Najednou jsem byla postavena před skutečnost, že příchod hedvábné kilové kuličky znamená přijít o většinu odkládacích ploch a úložných prostor. Že rozšířený parapet za lavicí pod kuchyňským oknem, po kterém jsem toužila tak dlouho, a tak hezky jsem si ho zabydlela nezbytnými zbytečnostmi, se nejlépe hodí za kočičí pozorovatelnu. Že své hezké jednoduché vázičky mohu strčit do krabice, protože jsou příliš labilní.

Kočky jsou kouzelné a hravé bytosti a mávnutím tlapky udělají z dvounožců své pokorné poddané, kteří jim budují plyšové hrady a přinášejí v oběť kožešinové i barevné myšky, míčky a hračky z korálků a peříček s rolničkami i bez. Součástí domácnosti se stane řada maličkých barevných mističek a košík plný kapsiček s masíčkem pro kočičí juniory.

V lednici nechybí nikdy kvalitní bílý jogurt a výběr měkkých a tvrdých sýrů je nebývale široký a k nelibosti mužské části rodiny jsou uloženy v tabu části lednice. Na mrazáku je několik plochých sáčků s nadrobno nakrájeným hovězím masíčkem. Všude jsou malé či větší kočičí pelíšky.

A zem je poseta malými hračkami a nejrůznějšími a nespočetnými myškami. Ty kožešinové u nás zakusuje Anka, rozžvýká je a oslintá a zanechává na místech, kde na ně nutně sáhneš naslepo. Papírové myšky loví Mikešek a pyšně mi je nosí do postele a rovná je u polštáře. A Bertík na myšky kašle, protože loví Mikeška. Ale to jsem předběhla událostem.

Zatím máme doma jen mourovatého něžného kocourka Mikeška, který se rád mazlí a chová a proto si vynalezl dvě sběrná místa. Jedno je na konci opěradla sedačky poblíž jeho hradu a nachází se na klíčovém místě, okolo kterého procházíme z kuchyně do srdce obýváku. Druhé je na rohu stolu v kuchyni, u kterého stejně jíme jen o Vánocích a při návštěvách, takže byl kočičákovi okamžitě obětován coby jídelna. To byla základní nutnost, v domácnosti, kde je Anka, by se žádná kočka na zemi nenajedla.  

Mikeš je opravdu chytrý kocourek, okolo jím vybraných míst se procházet prostě musí a Mikešek se tam naučil sedět tak úhledně a opuštěně, že ho bezpodmínečně musíš sebrat a hladit a foukat mu do kožíšku, až blahem přivírá oči a zapíná svůj motůrek. A když mám Mikeška chvíli v náruči, tak on se otočí a položí mi přední pacičky na tváře a dává mi pusinky, někdy jen tak ťukavě dává čumáček k mým ústům a někdy mě olizuje svým malým drsným jazýčkem, a to pak blahem přivírám oči já.

Přiblíží se víkend a přijíždí Tádošek. Nejdřív na chodící plyšovou hračku kouká nedůvěřivě, ale pak ho zvířátko, které je na rozdíl od Anky k němu v přiměřené velikosti, velice nadchne. Volá na Mikeška "ma-au" a učí se mu dělat malá a Mikešek drží a přede. Anka na ty dva prcky neustále dohlíží a starostlivé oko zavře jen, když Tadeášek a Mikešek usnou, každý ve své postýlce.

Příjezd Tádoška znamená, že je nutné přestěhovat kočičí záchůdek nahoru na skříňky v obýváku. Jsme domácnost paneláková a neoplýváme velkou předsíní nebo koupelnou a vzhledem k tomu, že Tadeášek je dítko velmi koumavé a pracovité, nemůžeme nechat krabici se stelivem na chodbě v úzké chodbičce před zrcadlem.

Mikešek velmi rychle pochopí, že na záchod musí jinam a i na novém místě stejně přísně a podezíravě dohlíží na jeho čištění. Vždycky mám pocit, že je jako pirát, který si na pláži zahrabal do písku bedny s poklady a teď musí bezmocně přihlížet, jak mu je někdo vyhrabává a odnáší. Když je záchůdek na zemi, dohled drží i Anka, naštěstí se nepokouší, na rozdíl od Mikeše, ukryté karboše (dle Bedy, díky) bránit vlastním tělem.

A když už se mi podaří všechno vylovit a hezky uhladit povrch, Mikeš tam okamžitě vleze a vyrobí si a zahrabe další poklad. Bertíka naštěstí nechávalo čistění záchůdku zcela chladným, až do dneška. Ale dnes ráno jsem měla pocit, že dírkovanou lopatkou vybírám z bedničky jednoho kocourka po druhém.

Už podruhé jsem zmínila Bertíka. No ano, to je naše druhé kotě, středně chlupaté, svrchu černé a zespoda bílé. Na předních tlapkách má ponožky a na zadních podkolenky. Jen kolem čumáčku jako by někdo trošku nakřivo rozhrnul černý závěs a pod ním se objevila sněhobílá záclona, tak krásně je vybarvený. A jak jsme v naší původně nekočičí domácnosti ke druhému kotěti přišli?

Vcelku jednoduše! Protože na Zvířetníku fungoval Rozhledník neoficiálně už dávno, věděla jsem, že je lepší mít kočky dvě, obzvláště jsou-li to ještě koťata. Dlouho mi to nevycházelo, celý měsíc dokonce, ale pak vyšel na Zvířetníku článek Pepík z Mělníka a v něm fotka malého Pepy s bílými ponožkami.

Vyprávěla jsem doma o Pepovi, četla jsem nahlas o Pepovi, ukazovala jsem fotku Pepy, až jsem dostala přednostův souhlas. Jenže milý kocourek Pepa už byl pár dnů u svých nových lidí. A co teď, když už bylo schválen druhý kocourek? No jasně, Zvířetník! Přes Zvířetník se člověk dozví všechno, dostane se mu rad i veškeré pomoci a sežene tu všechno.

Dokonce i kočičího kluka, i když má mít bílé ponožky a být stejně starý nebo maličko mladší než Mikešek, protože je kocourek něžný a takový delikátní od čumáčku po konec ocásku. Nakonec se správný kočičák do rodiny našel velmi rychle, koťátko, které našla Štětinka a zachránila ho spolu s Janou Bu. Kocourek dostal podle fotky na dálku jméno Bertík a v pátek 2. listopadu jsme si pro něj zajeli k Janě.

(pokračování příště:))