Neviditelný pes

KOČKY: Líza - kočka domácí

18.5.2006 22:35

Starší kocouři sice jednoho hned tak misce nepustí, ale něco tam přece jen zůstane a když si jeden ještě chytí nějakou tu myšku, tak bříško hlady nebolí. Horší je to v zimě, když jídlo je zmrzlé a myška žádná, to pak to bříško bolí moc. O něco lepší bylo, když tam začali chodit nějaký malí člověkové a nosili nám jídlo. Už jsem věděla, kdy chodí a čekala jsem na ně. Líza

Ale pak mě najednou začali bolet oči. A svrbět a slepovat se dohromady a dalo strašnou práci je očistit. A bylo to čím dál horší a jednou to už vůbec nešlo. A když přišli ty malí člověkové, tak mě popadli a odnesli k nějakejm velkejm člověkům. A ti mě taky popadli a někam mě vezli a tam mě píchali a ta paní od těch velkejch člověků mi pak něco pořád strkala do tlamičky a říkala: "To svět neviděl, jak je ta kočka zřízená".

A taky mi pořád něco mazala do očí, takže se mi zase lepili - no řeknu vám, příjemné to tedy nebylo. Ale jídla bylo dost, i když tam byla spousta dalších kočičáků, tak se to dalo vydržet. Jen to bříško pořád pobolívalo a tak mi paní zas něco strkala do tlamičky a říkala, že se bojí, že už je to chronické.

A pak mně jednou paní přinesla krabici a tak dobře ji schovala, že jsem tam měla domeček jenom pro sebe a moje koťátka tam byla úplně v bezpečí. A když vyrostla a šla do světa, tak jsem si říkala, že bych se taky měla podívat, co je kde nového a vrátila jsem se zpátky na stráň. Bylo už teplo, bříško bolelo jen trošku a ještě to bylo bez blech a klíšťat, protože mi paní dala takový kouzelný oboječek a já už se vůbec nemusela drbat.

A taky jsem si tam našla toho nejkrásnějšího kocoura a celé tři měsíce jsem si to náramně užívala. Jenže pak se přiblížil můj čas a já si vzpomněla na tu krabici, co jsme tam všichni byli dobře schovaní a na teplíčko a plnou misku. A tak jsem se tam šla podívat a najednou přišla na zahradu ta paní a říkala: "No ne, ty jsi se vrátila? Tak pojď dál!"

A představte si, že tam zas byla ta plná miska a dokonce i ta krabice. Jen ty moje koťata byly nějaký nemocný, prý špatné srdíčko a tak mi nakonec zbyli jen dva černí kluci, ale ti stáli, lumpové, za to a do světa šli někam strašně daleko. Pár dní jsem je hledala, ale nikde nebyli a pak panička přinesla takové mourovaté umňoukané nic a říkala, že bych tomu miminu měla dělat maminku, protože mu ta jeho umřela. Já nejdřív nevěděla, prosím vás, to je nějaká zodpovědnost takové cizí mimino, ale ono tak plakalo a prosilo, že mi to nakonec nedalo. A tak jsem jí dala napít a tu mourovatou holku vychovala.

Jen být takovou dobu jen s dětma doma už mi bylo dlouhé a taky na zahradu začal chodit takový krásný, černobílý kocour a tak moc a krásně zpíval, že jsem neodolala a celou jednu noc jsem prorandila. Ráno mě doprovodil až ke dveřím a já se honem běžela kouknout, jestli je ta moje holka mourovatá v pořádku. Byla, jen panička lomila rukama a bědovala: "Lízinko, ty nemravo, já tě, holka, neuhlídám!" Ale věděla jsem, že to tak nemyslí, protože mě říkala Lízinko, hezky na mně koukala a hladila mě a tak jsem se s ní hned pomazlila, aby si to tak nebrala. A víte, že to mazlení je moc hezká věc?

A zas byla zima, ale mě už tlapičky nezábly a kocour Evelín si se mnou hrál a ani Žofík už na mně neprskal, jen s tím psím halamou Bleskem je trochu potíž - on má ten nos hrozně velkej a všude ho strká. Ale jinak je moc hodnej a když byly ty moje koťata větší, tak s nima hrál a čistil je. Jen panička chodila kolem a říkala:" to by v tom byl čert, abych tě tentokrát neuhlídala!"

Jak šla mrňata do světa, panička mě popadla a vezla k doktorovi, ale ten říkal, že se musí nejdřív počkat, až nebudu mít tolik mlíčka. Ale nejspíš v tom čert asi byl (tedy černej on byl, to jo, ale na čerta nevypadal) a panička si teď dělá starosti. Ale ona to zvládne - jako vždycky. A já taky. Bříško už mě nebolí ani trochu, mám pěkný kožíšek a ani ocásek už nemám jak tkaničku do bot.

Moji páníkové jsou tři. Malá člověková, co mně chodívala krmit na stráň a u které se tak báječně spí v posteli. Páník, co mi chodí kupovat konzervy, drbe mě za uchem a říká, že jsem ta nejhodnější a nejskromnější kočičí dušička a panička, co se o všechno postará a já k ní vždycky sedím co nejblíž, protože na jejích lejstrech se strašně dobře spí. Ráda si s páníkama povídám a vždycky, když mě někdo z nich osloví, zdvořile odpovím.

Mám pro sebe celý dům, ale jak říkám, nejraděj sedím někde blízko paničky. Někdy, když je otevřené okno, jdu si na chvíli sednout na parapet, abych viděla, co je nového na ulici. Ale nemám ráda, když se okno zavírá a tak se hned radši vrátím.

A taky mám zahradu a moc ráda se v ní procházím. Nejlepší je, když si pánící udělaj kafe a pak tam sedíme všichni a sluníčko mi svítí do kožíšku. A pak je tam taky taková vysoká zeď porostlá psím vínem a tam můžu sedět a nikdo mě nevidí. Ale když někdo z páníků zavolá, tak to se hned ozvu a jdu za nimi. A z té zdi mám krásný výhled, vidím, co se kde šustne široko daleko a nikam už ani nemusím chodit.

Protože já - já jsem kočka domácí, víte?

Zuzana Chlumská (Rpuť)


zpět na článek