Pro první dny jsme je ubytovali společně v dočasně uvolněné místnosti, aby si na sebe zvykli. Doufali jsme, že se skamarádí. V prvních společných dnech si kočičí dorostenci vysloužili přezdívku syčáci. Ne proto, že by s nimi nebylo k vydržení nebo že by prováděli zlomyslná darebáctví - prostě proto, že syčeli. Na nás, na spolubydlící Mindu, jeden na druhého…

Včera se manželovi podařilo udělat fotografie, ze kterých nám bylo skoro smutno. Koťata seděla v okně nebo se o ně opírala a jejich výraz byl tak smutný, že jsme se rozhodli, že už si na nás dostatečně zvykla, aby mohla být vypuštěna do volného prostoru. Dnes ráno se tak stalo. První chvíle ve volném prostoru byly nesmělé, ale brzy se otrkala a dala se do průzkumu.

Před polednem jsme se šli podívat na kočičí rodinku. Otevřeli jsme dveře a… nikdo nám nepřišel naproti jako jindy. Řekli jsme si, že máma je s dětmi. Přišli jsme k pelíšku, kde koťátka s mámou trávila své dny, ale pelíšek byl poprvé od jejich příchodu prázdný. Na volání nikdo nepřišel. Prošli jsme celou místnost, podívali se za a pod všechny kusy nábytku - nikde nikdo. Otevřela jsem dvířka u skříněk - kromě původního obsahu nic.

Vyzkoušela jsem síť v okně - tlakem ruky se sice trochu vychýlila, ale nedokázala jsem si představit, že by asi třícentimetrovou škvírou prošla dospělá kočka. Po dalším hledání jsem už byla ochotná si představit, že se Minda přece jen protlačila ven, jen jsem nechápala, jak by dostala ven koťata. Jedno - možná, ale dvě třítýdenní koťata by přece v tlamičce nemohla unést. A kdyby se přece jen s jedním kotětem protlačila sítí ven, zpátky dovnitř pro druhé by se nemohla dostat, protože síť byla neporušená.

Manžel, ctitel Star Treku a Hvězdné brány, začal uvažovat, že Minda má k dispozici nějaké speciální přepravní prostředky. Tomu jsem sice věřit nechtěla, ale kam se poděla velká kočka se dvěma koťaty? Shodou okolností jsme měli namířeno k rodině, od které jsme si rodinku přivezli. Dostali jsme kávu a probírali historii koček a kočičích návratů. Dohodli jsme se, že kdyby se Minda vrátila i s koťaty do svého původního domova, znovu si je odvezeme.

Po návratu domů jsem se šla podívat do "kočičí místnosti". Nikde nikdo. Opět jsem prošla celou místnost, výsledek stejný jako předtím. Už jsem odcházela, když jsem jen tak koutkem oka uviděla něco nezvyklého nad dřezem. Podívala jsem se lépe. Z dvířek uzavírajících takovou tu niku, která se ve starých domech se silnými kamennými zdmi používala k ukládání skleněného a porcelánového nádobí, se pomalu vysouvala mourovatá pacička. Zavolala jsem nahoru na manžela, aby honem přišel, že mu musím něco ukázat.

Ano, je to tak. Milá Minda ubytovala svá děťátka mezi nádobím. Jen nechápu, jak předtím za sebou dokázala zavřít dvířka. I když jsem krátkozraká, tak moc zase ne, abych si nevšimla otevřených dvířek. Stěhování kupodivu odnesla jen jedna sklenička, která se ovšem roztříštila na miniaturní střípky.

Udělali jsme několik fotografií, ale jejich kvalita není nijak valná. Ono fotit tmavá koťata v tmavém koutě místnosti a uvnitř niky není to nejlepší. Snímky jsme dělali průběžně při odklízení nádobí. Přece Mindu nebudeme vyhazovat z místa, které jí vyhovuje.