KOČKY: Kocouří rozloučení
Bylo mi to moc líto, ale teď, s odstupem času vím, že to bylo jen dobře, že kdybych s nimi byla, bylo by to všechno horší. Takhle si je budu pamatovat takové, jací byli. Jejich kocouří dušičky byly po společném životě tak neuvěřitelně provázané, že když jedna vycítila, že se druhá chystá k odchodu, nenechala ji jít samotnou, ale rozhodla se ji na poslední cestě doprovázet. Oba kocourci sice v posledních chvílích neměli u sebe paničku, ale umřeli v náručí lidí, které znali a kteří je měli rádi, což se bohužel nepoštěstí ani mnoha lidem.
Papuček
Oddané, sladké, mazlivé zlatíčko, na půl pejsek, které umělo úpěnlivě upírat svůj pohled do očí druhého a které motorkovalo tak, že se u toho až zalykalo a motorkování bylo slyšet do druhé místnosti. Nikdy paničku nelovil, neškrabal, nekousal a to ani při hře. Na to měl Adélka. Byl schopen vycítit, když panička měla nějakou bolístku a vždycky přišel na ni přiložit svoje teplé, konejšivé tělíčko.
Ve středu, 10. 9. jsme se chystali na dovolenou, opožděnou svatební cestu. Poslední dny se k misce vrhal jen Adélek a Papuček se jen bez chuti přišel podívat, co se podává a aby se neřeklo, snědl dvě, tři granule a šel pryč. Přikládala jsem to změně granulí a říkala si, že si zvykne – byly lepší a kvalitnější než ty, které dostával doposud. Přitom však měl bříško jako kopačák, což se mi přestávalo líbit.
Tak jsem ho v pondělí naložila do kukaňky a s představou zácpy z bezoárů, nebo něčeho podobného, ho odvezla k doktorovi. Papuč byl abnormálně hodný, nevyváděl, ale nechal si odevzdaně změřit teplotu, oholit bříško a packu, udělat ultrazvuk a vzít krev, která mu nechtěla téct, tak ho museli píchat třikrát a ještě mu žílu nad jehlou mačkat, aby vyteklo vůbec něco. Celou dobu u toho motorkoval, což bylo horší, než kdyby se cukal a bojoval. A výsledek?
Papučkovo bříško bylo plné tekutiny a velikánských jater, která byla funkční už jen na deset procent, takže už nečistila krev a chuť k jídlu neměl proto, že měl v podstatě stav permanentní kocoviny a veliká játra mu utlačovala další vnitřnosti, ledviny měl posunuté o několik centimetrů níž, než mají být. Do toho měl z téměř neinfekční žloutenku. Nedalo se s tím dělat nic, jen čekat, až játra přestanou pracovat úplně a v případě, že začne mít bolesti (dosud je neměl, alespoň podle názoru MVDr.), tak se mluvilo o uspávací injekci. 
Zatím však dostal antibiotika, z důvodu větší náchylnosti k infekcím a konzervičky s dietou na játra. Bylo mi řečeno, že zas tak rychle, abych se s ním za týden (tak trvala naše dovolená) neshledala, to nebude. Večer snědl něco málo z konzervičky, Adél se při tom mohl zbřídit, jak ji chtěl taky a museli jsme ho oba držet, aby ho to nechal v klidu sežrat a pak zalezl k nám do ložnice.
Tu noc, z pondělí na úterý, kdy jsme naposledy spali doma, jsme si je oba, i když jsme to neměli ve zvyku, jen vyjímečně, vzali do postele. My netušili, ale podvědomí už asi vědělo. V úterý, když jsem přišla z práce, tak mě vítal jen Adél, Papuček nevylezl zpoza gauče, až po dlouhém volání a vypadal smutně. Sežrat nechtěl nic. Utěšovala jsem se tím, že je na mě uražený za ten včerejšek a vzpomínala, jak před lety, po kastraci, dokázal dělat umírající kočku, nežeroucí a schovanou za gaučem, celých 14 dní. Ale stejně jsem odjížděla s pláčem a byla v pokušení nikam nejet.
Večer jsme přejeli k manželovým rodičům, kteří nás v noci vezli do Prahy na letiště. Švagr a švagrová, kteří chodili krmit, byli instruováni, že kdyby se cokoli dělo, ať mě volají a já zavolám vetovi, kde bylo také vše domluveno. Navíc Míša, která u nás bydlí, taky dávala pozor a hlídala.
Z domova jsme pak ve středu a ve čtvrtek večer dostávali zprávy, že Papuček sice téměř nežere, že si jen ďobne, ale že chodí vítat a mazlit se. Také zvracel ohromné množství tekutiny, tak jsme se domluvili, že v pátek v poledne ho raději dovezou k veterináři, aby ho zkontroloval před víkendem.
Adélek
V mládí mazlivostí zrovna neoplýval, za to oplýval loveckou vášní a já z něho byla věčně pokousaná a poškrábaná. Běda projít po bytě s holýma nohama, to už jsem ho měla v kotníku, nebo běda nechat z křesla volně viset ruku! Měl prostě geny divoké, nezávislé vesnické kočky. S příchodem Papučka, v Adélových třech letech, se trochu uklidnil a proháněli se vzájemně oni dva.
Postupem věku začal být i mazlivější a dokonce mi spával i na klíně. Jeho z poslední doby několika měsíční úporné průjmy, na které nepomáhalo nic a že toho od veta dostal, jsme nakonec zvládli a to vysazením kvalitní urologické diety Hills c/d a dávali obyčejné granule a na správnou kyselost moči pastu Uropet. Kdyby to bylo někoho napadlo dřív, že to může způsobovat tahle strava, tak by se tak dlouho nevysiloval.
Přidalo se mu k tomu zvracení, ale to jsme taky drželi na uzdě famosanem. Ale i přes všechny tyto potíže to byl stále veselý, živý, zvědavý kocourek, vždy připravený ukrást něco nedostatečně hlídaného k snědku a s velkou chutí k jídlu. Začal pomalu zase přibírat a dělal mi tím velkou radost. Ještě ve čtvrteční sms, když nám psali o Papučkovi, tak se zmiňovali i o Adélovi, že ten jako vždy vzorně všechno snědl, pomazlil se a šel si po svým.
V pátek, o půl páté ráno, nás vzbudí telefonát a dozvídáme se, že Adélek už není. Nevěřím tomu, myslím si, že ještě spím a že se probudím, není to přece možné! Ale bohužel, sen to nebyl. V noci, někdy po třetí, Míšu vzbudilo mňoukání, vyběhla ven s tím, že se něco děje s Papučkem, ale za gaučem pod topením leže na zádech chroptěl Adélek.
Snažil se postavit, ale nemohl. Byl vytáhnut a položen na gauč a Míša se snažila dovolat švagra. Říkala, že ten pocit bezmoci byl hrozný, vidět trpící zvíře a nemoci mu pomoct. Kocoura pak dali do lavoru s dekou (do kukaně ho cpát nechtěli) a odvezli na veterinu.
V autě začal hrozně vyvádět, lapal po dech a zmítal se, jako kdyby chtěl utéct. Už se nedozvíme, jestli jančil bolestí, nebo strachem z toho, co se s ním děje a z toho, že cítil blížící se zubatou. V autě vždycky býval hodný. Když parkovali před nemocnicí, Adélek svůj boj skončil. Zůstal ležet a konečně vypadal zase hezky a klidně, jako když spinká. Dostal ještě masáž srdíčka, ale to už nenaskočilo.
Otvírat ho nenechali, ale dle příznaků to vypadalo na infarkt, nebo celkové metabolické selhání. Po celou dobu ho Míša hladila a mluvila na něho, tak snad alespoň to mu trošku ulevilo. Snad vycítil, že Papučkův život se chýlí ke konci a nechtěl dopustit, že jeho mladší kamarád odejde dřív, než on. Švagr kocourka po té naložil a odvezl k rodičům na domeček, kde ho manželova maminka naposledy místo mě pohladila, zabalila do deky a udělala pelíšek vzadu na zahradě pod smrčky, kde se nechodí. My už samozřejmě neusnuli, já zbytek noci i ráno probrečela a do toho volala vetovi, že mu přijdou ukázat Papučka. Ten den jsme přejížděli z jednoho města do druhého.
Papuček
Právě v autobuse jsme měli další telefonát, který měl za následek další pláč, a lidé po nás všelijak pokukovali, ale bylo mi to úplně jedno. Vyšetřením bylo zjištěno, že se v Papučkově bříšku tekutina rozšířila, že už je i v orgánech, navíc je kocourek zcela apatický. Švagrová říkala, že tentokrát ji už nevítal, a když byl vytáhnut zpoza gauče, upíral na ni prosebný pohled, volající o pomoc. Událost s Adélkem mu určitě nedodala a velice rychle se po ní zhoršil.
Po domluvě s veterinářem bylo rozhodnuto, že Papuček bude uspán, že mu nebudeme utrpení prodlužovat. Byla zde možnost vozit ho těch několik dní do našeho návratu do nemocnice, kde by byl celý den na kapačce a večer si ho brát domů a tak ho udržovat při životě, abych ho ještě viděla a pak ho nechala uspat sama, ale rozum říkal – ne, nebudem ho trápit a nenecháme ho poslední dny života strávit takovým způsobem a ve stresu.
Papuček dostal injekci na uspání a až spinkal, dostal druhou, která už byla smrtící. Celou dobu ho měla švagrová na klíně a hladila ho. Mladá doktorka, která ho uspávala a která ho ošetřovala, když jsem tam s ním byla já, vypadala čerstvě po škole a pravděpodobně to byla její první smutná událost, nebo si na tuto část veterinární praxe ještě nezvykla, ale prý to celé probrečela. Shodou okolností po švagrech tam šli s kočičkou jejich známí a ti potom říkali, že z toho byla chudák vyřízená ještě nějakou dobu.
Švagr po té jel druhé kolo na domeček, kde s Papučkem bylo naloženo stejně, jako s Adélkem a byl dán k němu do pelíšku. Oba kocourci, jak společně žili a jak společně často spávali v jednom pelíšku tady s námi, tak společně spinkají i svůj spánek věčný. Věřím, že se tam někde v kočičím nebíčku nadále společně prohánějí a že už je nic nebolí a netrápí.
Návrat do bytu, kde nás měli vítat dvě chlupaté, mňoukající hlavičky a místo toho nás vítalo ticho, byl moc smutný. I ranní vstávání, kdy člověka nikdo při přípravě do práce nedoprovází a návraty z práce domů, jsou stále smutné. Teď jen čekám, až čas tu bolístku zahojí.
Adélek 14,5 roku
Papuček 11 let
Vaše (už ne) kocourová
