KOČKY: Lukrécie slaví vánoce

Už jsem psala dřív, že kočička Lukrécie byla na kastraci a to prosím v pátek třináctého. A že vše proběhlo bez potíží. Jen nás trochu překvapilo, že nedostala pruban. Na náš opatrný dotaz pan doktor řekl, že má speciální kočičí steh, skrz který se žádná kočka nedostane, takže prubanu netřeba. A na stehy máme přijít dvacátého třetího. Určitě.

Nevím, jak vypadá ve vaší domácnosti dvacátý třetí prosinec, ale u nás byl cirkus na kolečkách a hlavně skluz. Takže když jsme se konečně ocitli před ordinací, pan doktor už tam nebyl. Vytelefonovali jsme, že pan doktor se ještě vrátí, ale dvě hodiny jsme čekat nemohli. Pozeptala jsem se tedy mláděte – zdravotní sestřičky, jestli umí vytáhnout stehy. Přiznala to, i když váhavě. Mávli jsme nad tím rukou a odjeli domů. Zítra je taky den.

Ráno naše domácí sestřička zběžně nahlédla kočce na bříško a vyděsila se. „Co to je? Takovéhle šití jsem nikdy neviděla.“ Tak jsme hned začerstva znovu volali panu veterináři, který naši sestřičku pečlivě instruoval o smyčkách a uzlících, které je třeba odstranit. Mládě vybalilo speciální pinzetku a nůžečky a operace mohla začít.

„Jen přes mou mrtvolu!“ vřískla Lukrécie a rafla sestřičku do ruky.

Páník jí přidržel líp.

„Rrrrrrrvoouuuuuu mmměěěěěěěě!“ ječela Lukrécie a přetáhla páníka předníma prackama přes nos. Zadní mu zasekla do ruky.

„Musíš nám jí pomoct podržet!“ povolal mě páník. Kočka seděla namíchnutá na pračce. Mládě, nezvyklé na pacienty s černým páskem v karate, pochybovačně zíralo. Jen jsem Lukrécii sáhla na nožičku, začala se vzpouzet a při pokusu o položení na bok začala zase ječet jak fúrie.“Jauuuuuu, vražděěěěěěěěj mmměěěěěěěěě!“ Hledat na zuřící kočce milimetrové ouško nepřicházelo v úvahu.

„Si to nech bestie,“ odfoukla jsem si. Kočku jsme pustili s tím, že po vánocích problém vrátíme na stůl panu doktorovi. Lukrécie ještě chvíli trucovala v koutě, ale za hodinu už pilně asistovala při čištění kapra a mazání cukroví.

Vzala jsem si ji na klín a nenápadně nahlídla na bříško. Těsně pod jizvou byla boule, jako by tam měla vlašský ořech. Ani jsem nevydechla. Popadla jsem přepravku, sbalila kočku a mládě a už jsme svištěly do veterinární nemocnice. Ohlásily jsme se telefonem a paní doktorka, která držela pohotovost, už na nás čekala u vrat.

Než jsme jí vyložily co je s kočkou, a všechny mé teorie o tom, co se stalo, paní doktorka kočku prohlédla, podivila se nad šitím a řekla, že sedaci používá nerada. Pak nás poprosila, ať kočku podržíme. Kočka se jí za to pokusila ťafnout po ruce. A už nabírala dech, že zase začne s ječákem. Tentokrát hlubokým a výhružným. A vzteklým.

 „Aha,“ řekla paní doktorka, připlácla kočku ke stolu a ... pích.

Za tři minuty Lukrécie spala jak mimino. Ještě že tak. Ve třech jsme modrý provázek na bílém kočičím bříšku hledaly snad půl hodiny. Ale nakonec se podařilo. Stehy byly vypárané a sono ukázalo, že pod jizvou je malá kýla.

„To se asi bude muset revidovat“, povzdechla si paní doktorka. Přidělila nám termín hned dvacátého sedmého prosince a pak mi pečlivě vysvětlovala, že mám kočku držet v teple, že ji mám sledovat a při kterých příznacích ji určitě přivézt. Včas. Protože po osmé hodině už zbývá jen Brod a Praha.

Kočičku jsme dovezli domů. Teď už pruban měla. Vylezla z přepravky, ukousla pár granulek a plácla sebou před kamna. A tam taky zůstala.

Po třech hodinách mi to začalo být divné. Sáhla jsem na ni. Kočka nic. Vytáhla jsem ji zpod kamen. Kožich jí skoro doutnal, byla celá nahřátá, ale nic. Uši měla bílé, nos bledý a teplý. Pootevřela jsem jí tlamku. Sliznice se mi zdály bez barvy, kočka nereagovala.

Vyletěla jsem nahoru pro mobil a hned volala na veterinu. Je úplně apatická. A bledá,“ hlásila jsem pani doktorce. „Přivezte ji, Hned jí přivezte“, řekla doktorka a už jsme jeli. Během té cesty se z přepravky ozvalo jedno slabé mňouknutí a bylo ticho. „Žádnou další kočku už nechci,“ naříkala jsem v duchu, přesvědčená, že vezeme mrtvolku.

Paní doktorka nás zase čekala u vrat. Při zamykání nahlédla skrz mřížku. „Nevypadá špatně.“ Řekla. Ve světle pouličního osvětlení z přepravky blýsklo velmi bdělé oko. V ordinaci už čekala připravená paní anestezioložka. „Tak jsem obrátila posledního kapra na pánvi a jsem tady.“

Čekala, až otevřu přepravku. Lukrécie se namíchnutě posadila a ostře rozhlédla po osazenstvu ordinace. „Ale ona je růžová,“ řekla paní anestezioložka. Hrnula se, že prohlídne jizvu a bouli na bříšku. „Vrrrauuuuu,“ poznamenala temně Lukrécie a připravila si drápy. Jenže obě doktorky po sobě koukly, hbitým chvatem zkontrolovaly kočičí bříško a než si Lukrécie vybrala, na koho zaútočí, jako na prvního byla zpátky v bedně.

„Dopadlo to, jak nejlíp mohlo.“ Paní anestezioložka si sundala rukavice a šla zhasnout připravený operační sál. A my s kočkou jeli domů. Celé vánoce se Lukrécie plížila přikrčená v prubanu a byla vděčná, kdykoli jsem jí ho potáhla na ramínka, aby se jí líp chodilo.

Dvacátého sedmého jsme ji dovezli na veterinu a šli chodit kolem Labe. Večer jsme jeli pro kočičku. „Vy jste tu kýlu kontrolovali?“ ptala se paní doktorka. Odpověděli jsme, že ne (co bychom tam asi, zrovna my, viděli). „Ta boule zmizela. Nic se neoperovalo.“

Dověděli jsme se, že na sono neviditelné boule se přišli podívat všichni, kteří neměli dovolenou, včetně šéfa kliniky. Ne, že by se s tím nesetkali, ale aby se opravdu ujistili, že nikde není nic přiskřípnutého, nebo otevřeného a že se opravdu operovat nemusí.

A jelo se domů.

Lukrécie své znovuzrození oslavila šílenou honičkou s Beťčiným kocourem. Míčky lítaly po chodbě jako rakety a žádná polička si před nimi nebyla jistá. Nakonec jsme je rozsadili, aby v baráku vůbec někdo spal.

Podezřívám paní doktorku, že Lukrécii přidali na probouzecí injekci, abych jim jí zase nevezla, že moc spí. Protože já bych vezla :)