7.12.2019 | Svátek má Ambrož, Benjamin


KOČKY: Kubík

5.2.2007

Teď bydlíme ve městě v bytovce. První rok jsme byli v bytě, kde jsem mohl chodit ven. To bylo fajn! To mě občas panička potkala u samoobsluhy kam chodila nakupovat, ale já samosebou dělal, že to nejsem já. To by mě hned peskovala, že chodím přes silnici. Když jsme se potom stěhovali do současného domova, já měl zrovna nějakou neodkladnou práci venku, tak panička odjela beze mě. Sice se mi tam líbilo, hlavně proto, že jsem mohl chodit nekontrolovatelně ven a zase domů, ale bez paničky a dvou malých pánečků a mojí kočičí kamarádky Jarmilky, to tam už nebylo ono. (Jarmilka byla kočička asi tak stará jako já, krásná tříbarevka a chodila mi občas do misky, protože ona sama žádnou neměla. Tak aby prý mi nebylo samotnýmu smutno, zůstala u nás napořád.) Beňa ml. Kuba a Viktor

Tak jsem se teda nechal druhý den chytit a odvézt do nového domova. Bylo to ve 4. patře, to je nějaká vejška! To jsem si netroufl skočit. Za domem je veliká zahrada, panička mě tam zpočátku vodila na vodítku, ale copak jsem nějakej vořech, abych se nechal vláčet? Vždycky jsem si sedl na zadek a že nepůjdu a nepůjdu. Tak mě teda pouštěli ven i bez vodítka. Ale já jsem vždycky hrozně blbnul, třeba jsem vylezl až do vršku topolu a pak jsem se trochu bál dolů a vrčel jsem tam vzteky na celej svět. Tak se občas tedy stalo, že já seděl na stromě a panička čekala pod stromem až se uráčím slézt, někdy až do tmy. To víte, to jí přestalo brzo bavit.

Potom jsem přišel na to, že v létě, když jsou otevřená okna, můžu vlastně chodit i po střeše! Co já tam dodneška prosedím času a pozoruju cvrkot na dvoře! Bydlíme totiž až nahoře v jakési nástavbě, a pod okny máme ještě kousek střechy i s okapovým žlabem. Panička sice říká, že se na mě nemůže dívat, jak chodím po hraně okapu. Zvlášť jí vadí, když skočím z okna a vystrčenými drápy brzdím na plechu střechy a jedu až k okapu. Ale nejsem přece žádnej začátečník! Jarmilka to samo sebou ode mě odkoukala.

Chodili jsme spolu k sousedům, občas jsme si u nich zdřímli, a když panička přišla z práce, tak hurá zase domů, protože určitě přinesla něco dobrého. Jednou jsme si také obstarali dobrotu sami. Vyčuchali jsme totiž, že jedni sousedi měli za oknem něco, co moc krásně vonělo. Ráno, když se panička probudila a našla na podlaze dvě okousaná pečená kuřecí stehna, neměla z nás radost. Raději nám potom chvíli zavírala okna, protože se bála, aby nás někdo neotrávil za to, že jsme kradli. Ale my za to přece nemohli, ta vůně byla silnější než my.

Beňa ml. Kuba a Viktor 2Taky si rád hraju. Nejradši s takovými knoflíky, co mají dvě hrany a zapíná se s nimi povlečení na peřinách. Ty krásně jezdí po podlaze! Nebo když mi je panička vyhazuje do výšky! To jsem ochotnej vyskočit půl druhýho metru. Nejzábavnější je ale u sousedů klec s křečkama! Tam vydržím sedět a koukat a koukat. Ale jednou jsem to nevydržel, jednoho jsem si půjčil a odnesl s sebou domů. Panička koukala jako blázen, ale hned věděla, kolik uhodilo. Křečka mi zabavila a vrátila sousedovi.

Kupodivu to přežil! Soused potom dal na akvárko desku, a já měl po žížalkách. Jarmilka byla taky lovec, nemohla zůstat přece pozadu. Jednou večer chytila v otevřeným okně netopýra a nesla ho pyšně do kuchyně. Ani neviděla na cestu, jak jí netopýří křídla překrývala čumáček. No to měla panička radost! Samosebou jí netopýra sebrala a odnesla do zahrady. Jestli přežil, nevíme. Já vím, že se tohle nesmí dělat, ale my kočky už jsme takový!

Jednou na jaře byla panička někde na výletě a večer, když se vrátila přinesla domů protivnýho, velikýho černýho kocoura. Hned jsem věděl, že nebudeme kamarádi. Jmenuje se Tonda a prej byl opuštěnej a neštastnej. Přistěhoval se k nám z útulku Bona u České Lípy. Tam jsem teda v životě nebyl. U nás se ale až móóc rychle otrkal, a jako že to u nás (mezi kočkama) bude teda řídit! Panička a mladí páníci mu taky říkaj ŘEDITELI! Je pravda, že se ho dodneška bojim. Pořád si dávám bacha, abych se mu nepřipletl do cesty. Je fakt, že za ty tři roky co u nás Tonda je, už poznám, jestli mě chce prohnat, nebo je na to zrovna línej. Já jsem takovej, že radši uteču.Taky mám u paničky takový privilegia, jako třeba že můžu chodit i ležet na kuchyňský lince, nebo na stole. Beňa ml. Kuba

Náš další kocour Viktor taky. I když ten, když se s Tondou potká, tak do toho jde a většinou se servou jako koně. Viktora jsem znal z vyprávění a jednou jsem ho kdysi snad i viděl, když mě panička vzala na návštěvu ke své mamince. Je to trochu bručoun ale hodně toho pamatuje z mládí a vypráví, co všechno zažil. To zírám, co jeden kocour může stihnout! S tím docela vycházím, ale to víte, jsme oba skoro stejně staří a každej máme už svý vrtochy… tak se občas zašiju do skříně mezi prádlo a když nechci, tak nevylezu ani když mě volají. Taky rád ležím v tašce s fotbalovými věcmi mladýho páníčka, ono to tak zvláštně voní… už jsem se naučil i otevřít zip na tašce, když mě tam nechtějí pustit!

Takže s Viktorem trávím teď nejvíc času, sdílíme spolu pokoj, když je panička v práci a když mi nejlepší kámoška Jarmilka předloni umřela. Tonda k nám nesmí, to by bylo maso. Další kámoška Jiřka taky ne, protože ta je na nás moc divoká, je ještě mladá a tak praštěná! Má sice krásnej tříbarevném kožich, ale někdy mě tak leze na nervy! Prý je Viktorova dcera, ale ten dělá mrtvýho brouka, asi aby jí nemusel vychovávat. Je to vidět, že je to jedna povedená rodina, dělaj, že pochází z nóbl prostředí, a přitom jsou z nádraží! Byli takoví napůl domácí a napůl venkovní.

Viktor bydlel původně totiž u paničky maminky, jak už jsem psal, že jsem tam byl kdysi na návštěvě. Ta když najednou zemřela, neměl se o Viktora kdo starat. Tak ho tam panička ještě skoro půl roku každej den jezdila krmit. Najednou zjistila, že krmí ještě Viktorovu nevěstu Libunu (Jiřky maminku), která byla již v té době evidentně v očekávání a stříbrného mourka Lojzíka. Moje panička je ale oba zachránila a našla jim nový domovy. Jedno Libuny koťátko přišlo potom k nám domů. To je naše Jířa. Je po svý mamince taková trochu nepřizpůsobivá, tak aby nás starý moc neotravovala, sdílí pokoj s Tondou. Tomu je teprve osm, tak na ty její skopičiny má ještě nervy.

Beňa ml. kočkyVloni, koncem září k nám přibyla ještě černobílá kočička Mařenka, ale bydlela s námi jen měsíc. Pocházela z kočičí kolonie za městem, a zbyla tam jako jedna z posledních koček. Přesto, že nás měla panička doma 4 kousky, vzala si i ji. Mařenka byla moc hodná kočka, věkem tak ke mně, ale byla moc hubeňoučká a nechtěla moc jíst, i když jí panička chystala samý dobroty, který před námi tajila. Pak už Mařenka jen pila. U veterináře řekli, že má tak špatný ledviny, že už to není k žití. No tak se teď Mařenka už prohání někde za duhovým mostem. Škoda.

Tak jsem zvědavej, jestli naše kočičí sestava vydrží v nynějším počtu, nebo jestli na nás panička nepřipravuje zase nějaký překvápko. Hlavně, aby to nebyl zas nějakej kočičí ředitel, jako Tonda!

Všechny kočky a kocoury zdraví Kubík.

 

Beňa ml.