a hlídal dům spolehlivěji než pes. Ale hlavně měl SEX APPEAL. Nemusel běhat za kočkami - kočky z celé vesnice běhaly za ním, takže zvukomalebné koncerty kočičí lásky jsme měli přímo pod okny.

Jeho početné potomstvo se dalo poznat podle stavby těla a pohybů. Pochopitelně místní kocouři ho nenáviděli a náš dravec přicházel domů s četnými šrámy z vítězných bitek. Tehdy jsem pochopila v praxi, co to znamená "lízat si rány".

Moc se s námi nemazlil. Když měl blbou náladu, dal to okolí náležitě najevo. Museli jsme si pořídit zásobu jódové tinktury a náplasti. V neděli, když jsem musela pracně ustlat parádní přehoz na postele, počkal si na moje závěrečné úlevné vydechnutí a až pak na něj vyskočil na dopolední zdřímnutí. Když jsem ho chtěla vyhnat, skočil se pohoupat na záclony.

Chudák, nepřežil ani jednu sezónu. On taky náruživě lovil a nerespektoval cizí revíry. Nevím přesně proč, možná to nevěděli ani moji rodiče, ale prý ho někdo zastřelil. Že by lovil i něco většího než myši? No byl to takový bohatýr - krátký, ale bouřlivý život, málo přátel, harém koček, houfy potomků, rychlý konec. Dnes by se chtělo říct "akční hrdina".

2. Filípek

To už jsem bydlela se synem v centru Prahy. Jednou na procházce slyšíme šílené kotěcí mňoukání, nejdříve jsme mysleli, že to naříká malé dítě. To se nedalo vydržet - hledali jsme dlouho, až jsme našli mrňavé koťátko na pneumatice pod blatníkem auta. Obyčejný moureček to byl. Podívali jsme se s Martinem na sebe a oběma nám bylo jasné, že ho tam nemůžeme nechat.

Dostal jméno Filip - náhodou jsme se strefili do pohlaví. Tehdy ještě nebyly kočičí konzervy ani granule, natož stelivo. Jako záchod dostal starý pekáč a do něho jsme mu nosili písek z dětského pískoviště. Můj synek mu dal na židli krabici a naučil ho jíst s námi u stolu. Z talíře samozřejmě. Jedl to, co my, tedy spíš maso, přílohy zrovna nemusel.

Když dostal maso a rýži, zbaštil masíčko a dost. Neměla jsem ponětí o kočičím zažívání a naivně jsem prohlásila "když můžeme rýži my lidi, tak kocour musí taky". Vzdali jsme to po 2 dnech, kocour by asi vydržel hladovku déle. Ale radostně využíval zhubnutí, vyskočil na skříně 2,5 metru vysoké a koukal na nás pěkně shora.

Když jsem otevřela okno, jen se mihl ocas a už byl za oknem na takové té podestě, co obíhá okolo činžáku - ve 4. patře ovšem. Pod okny pulzovala Legerovka (pro mimopražské - magistrála těsně před Nuselským mostem), na ní proudy aut a nad tím špacíroval Filip. Občas mi ho přinesli sousedi, kteří také větrali, a Filip k nim zaskočil oknem na návštěvu.

O prázdninách odjel Martin na tábor a já s Filípkem osaměla. Bylo tehdy šílené vedro, vzduch rozpálený a nehybný. Nechala jsem otevřené dveře na chodbu a po chvíli zjistila, že Filip zmizel. Hledala jsem ho v celém baráku, ve sklepě, po celém náměstí, kocour nikde. Dodnes netuším, kam mohl zmizet.

Jenže synek v každém dopise pozdravoval Filipa a už se ho nemohl dočkat. A já mu zpátky v dopisech lhala a vymýšlela, co kocour provádí. Po 14 dnech začalo být zle, blížil se synův návrat. V poslední chvíli pomohla kolegyně v práci, věděla o volném kocourkovi někde na vesnici.

Měla jsem štěstí - Macíček vypadal jako Filipův klon, teď ho ještě fofrem za 24 hodin navyknout na nový domov a hlavně - na nové jméno! Celý den jsem na něho volala Filipe, Filipe, dokud nezapomněl na Macíčka.

Povedlo se. Synek se šťastně shledal s Filipem, pochválil mě, jak jsem se o něho starala a jak vyrostl. Pravda, na konci prázdnin jsme ho stejně museli odvézt k prarodičům na vesnici, kde taky moc dlouho nedožil - chytil nakažlivý zánět očí a museli ho utratit. Typický osud venkovského kocoura v dávnověku. Doufám, že po sobě zanechal nějaká koťata.

POINTA

K náhradnímu Filipovi jsem se synovi přiznala, když mu (synovi) bylo 40 let. Přisámbůh, že se v jeho chlapských očích cosi zalesklo a chvíli nemluvil.

Foto: jeden ze současných kočičích vládců domácnosti - Vendelín:))

Jana Valová


zpět na článek