KOČKY: Kraj bílých koček? Ani náhodou!

Což jsem dlouho netušila. Celých pět neděl mě vodila doslova a do písmene za nos, nahoru a dolu, sem a tam. Pátrání v okolním nepřehledném terénu bylo náročné, jelikož každého půl metru se ostražitá matka zastavovala, soustředěně a důležitě k něčemu dvacet minut čuchala, a přesně v momentu když jsem umordovaná vedrem přestala dávat pozor, zneviditelněla a propadla se do země. Několikrát jsem ji sice viděla na střeše přilehlé opuštěné chatky, ale větrací otvor na půdu byl projektován zhruba pro žížalu nebo kočku naplacato.

"Ty ty děti na tý půdě uvaříš, nemáš rozum nebo co?" říkala jsem jí s nástupem tropického počasí. "Ňo ňo, mník," odvětila. (V překladu - "vím co dělám".)

Ale dalšího dne nad ránem mě budila a cosi naléhavě sdělovala. Jenže já po kočičsku rozumím jen když jsem při smyslech, což ve 4:00 rozhodně nebývá. Tak jsem jen něco zakníkala universální řečí a ráno sedělo uprostřed kuchyně kotě.

Prvorozený syn Wade Hampton, avšak proti rozechvělému očekávání nikoliv ve tvaru a barvě sněhové angorské vločky, ale tvaru a barvy tlustýho krtka. "No to je krásnej kocourek, Scarlettko, krásnej!"

A zatímco jsem na něj vrkala, vytasila Scarlett zpoza rohu druhého krtka. Tentokrát dceru Ellu Kennedyovou.

Matka pak pozorně asistovala při přípravě pelíšku, tento pečlivým čichotem odsouhlasila a nakonec přede mnou usedla s ocáskem vzorně obtočeným okolo tlapek a pravila "Mňňóóó?"

"No tak dojdi pro to třetí."

Tentokrát za silného pištění přivlekla rozčílenou miniaturní kopii sebe samé. Tuto mi vhodila do klína a se slovy "Uf, teď se starej ty!" si vlezla do postele. A tak jsem zavolala do práce, že si beru další dovču.

(Foto 1: Wade Hampton řečený Franci se seznamuje s civilizací, foto 2: Franci v hrdých rukou nové paničky. Foto: Olga Hávová, šťastná majitelka)