Kolik mi je let nevím, rodný list jsem nikdy neviděl. Moje smečka na mě volá Mikeši nebo Miky, jinou přezdívku jsem nikdy neměl.

Jak to všechno začalo

Svou smečku jsem poznal před devíti lety. V té době měli moji páníčkové kokra Dana. Ten už vám bohužel nic nezaštěká, před pěti lety umřel a pro paničku je to pořád bolestné téma. Byl to její první pes a velká láska. A jednou takhle večer, když venčili Dana, tak zjistili, že dole u sklepa se schovávám já. Venku byla v té době zima a tak jsem se musel někde ohřát. Samozřejmě jsem dostal hned baštu a tak to trvalo pár dní. Jednou ale hodně mrzlo a já se tak nějak u toho sklepa klepal víc než obvykle a panička neprozřetelně řekla "Tak se pojď k nám ohřát". No, nemusela mi říkat dvakrát. Pozvání na jídlo, vyspání a zahřátí už trvá devět let.

Sice jsem musel navštívit i veterináře, ale bylo mi vysvětleno, že vše se děje pro moje dobro. Dnes už k němu chodím pravidelně a jsem tam jak doma. Panička sice ze mě chtěla udělat kocoura domácího, ale já jí dal najevo, že se nechci na nikoho vázat. Tak o mě aspoň říká, že jsem napůl domácí a napůl venkovní. Přes den doma a večer venku.

Ale jednou se jí to málem povedlo. Venku jsem se trochu víc popral a přišel domů s natrženým a hnisajícím uchem. Panička říkala, že by ráda viděla toho druhého kocoura, když já dopadl takhle. Veterinář mě ošetřil, paničku vybavil léky a doma mi dokonce vyráběli provizorní límec, abych si ránu neškrábal. Jejich péči jsem vydržel celé tři dny a pak jsem mňoukal u dveří tak žalostně, že mě museli zase pustit ven. Doma je fajn, ale venku je líp.

S Danem jsme ale byli kámoši.Jedli jsme spolu z jedné misky, spali vedle sebe na posteli, klidně bych se s ním i koupal ve vaně. Narozdíl od Julči mě koupání vůbec nevadí. Stejně jdu pak ven a schválně se před paničkou vyválím.

Když Dan umřel, tak bylo doma moc smutno. Sice už se tam docela slušně zabydlela Julie, ale ta si začala hrát na dámu. A pak se najednou objevila Cindy z útulku. Moc hodná kokršpanělka. S každým byla kamarádka. Jenže byla moc nemocná a po třech letech páníčkům umřela. Ale já si osobně myslím, že to byly nejhezčí tři roky jejího života.

Teď už dva roky tvoříme smečku já, Pascha a Julie. A doufám, že to tak dlouho zůstane. S Paschou jsme kamarádi, když přijdu domů poškrábaný, tak mě olizuje. Ale Julie je mazaná. Ta někde číhá za rohem a hned mě mlátí. Divím se, že jí někdo neudal za týrání. Ještě, že jsem dobrák od kosti.

I když jsem venkovní kocour, musím dodržovat domácí pravidla. Když přijdu domů, tak si nechám očistit packy jako pejsek. Nejdřív zvednu přední a potom zadní. To mě naučil Dan. Taky jsem se naučil jezdit výtahem. Umím do něj nastoupit i vystoupit. Přece jen už nejsem nejmladší a běhání do čtvrtého patra mě zmáhá. Doma nic neškrábu, spím většinou v kuchyni. Já bych teda raději v ložnici, ale tam mě pustí, jen když jsem vykoupaný.

Rozmazlený jsem jedině v jídle. Nejraději mám syrové maso, vařené maso a kapsičky Whiskas. A pak mám taky rád uzeniny. Ale z nějakého důvodu mi je nechtějí dávat. Ty si musím doslova vyžebrat. Ale nejraději ze všeho mám přece jen svoji smečku. A vím, že oni mají rádi mě.

Kocour Mikeš