Že to není nic zajímavého, ještě k tomu dokonce na článek? No, možná ne, ale pro mě to byla velká událost! Od doby, kdy k nám do rodiny přibyl můj spolukocour Papuč, tak jsem neměl žádný pelíšek. Do té doby krásnou, velkou kukaň, zděděnou již po mých předchůdcích, vybavenou kožešinkou a zavěšenými hračkami, které jsem si mohl pěkně honit.

Ale když přišel Papuč a trochu se otrkal, kukaň si přivlastnil a to tím způsobem, že si ji označkoval (paničce bylo pořád líto ho nechat kastrovat - to u mě se tak nežinýrovala!), celou - uvnitř i zvenčí. Panička ji vydrhla, vysušila a Papuč nanovo. Posléze byla kukaň už tak zničená a načichlá, že ji nebylo možno nadále používat a byla vyhozena.

A každý další pelíšek Papuč takto znehodnotil, až toho měla panička plné zuby a milý Papuč přišel o svoji mužnou ozdobu též. A dal za to paničce co proto, dva týdny s ní nemluvil, byl zalezlý za sedačkou pod topením, nažrat a napít se šel jen sporadicky a aby panička neviděla a uvědomila si, jak je velice ublížen a dotčen. Dokonce i panu doktorovi volala, co že se to děje, jestli neumírá a bylo jí vysvětleno, že je kocour jen uražen a že ho to přejde.

No přešlo, však si ho panička předcházela a podstrojovala mu. Ale na pelíšek už nějak nedošlo a my spávali kde se dalo - na sedačce nebo v peřinách a nevypadali jsme nespokojeně, takže to panička přestala řešit. Až jednou - stala se z ní spolumotorkářka a dostala helmu a protože je nepořádnice, nechala krabici od ní válet v předsíni a potom jen koukala, jak jsme si v ní udělali pelíšek, nacpali jsme se tam oba dva. Tak jsme dostali ještě starý svetr a nějaký ten ručník a pěkně se tam spolu tulili.

Mě to ale moc dlouho nebavilo, tak jsem krabici časem přenechal Papučovi, který tam spává do dnes a začal jsem opět spávat na sedačce. Až před týdnem - bylo mě třeba dopravit k doktorovi ( panička se zmiňovala v komentářích ) a bylo rozhodnuto, že tentokrát ne v náručí, ale že by se měla konečně pořídit přenoska - a pořídila se přenoska, proutěná kukaň. No, něco tak krásného a úžasného jsem neviděl, je to proutěné, má to dvířka, člověk - pardón, kocour se tam celej schová a stulí, sám vidí proutím ven , ale na něho vidět není.

No hned jsem si do ní vlezl, nic zlého netuše, dvířka se okamžitě zavřela a já byl nesen někam ven, vezen hučící tramvají, pak jsem byl nucen trávit dlouhý čas v nějaké čekárně, kde ke kukani čuchali pejsci a pak mě z kukaně vytáhli na nějaký lesklý stůl, kde to nepěkně vonělo, já se chtěl zpátky schovat do bezpečí kukaňky, ale nebylo mi přáno, zavřeli mi dvířka a i když jsem do nich ryl čumáčkem, nepovolily a já se musel podrobit nepěkným procedůrám! Když skončili, dvířka otevřeli a já se hned schoval - ani zavírat mě nemuseli, za nic by mě nenapadlo lézt ven. Pak jsme zase šli venkem, zase hučící tramvají a pak už jsme byli doma.

Kukaňka postavena k sedačce do obýváku, já se v rychlosti nažral a už jsem byl opět v ní. Papuče jsem k sobě nepustil, je jen moje! Občas mi tam sice vleze a tím, že je tlustej a velkej, tak už se tam já nevlezu, dokonce mu trčí i hlava ven a vypadá jak drbna v okně (možná chce mít jen přehled), ale to se k němu postavím, upřeně ho pozoruju , on to nervově nevydrží a kukaň uvolní a já si do ní zalezu a spím v ní celou noc a celý den.

Už mě sedačka moc nezajímá, občas si ještě pospím na topení (panička nechápe, že mě netlačí žebra do žeber a nepálí přes kožich, ale ona neví, co je dobrý :)), ale kukaňka - to je můj splněný sen!

Tak vám všem taky přeji útulný a bezpečný pelíšek a já jdu zkontrolovat, zda ten svůj náhodou zase nemám obsazen.

Váš Adél