Všichni rovněž vědí, že pes se drží pána a kočka domu, a když někdo někoho zrovna nemusí, tak prý že se mají rádi jako pes a kočka. Taky že kočka má devět životů. To jsou samozřejmě nesmysly. Ale že kočka není pes, to je pravda, a jako mě před lety bavilo poznávat svět psí, tak mě teď první krůčky ve světě kočičím naplňují tichou fascinací.

Moje zkušenosti se psy a kočkami z dětství jsou útržkovité. Babička mečová mívala kdysi pejska, snad Punťu, ale to jsem byla ještě v kočárku pro začínající chodce. Mnohem později měla babička přeslicová, vlastně spíš dědeček, zrzavého skoro lišáka jménem Míša, ale to už jsem byla skoro velká holka, a navíc Míša většinu svého života strávil kibicováním při mariáši u štamgastského stolu v místním hotelu.

Chodívala jsem tam s velkou bandaskou s víčkem pro točenou limonádu, a když dědeček vyhrával, Míša se usmíval nad plátkem tlačenky a já jsem byla již poněkolikáté představena místním mariášníkům a pan výčepní mi spolu s limonádou podal čokoládu-pohádku a dědečkovi na lístek pod řádku čárek napsal velké Č.

Pak jsem ještě krátce poznala boxerku Zorinku, ta dělala společnost tatínkovi, dokud se nerozhodl odejít za Duhový most. Potom byla Zorinka ještě chvíli s babičkou a když ani to nešlo, vzal si ji tátův kamarád do svého domku se zahradou.

A co se týká kočenek, tak ty odjakživa neodmyslitelně patřily k domu z červených neomítnutých cihel, k domu, který stál tak osaměle, že tatínek napsal březovými větvičkami na velkou lípu u domu "Aljaška".

Moje babička mečová byla drobná a časem čím dál ohnutější, měla krásné šedivé vlasy stočené do malého drdůlku, který byl upevněný malými želvovinovými hřebínky. A kolem nohou se jí pletla nebo na rameni vždycky seděla nějaká ta Micka nebo Minda nebo Zrzeček. 

Micky a Mindy bývaly krásné tříbarevné kočenky a Zrzeček byl rezavý Mourek. A někdy babička mívala ještě jednu kočičku, černobílou, a to byla Mína. Víc jak tyhle čtyři kočky nemívala. A protože jsem tam nebydlela, jen chodila na návštěvy a pobývala nějaký čas v létě, nedovedla jsem odhadnout, jak často se kočky vlastně obměňovaly.

Když se některá z nich nevrátila z toulek, stačilo počkat na nejbližší vrh. Babička říkala, že vždycky se narodilo několik tříbarevných koček, jeden zrzavý mourek a sem tam černobílá kočička. Vybraný následník dostal jméno po svém zmizelém předchůdci a nežádoucí koťata ještě jako úplně malá babička zabila a zahrabala do hnoje. Zní to drasticky, ale tehdy se veterinář volal jen k velkým užitkovým zvířatům, a to jen v těch nejnutnějších případech.

Kastrace kočky? To snad nemohlo napadnout ani obecního blázna! Zpětně si s bolestí uvědomuju, že jediných krutostí ve vztahu ke zvířatům se babička nejspíš dopouštěla kvůli mně. To když jsem tam bývala v létě a narodila se koťátka, nedovolila jsem jí je zabít ještě úplně malá, nechtěla jsem, aby je zabila vůbec a babička mi to slibovala a pak mi vždycky říkala, že koťata rozdala, ale asi to bylo bohužel jinak.

Pak odešel za Duhový most dědeček přeslicový a později tatínek a mé zvířecí světy se rozpadly, zmizely. K první pejsce jsem se dopracovala až skoro v pětatřiceti, a to ještě náhodně. Kolegyňka v práci měla kokřici, která se na chatě velmi zamilovala do sousedovic pudlíka, a protože nešlo o lásku platonickou, narodila se čtyři kouzelná štěňátka. 

Píďulka byla původně zamýšlena jako pejsek pro dědečka kamaráda mého syna, ale protože dědeček odjel na dva dny na ryby a ona byla okouzlující plyšáček, zůstala už u nás napořád a dědeček dostal její sestřičku. Ale nechci se opakovat, o Píďulce a Andulce jsem už tady vyprávěla, mají na Zvířetníku své portréty.

Příchod štěněte do rodiny sice znamená obrovskou změnu, ale v zásadě se dá přirovnat k příchodu dítěte; odstěhujete vše, co se dá rozbít a sníst do výše pasu, a je to. Před štěnětem je pak dobré ukrýt i boty, pásky a kabelky, a před oběma mláďaty zavírat piškotky do skříňky. Děťátko je nutné po spaní a po jídle vysazovat na nočník a štěňátko vyvádět ven.

Dítě učíme paci paci pacičky a štěně sedni, lehni a přines. Dítě i pes jsou jedné krve s námi a tak je dorozumění s nimi sice zpočátku trochu obtížnější, ale v zásadě se s nimi domluvit lze. Pravda, mezi malým človíčkem a pejskem by útlocitnější povahy při podrobnějším pohledu jistě našly několik dalších rozdílů, ale ty nejsou až tak zásadní.

I když jsem velmi dlouho toužila po tom žít se psem, byl jeho příchod do rodiny nakonec velmi nečekaný a náhlý. A stejné to bylo s kočkou, vlastně bylo mnohem nepravděpodobnější, že by kdy s námi mohla bydlet, a nakonec máme doma kocourky dva! 

Má dlouhá léta latentní touha mít kočenku vykrystalizovala zcela jistě díky Zvířetníku, kočičí lidé tu píší neobyčejně kouzelně a jejich vyprávění byla jako z jiného světa. Ovšem doma mé zlehka nahozené přání mít kočenku pokaždé narazilo na rozhodné NE. Když jsme pak navštívili Kočičí babičku a přednosta viděl to kočičí nadělení, NE dostalo zdůvodnění. Alergie. Časem byla tato hypotéza pro nedostatek důkazů opuštěna a zůstalo se u NE s dovětkem, že kočky do paneláku nepatří.

Marně jsem vedla osvětové řeči a prováděla praktická cvičení v případě, kdy jsme se několikrát dostali do blízkosti koťat, a já jsem je chovala a nabízela chovat mužskou částí rodiny. Ale přednosta si kotě vůbec nevzal a synek jen chvilku do kotěte zlehka a nedbale dloubal a pak řekl: "kočička mi utekla", čemuž nebylo se co divit.

Ale říkává se, že všeho do času a že na každého někde čeká jeho osud. A je jisté, že Centrální distribuce (dále CD) má přehled a ví přesně, co kdy kam komu. V tomto případě to měla poněkud komplikované, ale zvládla to na jedničku! Nitky se začaly splétat už před lety, kdy moje neteř začala studovat medicínu a rozhodla se pro psychiatrii a ne pro oční lékařství a zrovínka letos odpromovala a začala pracovat v jedné léčebně pro bolavé duše.

Pak taky se CD musela postarat, aby můj povedený švagříček nedostal parcelu, kterou chtěl, a musel si koupit domeček, co má malý dvoreček. A taky aby slavil ty kulaté narozeniny. A aby se letos v létě v rouře na zahradě té léčebny narodil jeden pruhovaný kocourek. A hlavně v tu pravou chvíli aby přednosta propadl kočičímu kouzlu. No, a protože CD je CD, zvládla to, a pak už to šlo ráz naráz.

Zajeli jsme na tu oslavu, kde neteř dala tatínkovi-švagříčkovi to kotě, co nám bylo přiděleno, já jsem jen tak cvičně zamumlala, že by se mi líbilo ho mít, a najednou přednosta povídá, že když mi ho švagříček dá, že si ho mohu vzít domů. Tak jsem honem neteře zeptala, zda jsou v rouře ještě koťata-náhradníci, informaci, že ano, jsem zatajila švagrové, s jejíž pomocí jsem přesvědčila švagra, aby mi to kotě dal, když jsem mu po straně pošeptala, že kotě-náhradník už je skoro na cestě - a bylo to hotovo! Tak, a ne jinak to bylo!

Takže je noc 29. září a já jedu domů, na klíně mi spí v ručníku zabalený malý kocourek Mikešek a já se ho potmě dotýkám, jestli je to všechno pravda, a on přede, aby mě ujistil, že ano. Chvíle plné něžného porozumění skončí hned doma na prahu, protože Anka okamžitě začne s výslechem třetího stupně: co to neseš? no fuj! zahoď to! proč to sem neseš? grrr! vrrrr! hned to pusť! fuj! ty čuně jedno! a kde jsi to vůbec sebrala? grrrr! takovou fujku! pusť to! vrrrr! pusť mě na to, grrr! vrrrr! já tě toho zbavím hned!

Vzhledem k tomu, že už byla půlnoc a Anka hulákala jako na lesy, nastěhovali jsme Mikeška i se záchodem k synovi do pokoje a Anku do ložnice, ale stejně se mě budila celou noc, že jako musí nutně ven, bylo ovšem jasné, že kontroluje, zda se někde po bytě nepohybuje ten divně vonící vetřelec. Moc dobře si asi pamatovala, jak ji ještě jako štěně vyděsila jedna voprsklá sídlištní kočka, a hodlala si zpětně vyřídit účty.

Ráno to nebylo o moc lepší, Ance se rozčilením klepala brada a Mikeš na ni syčel. Ale velmi rychle zjistil, že Anka je tvor přízemní a že pokud on bude chodit po vršku všeho, na co se vyšplhá, je v bezpečí. Na zemi to pro kocourka bylo horší. Jakmile ho Anka někde zahlédla se pohybovat, začala ječet, vystartovala a Mikeš se pochopitelně dal na úprk, aby se zachránil v nějaké skulině, do které se Anka nedostala.

A protože je Mikešek chytrý kluk, brzo zjistil, že když neprchá, Anka neloví. Chovala jsem Mikeška a nechávala ho očuchat Ankou a říkala jí, že Mikešek je malej, jako jí to říkám venku u pejsků. A Anka čuchala a ňuchala a nakonec se jí podařilo Mikeškovi olízat prdýlku a tím ho přijala za svého, jako před rokem Tádoška. Takže po pár dnech, kdy jsme přes den zavírali Mikeška u syna v pokoji, už jsme je s klidem v duši nechávali pohromadě a při příchodu domů nacházeli společně ležet v naší posteli.

(pokračování příště:))