Naši mnoholetí sousedé prodali dům a odstěhovali se. Rodina neměla žádná zvířata a tak jejich zahrada byla pro naše kočky a kočky dalších sousedů zemí zaslíbenou. V tomto kočičím eldorádu se nikdy neodehrávaly kocouří bitky, neboť pánové se poctivě střídali v užívání výhod klidného území. Raději se na něm nikdy nevyskytovali společně. Tak šla léta a tento status quo se dědil z jedné kočičí generace na druhou.

Darek je náš v pořadí třetí kocour. Až přede dvěma lety se situace změnila. Do vedlejšího domu se přistěhovaly nové majitelky a během jednoho dne se ukázalo, že jsou ve vlastnictví kočičí dámy, Mici. Je to kočička původu plebejského, nalezená jako slabé nemocné kotě, vypiplaná, později kastrovaná, která vyrostla v hrdou sebevědomou kočku s povahou rozmazlené aristokratky. Okamžitě, si přisvojila celou vlastní zahradu, čímž oba kočkoury, sousedovic černého pantera Toma a našeho hejhulu Darka, zaskočila. Rozumně se, jako jeden kocour, stáhli z kočičího eldoráda a do Micininy zahrady zpočátku ani nepáchli.

Po prvních dnech se Mici rozhodla prověřit i vedlejší zahrady. Bydlíme v řadové zástavbě, zahrady nejsou tak malé jako jsou u dnešních nových domků. Tomík kočičí madam vykázal ze své zahrady s hlasitým prskáním a řevem, po boku mu stáli jeho dva kokršpanělé a Mici nezbylo, než se uraženě stáhnout do vyčkávacích pozic.

V dalších dnech zkusila štěstí u nás. Klérka ji napřed za hlasitého halali jaksepatří proháněla po zahradě, ale po krátkém čase obě děvenky uzavřely zvláštní příměří. Pokud se to hodilo cizí kočku vyhnat ze zahrady, Klérka za jásavého štěkotu vyhnala Micinu na strom, ale bez jakékoliv agrese.

Mici se přes tuto potupnou situaci lehce přenášela a s doslovným nadhledem sledovala dění pod sebou, aby v krátkém okamžiku slezla ze stromu a Klérce proběhla pod fousama k malé díře pod plotem. Chráněna pletivem si na druhé straně sedla a dala se do nezbytného čištění kožíšku. Klérka v tichosti vyklidila pole. Měly to prostě sehrané! Klérka plnila své povinnosti a Mici ji nahrávala. Dnes už Klérka ani nemrskne uchem, když se Mici producíruje u nás v kuchyni po stole.

Jinak se s novou kočičí situací vyrovnával Darek. Několik týdnů se nám po zahradě přesouvala bílá chlupatá améba. Mici začala s naprostou samozřejmostí okupovat i náš dům. Darek v domě opatrně nakukoval do dveří místnosti, než se do ní vplížil. Je povahy mírné, trošku plašan, takže brzy z něj byl uzlíček nervů. Náš blahobytný bílý kočkour začal dokonce hubnout.

Napřed chudák prošel odčervovacím procesem, než mi došlo, že má psychické trauma. Přijali jsme protimicinovské opatření pod heslem "Mici nesmí do domu", abychom Darkovi uhájili alespoň střechu nad hlavou. Bylo to rozumné řešení. Opět nabyl jistotu, že je pánem domu a venku se musel s tou pruhovanou příšerkou smířit. Jinak to prostě nešlo. Netušil chudák, co ho ještě potká.

Co, se vynořilo před rokem na Dušičky. Ten den pršelo, bylo chladno a nevlídno. Šla jsem se po obědě s Klérkou projít, jsme krajový, poslední dům, potom louky a lesy. Ještě na ulici se k nám přidala dvě malá, černá asi tříměsíční koťata a doprovodila nás k lesu a zpět.

To už jsem je nesla pod bundou, doma jim dala najíst, napít a nechala je prospat. Dva černí bratři byli v dobrém zdravotním stavu, srst se jim leskla a nevypadali na toulavá koťata. Když přestalo pršet, tak jsem je jemně vyšoupla ven, aby se vrátili domů. Myslela jsem, že se zatoulali ze spodní části vesnice.

Omyl. Navečer byli stále na ulici a běhali s vřískotem za každým člověkem, který vyšel z některého z domů. Se sousedkou od Micinky jsme se rychle domluvily. Ona si vzala jednoho a já druhého. Takže k nám domů přišel černý Kryšpín a naše malá sousedka toho svého pojmenovala Kikin.

Mici byla přírůstkem nepříjemně překvapená, ale nenechala se ze své pozice paní domu vypudit. Párkrát na kotě zasyčela, zpohlavkovala ho a měla klid. Ne tak náš Darek. S Kryšpínovým příchodem opět vyklidil pole. V domě se pohyboval zásadně podél zdí, a když se s kotětem setkal tváří v tvář, zděšeně utekl. Domů se chodil jenom najíst a hned zase zmizel. Začal přespávat venku, v zimě, on postelový povaleč!

Cítila jsem, jak se nám vzdaluje. Nějakou chvíli jsem vyčkávala, ale potom přestal Darek chodit do domu úplně a pohyboval se jenom v jeho blízkosti. To byl jasně řečený vzkaz: "Mám sbalené kufry a odejdu, pokud nezmizí tenhle černý přivandrovalec."

Když jsem se dočetla, že může kocour v takové situaci odejít z domu a najít si jiný, musela jsem se s představou dvou láskyplně se objímajících kocourků rozloučit. Podařilo se mi během několika dní najít pro Kryšpína novou rodinu, kde do dnešního dne vládne pevnou kočičí tlapkou a vyrostl v krásného, velkého, černého pantera. Darek opět nabyl klidu, ale jenom na krátko.

Mezi tím také vyrostl sousedovic Kikin. Napřed malé drzé kotě venku na zahradě, později kočičí adolescent a dnes drzý hrdý kocour. Takže hájíme dům už před dvěma cizími kočkami. Na Klérku není spolehnutí, Kikina přijala hned, asi proto, že ho znala od kotěte.

Venku se má situace asi takto. Přijedu ke garáži a tam, kde dříve stávala bílá postavička, aby mne uvítala, stojí buď Mici nebo ukecaný Kikin. Jenom otevřu vrata, bleskurychle vběhnou dovnitř, já za nimi autem a potom následuje láteření a vyhánění ven.

V létě, kdy jsou všude otevřené dveře, přijdu nahoru do ložnice a tam se v naší posteli povaluje černý kocour, jenom se zablýskne zelené oko v černé tváři. Začnu mu spílat, lenivě sleze z postele a s ocáskem hrdě vztyčeným zdupe, doslova zdupe ze schodů a jde si lehnout na naši terasu. To, že jsou často v kuchyni a vyluxují Darkovi misky, je už normální.

Sousedka je nešťastná, protože oba jsou svědomitě krmeni, ale u cizích vždy lépe chutná, že! Darek se už uklidnil, protože vidí, že je v domě nenecháváme a jsou honěni ven. A venku je prostoru pro všechny dost. Sedíme-li s přáteli u kafíčka venku na zahradě, projde kolem černá postavička a hlasitě, způsobně řekne "kíík" a my oba s manželem uprostřed hovoru unisono utrousíme "Ahoj Kikine!" a pokračujeme v konverzaci. Přátelé užasle hledí, co to bylo. Za chvíli proletí pruhovaná příšerka všem pod nohama a my řekneme " Á Micinka jde ven, hraje si na dámu a neumí pozdravit".

Koncem tohoto léta přibylo další kočičí nadělení. Do rodiny černého pantera Tomíka, přinesl nejmladší vnuk rezavobílé kotě - Garfielda. Už jako malý prcek suveréně objevoval cizí zahrady a drze prskal a syčel na každého, kdo se na něj jenom podíval. Z Klérky měl napřed respekt, ale potom, stejně jako své dva kokršpaněle, ji svou drzostí zvládnul.

Darek ho přehlíží a nevšímá si ho. Někdy se mu to daří lépe, někdy vůbec. Garfield ho následuje, kam se hne, s patřičným odstupem. Tom, starší kočičí šéf v jejich rodině, ho výchovně fackuje, ale bez valného výsledku. Garfield je úžasně drzý kočičí spratek. Ale velmi roztomilý.

Když pracuji na zahradě, z celého Kočkolandu je to Garfieldek, který mě pilně pomáhá, jemně mi chytá ruce, když vybírám plevel, nebo skáče do hromad shrabaného listí, kam se zakutá a nadšeně vyletí ven se sprškou listí za ocáskem, když schválně rukama prohrábnu zlatavou hromadu a nahmátnu hřejivé tělíčko.

Během chvilky to celé musíme opakovat a potom je spokojený. Když věším prádlo, tak se přiloudá a sleduje, který cípek by byl k ulovení, to ho hned usměrním, zatím si dá říct. Z kočičí komunity si ohromně rozumí s Kikinem. Ti dva tvoří dvojici, která nikdy nezklame svými humornými kočičinami.

Ano, žijeme momentálně v Kočkolandu, ale je to život pestrý, zábavný a poučný. Jako vše co souvisí se zvířaty. Další fotky z Kočkolandu ke shlédnutí zde.