Kočičí tunel do zahrady s bazénem a jezírkem, kde plavou rybičky. Ty mám obzvláště rád. Plácnu tlapkou do vody a rybky jako na povel předvádí aerobic. Také fontánka se stále čerstvou vodou se mi líbí. 

Milují svoji paničku a ona mi také říká miláčku. Rád s ní spím. Každé ráno pozorují jak cvičí, myje a vysouší si své dlouhé vlasy a potom s nimi tak legračně pohazuje. Milují zvuk jejich vysokých podpatků, který se rozléhá po celém domě. Já ji všude doprovázím. Někdy mě dá přes den do školky. Ale to jenom, když chci, abych se nenudil. Tam mám tolik kamarádů a televizi s myším programem. Ale já jsem i tak nejraději sám se svoji paničkou.

Zrovna nedávno mi šeptala: "Miláčku budeme se stěhovat na Havaj!" Je, je Havaj! Více krásných rybiček ve vodě! A klid. Žádné zvuky aut, řítících se v osmi proudech, tohoto čtyř a půl miliónového města. Jak já se těším - moc se těším!

Přijel velký stěhovací vůz. Lidé naložili kde co, mé polštářky a hračky. Zavřeli kočičí tunel a moje panička ve vysokých podpatcích nastoupila do taxíku. Všichni odjeli, ale já jsem zůstal. Tento sen se mi často zdál a promítal jako film, v houští před domem mě paničky. Nikdo mě již více nevolal a nemiloval, zůstal jsem úplně, úplně sám v tomto velikém městě!

Do mého domů přijel další kamión a také dva lovečtí, velcí psi, kteří mě nenechali ani vyskočit na plot, podívat se do mě zahrady.

Byl jsem často hladový, vysílený a v tomto rozpáleném městě žíznivý. Spal jsem, kde se dalo. Ve stínu pod auty, kožíšek plný oleje. Každý večer jsem se však vracel před dům a čekal na paničku, až se pro mě vrátí. Noci byly dlouhé.... Vlhkost, horko, tolik komárů a mravenci z jihu Ameriky. Měl jsem podhnisane puchýře celé týdny. Cestoval jsem každý den po mnoha ulicích a hledal potravu. Dlouho, dlouho, asi půl roku....

Jednou jsem našel dům. Byl podvečer. Seděl jsem před skleněnými dveřmi a viděl jsem rodinu. Pán si čte noviny a paní připravuje jídlo. Ona mě zahlédla. Přinesla mi vodu a granule. Mluvila ke mě řeči, kterou jsem nikdy neslyšel. Zdálo se mi, že mi něco zpívá.

Také přiběhli dva psi. Jeden veliký a ty jeho zuby. Ale jeho laskavě, modré oči mi říkali, ať se nebojím! Druhý takový malý a legrační. S dlouhými oušky, skoro jako můj ocásek. Také kolem nich proletěl mladý rezato-bílý kocourek.

K těmto dveřím jsem se z velké dálky, každý podvečer vracel. Jednou jsem se však sotva dovlekl. Měl jsem teplotu. Podhnisaný drápanec od medvěda mývala a nalomený ocas.

Panička mi opět zazpívala, že už se na mě takto nemůže dívat, dala mě do košíku a jeli jsme ke kočičímu doktorovi. Byl jsem v nemocnici téměř dva dny. Panička mezi tím, s fotkou objížděla ulice a hledala, komu patřím.

Když mě vezla z nemocnice, stále opakovala: Já bych tu bábu přetrhla vejpůl. Prodá barák za statisíce, má na stěhování na Havaj, ale nemá čas, nebo dvacku dát tě do útulku! Pojď kocourků, půjdeš k nám domů!

Našel jsem domov a svoji smečku, kde tři roky žiji. Zanedlouho jsme se z Houstonu stěhovali do malého, přímořského městečka na předměstí. Měl jsem již připraveny kufr a stál jsem na chodníku, aby na mě zase nezapomněli.

Milují nové místo. Krásné palmy, sto metrů k vodě, stálý vánek, rybí vůně, zahrada a kočičí tunel. Celá rodina - smečka mě miluje a já ji! Prostě Havaj!

Jsem velký, dobře živený, šťastný kocour MARCO POLO !!!