Pamatuji si to, neboť v té době jsme se nastěhovali do rodinného domu a já jsem si pořídila dvě kočky. Důvody byly dva. Kočku jsem chtěla a zároveň i potřebovala. Dům, který jsme si pořídili, byl již šedesátiletý, neudržovaný, vedle bydleli staří manželé a ti rovněž svůj dům neudržovali a tak myši i potkani měli pré.

První čídy byly dvě, sourozenci, černá kočička a zrzavý kocourek. Měla jsem opravdu štěstí, protože tato dvojice byla nezapomenutelná. Zrzek byl hodně mazlivý a učenlivý. Dokonce jsme spolu "cvičili" jako v cirkusu. Zrzek skákal na můj pokyn ze židle na židli, chodil po násadě od koštěte.

Kočička na takové blbnutí nebyla, ta plnila funkci myšilovky. Na to doplatila, protože ulovila a sežrala otrávenou myš a zemřela na otravu. Zrzek byl taky přiotráven, toho se podařilo vypiplat, ale po nějaké době se ztratil. To byla daň za to, že nebyli kastrovaní. V té době se kastrace koček nedělaly, vždyť ani nebyli specializovaní vet. lékaři.

Po těchto kočičích sourozencích jsem si pořídila kočku Milušku. Přinesla jsem jí jako hodně malé kotě, krmila jsem jí injekční stříkačkou. Vzala jsem si ji takto malou proto, že měla nemocná očička a majitelka kočky matky říkala, že ona léčit nebude, buď vydrží, nebo... Miluška byla výjimečná, nikdy nelovila. Ven vyšla sama, až když jí byl rok.

Tuto Milušku jsem se snažila naučit chytat myši. Chytli jsme myš do pasti a živou ukázali Milušce, ta zájem neprojevila. Reputaci koček napravil kocourek od sousedů, když viděl jak na myš Miluška kouká, seskočil ze zídky, odkud se na nás díval a myš ulovil. Je ale zajímavé, že děti Milušky byly vynikající lovci. Doma zůstal Filip, Lukáš a jedna kočička odešla až do Strakonic, Miluška umřela v osmi letech. Nevím přesně, co jí bylo, ale potratila, měla nějaký zánět a léčba nezabrala.

Filip a Lukáš už také nebyli, zemřeli na kočičí mor jak se tomu tenkrát říkalo. Nyní se již očkuje, tehdy ještě ne. Potom byla kočka Čída, bílo mouratá. Tu přinesl bratr jako kotě od Labe, kde ji chtěl někdo utopit. Měla na sobě ještě provázek. I jí jsem vypiplala. Nevěřila jsem, že tak malé kotě může mít tolik blech, když jsem jí koupala, tekla úplně červená voda.

Čída s námi byla taký asi sedm let. Ta už byla kastrovaná, sice až po císařském řezu, ale byla. Ale nakonec ji zajelo auto. Já u toho nebyla, ale říkala sousedka, že na ni najel záměrně. Tahle kočičanda byla ještě jednou věcí zvláštní. Nerada se nechala hladit. Když jí někdo pohladil víc jak dvakrát, chytla mu ruku do drápků a ještě ho kousla. Moji mamku nemusela vůbec, tu šla kousnout i bez hlazení.

A po Čídě přišli dva kocourci, oba mourci. Ty už jsme nechali kastrovat a Čičín se dožil 15 let. To byl opravdu můj kocour, když někdo přišel na návštěvu, Čičín se schoval do gauče. Ten druhý kocourek umřel ani ne v roce. Nevím, jak se mu to stalo, ale domů přišel s utrženou tlapkou a měl i další zranění. U lékaře jsme byli, ale už se nedalo nic dělat.

Po Čičínovi jsem měla kocourka z útulku, ale dlouho u mne nepobyl. Byl sice kastrovaný, ale chodil přes ulici a zajelo ho auto. Nyní mám Čídu. Z útulku jsem si vzala dvě koťátka, kocourky. Mám na to dokonce smlouvu. Já jsem je neprohlížela, ale i na veterině byli vedeni jako Číd a Čičín. Teprve asi v půl roce jejich věku se zjistilo, že jsou to kočičky.

I s nimi jsem si užila, krátce poté co jsem si je přinesla dostali plíseň a kamarád jim začal říkat prašivci, to ale v dobrém. Číču už nemám, i ji zajelo auto. K Čídě přibyl Zrzek Vomáčka. Je to teď tři roky. Měla jsem ten den dovču a doma byl i bratr, ten mě řekl, že na dvoře je kotě odrostlé, že mu o tom nechala ráno vzkaz žena. Skutečně na dvoře bylo cosi zrzavého, umňoukaného a hladového.

Na kotě se mě to nezdálo, podle zubů se jevil starší. Nakrmili jsme ho a zůstal u nás. Naši psi mu nevadili, Bydlel nejprve venku, ale postupně začal chodit dovnitř a teď je to kocour domácí, postelový. Váží osm kilo a dělá pána domu. Prohání Čídu, fackuje Ritu. A proč se jmenuje Zrzek Vomáčka?

Když k nám přišel, vzala jsem ho na veterinu na prohlídku. Tam mě potvrdili, že je to už starší kocour. Když jsem tam šla podruhé tak sestřička na recepci řekla že ví, odkud je. Že je to jejich kocour. Přinesla ho na veterinu nějaká paní jako hodně zbědovaného kocoura s tím, že pro něj sežene potom domov. Našla ho někde na vesnici u chlévů.

Na veterinární klinice pan doktor řekl, že si ho tam nechají. Takže Zrzek žil na veterinární klinice dr, Vomáčky. Odtud utekl, když ho prohnal nějaký pes a asi po třech měsících přišel k nám. Proto dostal jméno po panu doktorovi.

A to je současnost, takže už není o čem psát.