KOČKY: Kočky z Korfu

Loni jsme byli pár dní na Korfu. Řeckých ostrovů jsme projezdili už poměrně dost a každý měl pro nás nějaké překvapení. Na Korfu to byly kočky.
Bydleli jsme v malém městečku Acharavi na severním pobřeží, na dohled od Albánie. Klasické místo, které žije jen a jen z návštěvníků. Příjemné pobřeží, lemované několika pohostinnými tavernami s ochotným personálem, hromada obchodů a obchůdků, půjčovny aut a kde čeho. A taky hodně koček.
To nás docela překvapilo, protože s tolika kočkami jsme se zatím ještě nikde v Řecku nesetkali. Směs toulavých i (patrně) domácích koček všech možných kočičích barev, většinou s krátkou srstí. Jedním se od našich běžných koček takřka ve sto procentech lišily – ve srovnání s naší obvyklou pouliční čičinou měly nohy jak gazela. Ne snad že by tak rychle běhaly, pohybovaly se stejně vyrovnaně a důstojně jako ty naše, ale měly ty nohy neuvěřitelně dlouhé.

S několika jsme se seznámili hned druhý den, kdy několik prvních dorazilo do zahrady studia, ve kterém jsme bydleli. S neuvěřitelnou nonšalancí, kočkám vlastní, obsadily křesílka v balkónech (prázdných) přízemních studií a věnovaly se obvyklému kočičímu lenošení a pospávání.

Dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo: při vycházce jsme koupili příslušné kočičí pochutiny a pak nám kočky zvolna začaly projevovat svou rezervovanou přízeň. Už další den se stačilo ukázat na balkóně a okamžitě se, jakoby odnikud, objevily na zahradě kočky. Pokud nic nedostaly, reagovaly dotčeným šviháním ocasů, jen se ze zaschlé trávy prášilo, a pomalu jedna po druhé mizely v papyrovém houští, které bylo přes cestu.
Došlo nám, proč v každém krámku se suvenýry prodávají barevné hrnky se stylizovanými smějícími se hezky zobrazenými kočkami. Ty kočky říkaly snad ve všech možných jazycích „My jsme řecké kočky“. A s úsměvem se ve stejném množství jazyků ptaly „Vezmete si nás domů ?“

No, nevím. Snad ty malované řecké kočky zdědily svůj optimistický pohled na svůj neveselý a tvrdý okolní svět po nějakém starověkém filozofovi. Snad jsou s ním celkem spokojené, stejně jako Diogenes ve svém sudu. Ale jejich život až tak veselý není.

Na další dva dny jsme měli vypůjčené auto a rozhlíželi jsme se po ostrově. Hned první den jsme se zastavili taky v dalším pobřežním městečku, v Kassiopi, kam nás přilákaly rozsáhlé ruiny. Jak jsme tak šli po živé hlavní ulici, nebo spíš uličce, plné obchodů, kaváren a taveren, uviděli jsme před jednou z nich odpočívat černobílé flekaté kotě. Dobře živené, s nádherně lesklou srstí, leželo na boku mírně stočené do klubíčka, tlapky přeložené jednu přes druhou, se zavřenýma očima. Tiše a klidně spalo. Jenže pak nám došlo, že ty zvědavé oči už jsou zavřené napořád.

Tak tam odpočívalo, malá úhledná hromádka chlupů. Malý, předčasně ukončený a nenaplněný život, němá výčitka zklamané důvěry k těm velkým. Jejich tichá obžaloba. Mohli přece taky nakrmit a napojit, příjemně pohladit po hebké srsti a poškrábat za ušima nebo pod bradou.

Nevím, snad se jen otřelo o tu nesprávnou nohu, snad mu někdo příliš důrazně naznačil, že v tomhle podniku nemají kočky co dělat. Ono se pak octlo na tomhle místě, a dál už to prostě nešlo. Lehlo si, trochu se schoulilo, možná ještě usnulo. A tak, snad tiše a klidně, ale už úplně naposled zavřelo oči…

Pobyt se krátil, zbývaly už jen poslední tři dny. Vydali jsme se prohledat zbytek obchodů a obchůdků v Acharavi, protože sběratelské spády mé choti se ještě nenaplnily – snaží se z každé dovolené si přivést nějakou masku, kachli, reliéf nebo něco podobného. Potom se to doma obřadně zavěsí na novou skobičku na stěnu. A taky jsme chtěli nakoupit pár drobných dárků.

Tak jsme došli do končin, kde jsme ještě nebyli. Celé Acharavi je vlastně jenom poměrně dlouhá hlavní ulice podél pobřeží. Pod ní je spleť úzkých uliček, neurčitě cik-cak směřujících k moři, plných různých ubytovacích zařízení pro hosty náročné, méně náročné i nenáročné. Vedra tam byla skutečně úmorná a nám se až na konec té dlouhé nekonečné ulice doopravdy nechtělo táhnout. Ale masku jsme ještě neměli, dárky taky ne, a tak nám nic jiného nezbývalo. V tom horku jsme došli až k místu, kde silnice vedla přes nízký úzký most. Vedle něj směrem k pobřeží rostlo husté, ještě ne úplně uschlé rákosí. Snad tam někdy ve šťastnější roční době i ta voda bývá. Vedle kamenné zídky, která po obou stranách most lemovala, jsme uviděli misku s vodou a pár prázdných obalů od kočičí stravy. Jen tam kolem nebyla žádná kočka.

Podíval jsem se z mostu směrem k tomu rákosí a ejhle! Zpod mostu si mě nedůvěřivě prohlížela, s obvyklým kočičím výrazem „to se ti jenom zdá, nic nevidíš, tady nic není, možná jen ten most“, malá zrzatá hlava s velikýma očima a s ušima jako netopýr.
Hned jsme věděli, co nakoupíme v nedalekém obchodním domě. Z obchoďáku jsme, spolu s další miskou, donesli pár trvanlivých kočičích konzerv a pytel granulí pro koťata. Otevřeli jsme první masovou směs v placatém tužším obalu, do právě donesené misky jsme nasypali něco granulí a opatrně odstoupili a čekali, co se bude dít.
Kotě nás nechalo chvíli čekat, ale nakonec přece jen nevydrželo. Pořád ještě nás opatrně sledovalo, ale na tu směs se vrhlo jako drak. Bylo moc hezké, taková rezavá mourovatá kočka na dlouhých nohách. Vylízalo směs a dalo se do granulí. Pak to ještě zapilo vodou, sedlo si, a neurčitě si nás prohlíželo.

Jenže tam nebylo samo. Na mostě, kde se vzala, tu se vzala, se objevila další kočka. Dospělá, s nádhernou hustou jemnou šedou srstí a na kontinentálně krátkých nohách. Párkrát olízla už vylízanou misku od směsi a dala se do granulí.

Skončilo to tak, jak to skončit muselo. Další návštěva obchoďáku, další miska a další krmivo a směsi, tentokrát pro dospělé kočky.

Kočky z Korfu

Nazítří jsme se na naše chráněnce zase zašli podívat. Už přišli sami, ale měli problém. Nějaká moudrá hlava jim do misky s vodou nadrobila chleba, takže voda byla k nepotřebě. Další pochůzka do obchodu, tentokrát pro pitnou vodu. Jen jsme ji nalili do misky, kotě se na ni vrhlo a pilo a pilo a pilo. Velká kočka o vodu taky projevila zájem, ale kotě ji tvrdě odstavilo a ona tedy trpělivě čekala, až se kotě napije. Takže další návštěva obchodu, pro další misku na vodu. Ty dvě musely mít příšernou žízeň. No, ono je tam doopravdy velké horko a sucho a kolem jen slané moře. Napily se, a pak už se obě nechaly pohladit a vrněly. Když jsme odcházeli, dívaly se za námi.

Poslední den našeho pobytu jsme je ještě byli navštívit. Už nás vítaly jako staré známé, misky jim někdo mezi tím dosypal granulemi a dolil vodou. Dokoupili jsme pro ně ještě nějaké zásoby jídla a vody, odložili je u misek, a pak jsme tam s nimi ještě chvíli pobyli…
Odpoledne nás malý autobus odvážel na letiště, odkud jsme se měli vrátit domů. Jeli jsme i přes ten můstek a samozřejmě jsme kočky vyhlíželi. Byla tam jen jedna, to kotě. Sedělo na zídce a čistilo si srst, ta velká šedá kočka asi měla někde nějakou práci, nebo prostě jen spala ve stínu pod mostem nebo někde v tom rákosovém houští. Dívali jsme se zadním oknem autobusu, dokud se nám můstek v první zatáčce neztratil z očí za řadou domů.

Už v letadle, po opožděném odletu – v Brně byl ten den pořádný nečas a letiště nepřijímalo – jsme si o nich ještě povídali. Oba jsme měli stejný nápad. Být tam autem, koupili bychom ve stejném obchodě, odkud jsme jim nosili i všechno ostatní, ještě dvě přepravky. Poslechli bychom ty veselé malované kočky z barevných hrnků. Vzali bychom dvě řecké kočky k nám domů, předpisy nepředpisy. Prošly by karanténou a nutnou zdravotní procedurou, mňoukat po česku by se snad taky naučily, místa je u nás dost a Amanda by se s tím časem nějak smířila (o Amandě více zde).

Ještě i teď, když už od našeho odletu z Korfu uplynulo víc než půl roku, si na ta dvě stvoření někdy vzpomenu. Snad někdo v tom období, než začalo pršet a nastala celkově příznivější doba, od nás o ně převzal péči, stejně jako i my jsme jen pokračovali v tom, co před námi někdo jiný začal. Nebo taky po někom tu starost o ty dvě převzal.
Představuji si, jak někde v tom rákosovém houští, kde už je teď dostatek vody, loví nebo odpočívají nádherná rezavá mourovatá kočka s jedním stejně krásným šedým plyšákem...

Foto: Jaromír Müller