Mecháči neboli kočičáci "z mechu". Že to zní jako z nějaké chovatelské stanice? Kdo sleduje dění déle, ví, že i my útulkáři máme ve zvyku dávat někdy zvířatům příjmení. Konkrétně u nás se to stalo zvykem tam, kde se sejde větší parta koček ze stejného místa, zvláště mají-li nějaká "častá" jména.

Mecháčci prý neměli jména žádná, kromě těch, kterými je podarovala soucitná sousedka. Ta jim kromě toho věnovala spoustu péče a asi i zachránila krčky a nejen jim, i jejich paničce, kterou se jí podařilo vyexpedovat do nemocnice takřka v hodině dvanácté. Abych to vysvětlila: my jsme se k tomuhle maléru nachomýtli v okamžiku, kdy se paní sousedka už nějakou tu chvíli starala o celý zvířecí ansábl tohohle smutného cirkusu, paní majitelka byla v nemocnici s nejasným výsledkem (ona tři dny "uskřinutá" kýla, kterou dotyčná hodlá "vyležet"...) a sousedce už docházely síly.

Představte si takový byteček o dvou místnostech a o třech patrech. Vysvětlím. Vysoké stropy. V horním patře bydlí mouchy. Je jich spousta a jaksi mají málo plochy, kam by sedly. Ve středu prostoru bydlí kočky a blechy. Počet blech výrazně převyšuje počet koček. Blechy svým hemžením zamezily sčítání, koček jsme napočetli sedmnáct. Spodní patro dalo příjmení kočičákům.

Vtipálek Františka si vybavila své první dojmy a kočky byly "z mechu". Při došlápnutí, pokud jste tedy netrefili rovnou čerstvé ho..o, jste měli pocit došlápnutí do vlhkého a měkkého mechu (jen ten pach neodpovídal), Marcela to ohodnotila slovy "Máš pocit, že ti to nateče kolem kotníků do bot."

Příčinu toho stavu jsme odhalili vzápětí - kočky sice měly pár "novinových" nočníků, za "provozu" s paničkou však neměly toalety žádné. Vždy, když ona dáma získala odněkud další koberec, přistlala ho na ty původní. Připomínalo mi to vlak do Moskvy, kterým jsem kdysi měla tu čest proběhnout. Smrad po dvouhodinovém větrání se dal krájet a vozit v kostkách, při druhé návštěvě bez větrání jsem málem vrhla. Panička prý minerální stelivo odmítla s tím, že ho kočky žerou. Ironií je, že po přesunu do našich domácích depozit byli všichni mecháčci do pár dnů naprosto čistotnými zlatíčky, a to včetně koček, které se v té domácnosti narodily, a kočkolit tedy v životě neviděly.

Jak jsme se stihli dozvědět, do party patří i stařičká fenka, tu má ale paní sousedka u sebe, neb to péči značně zjednodušuje a fence zjevně dělá dobře. Kočky jsou vymazlené, slušně živené, koťata drobná, všichni zoufale zablešení. A teď, ženské, dělejte s tím něco.

V tu chvíli (konec března) máme snad měsíc do umísťovací výstavy, všechna depozita plná... No, Mecháčky doslova odskákala Františka, přes její domácnost se během pár týdnů prošli téměř všichni. Další podstatnou pomocí byla možnost karantény koťat u lidiček, na něž už tu nikdo nevzpomene, u těch, kdo (nejen) hlídali Podbrdsku v dobách už tak "dřevních", že si je snad pamatujeme jen já a Šárka. Nebudu unavovat popisem, kdo se stěhoval hned, kdo později, kdo se očkoval a kastroval kdy a kde, zkrátka jsme řešili tak, jak nám velí zkušenost z praxe.

Prvním krokem bylo ošetřit proti blechám sebe před vstupem, kočky, sebe po odchodu z bytu.. Ze sedmnácti kočen jsme identifikovali tři staršiny z původního osazenstva, dvě zasloužilé maminy a kastrovaného kocourka. Další byl "středněvěký" černý kocour, krasavec, který v průběhu péče sousedky usoudil, že "tady blbě hrajou", a uprchl, což nebylo bohužel nic těžkého. Byt je totiž "pavlačák" a zoufale chybí nějaká předsíňka či chodba. Na druhou stranu zřejmě jen díky tomu paní ještě nezlynčovali sousedi kvůli té libé kočičí vůni.

Vstup dovnitř byl vůbec adrenalinovým sportem - kočky se draly do dveří, paní sousedka je od dveří musela vždy zahnat sprayem na "ovonění" toalet, pak následoval slalom mezi ho..y.

Dál se tu prohánělo osm malých koťáte. Byli to Mrakoplaš, Elanius, Esme, Eskarína, Dvoukvítek, Magráta (Magráto, Magráto, i ten počítač to jméno opravuje:-)), Noby, Angua, tři mouratí dorostenci Bublina, Kubíček a Mademoiselle, mladý černý elegán s bílými znaky jménem Gentleman a jeho maminka, tak trochu nešťastná Emigrantka. Paní si prý z půdy odnesla domů její koťátko a Emigrantka, ač nerada, přišla za ním. Šťastná tu ale nebyla, víc o ní vám píše Františka:

Ztělesněná elegance a esence černé kočky. Má v sobě kouzlo, tajemno, hrdost, půvab, samostatnost a kousek půlnoci. Moudře sleduje každý můj pohyb, o jídlo neprosí, ale ráda se ledabyle posadí v mé blízkosti, když chystám maso pro kočky. Mám pro ni slabost, možná i pro její hrdost. Lidem nemá důvod věřit a přesto mi ráda dělá decentní společnost - nikdy není daleko, přijde pozdravit, když se vracím domů, vezme si jídlo z ruky, i v posteli jsem ji po probuzení načapala, jen šáhnout na sebe ještě nenechá.

Netuším, odkud přesně pochází (třeba se opravdu narodila z černočerné půlnoční tmy). K celé mechové skupině přišla chudák jak slepý k houslím - paní ji našla na půdě, přesněji její kotě - Gentlemana a kočka prý přišla za ním, když jí ho vzala a odnesla do bytu. V okamžiku, kdy už Gentleman nepotřeboval mateřskou péči, počala Emigrantka svou snahu emigrovat pryč z tohoto místa. Neúspěšně, ale vytrvale.

Když přišla do depozita, měla jsem pocit, že má všech dalších koček plné zuby a odmítá komunikaci s nimi. Nijak násilně - ona nikdy nesyčí a nechová se agresivně, je to dáma, ale prostě se se zbytkem, krom svého syna, nebavila. Když koček začalo ubývat, sestoupila madam s vršku skříně a začala být vstřícnější. Teď kočky vyhledává, otírá se o ně a kamarádí. Nejraději má moji kočku, což je špatná volba, neb její náklonnost není příliš opětována - Despair se naučila nebudovat si vztahy ke zvířatům, která "jen procházejí". Občas si ji i přivolává mňouknutím. Emigrantka by ráda domácnost s další kočkou, ale není to podmínkou, pokud bude mít možnost chodit ven a sociální vazby utužovat tam.

Tenhle ansábl bylo nutné odblešit, odčervit (a to ne jednou), naočkovat ("délepobývající", tj. většinu, i přeočkovat), všechny jsme čipovali, dvě maminy, Kubíček, Mademoiselle a Emigrantka museli na kastraci. Celá tahle atrakce zabrala depozitum u Františky na několik týdnů a stála víc než sedmnáct tisíc jen za veterinu, bez krmení, steliva, cest (benzín), a také bez šance na to, že by náklady za ta zvířata někdo za majitelku uhradil.

Emigrantka stále hledá nový domov, všichni ostatní už své rodiny našli, dvě staré maminy jsme nechali vykastrovat a spolu s kocourkem měly čekat, až se paní vrátí z nemocnice. V téměř prázdném bytě se ale zatím vylíhly další generace hladových blech a tak ty tři staršiny přestěhovala paní sousedka raději k sobě.
Paní z nemocnice pustili, pobývá u dcery a - mírně řečeno - nebyla z odlivu koček z bytu nadšena. Její rodina zas nebyla nedšena ze způsobu jejího bydlení a žití do té doby. A než někdo obviní příbuzné z nepečování, ať si uvědomí, že s dospělou svéprávnou osobou opravdu nepohnete, i když je to zrovna vaše matka. Z posledních zpráv – shánějí někoho na dezinsekci.V bytě číhá hladové bleší komando. Kdo první vstoupí, toho sežerou :-).

No, konec legrace. Vlny, vlny a zase vlny. Stále ti, kdo nemají rozum, zato mají či měli smečky zvířat, jen občas je v tom někdo nevinně... Dřív k nám připutovala tak jedna "vlna" za rok, od minulého roku se "vlníme" stále.  

Více informací a fotografií najdete zde...