Kdyby se bývalo stalo, čím jsme si s manželem vzájemně pohrozili - raději zkamenět, než další kočku - kdo by se teď staral nejen o zvířata, co už máme (jak tenkrát napsala JarkaF), ale i o náš nejnovější přírůstek, kočičku Lucky (od anglického slova „luck - štěstí“, takže čti Laky).

Poslední kočičku Woody jsme si přinesli z lesa, předposlední Rusty zase vpadla do našeho života přímo ceasarovsky - veni, vidi, vici. Kočička Lucky také jeden den přišla a uviděla, ale s vítězstvím to bylo trochu delší a složitější. To proto, že si příchod naplánovala na velice nevhodnou dobu. Blížily se vánoce a dům byl v plném proudu příprav na přílet početnější, milé rodinné návštěvy.

Necelé dva týdny před Štědrým dnem slyším z garáže známé mručení a vřískot. Na střeše jednoho auta naježená Indy, na kapotě druhého vypucovaná miska od granulí a záblesk ocásku, který mizel za zídkou. Indy jsem uklidnila a šla se podívat, komu ocas patří, připravená zahnat zase jednoho z místních kocourů. Nárazově v naší ulici běhá několik koček. Podle mohutnosti a vzájemné nevraživosti jsou to spíše kocouři, kteří občas vběhnou i do garáže.

Indy má na autě stálou misku s granulemi, které nikdy všechny nesní. Miska vypucovaná do čista znamená, že byl v garáži nezvaný příživník (asi změním způsob krmení). Indy si svoji doménu zarytě chrání, na vetřelce vřeští a žene je pryč. Když její protesty zaslechnu, nebo z okna vidím blížícího se kocoura, jdu jí pomoci s nemilosrdným vyháněním. Všichni tihle kocouři vypadají dobře krmení, určitě mají své domovy a jen se toulají. Když je odeženu, prchají přes ulici a dál skrze protější zahrady, takže pochybuji, že patří někomu v naší ulici.

Tohle odrostlejší kotě jsem tu ale nikdy předtím neviděla. Sedělo pod keřem a mňoukalo Ne, nesmím si ho všímat, a už vůbec mu nesmím dát nažrat, však ono určitě zase uteče! Neuteklo, sedělo tam dál, jako pecka, a mňoukalo. A já samozřejmě udělala oboje. Přestože kotě před chvíli vyčistilo zbytek Indiny misky, sluplo i můj nášup jako malinu. Bylo hladové a trochu pohublé, ale velmi přítulné. Nechalo se zvednout a dovolilo mi nakouknout mu pod ocásek. Byla to kočička, velmi netypicky vybarvená. Nechtělo se mi věřit, že by někdo takhle krásnou kočičku vyhodil a usoudila jsem, že se jen zaběhla. A ona opravdu po mém přídavku někam odběhla a já si oddechla.

Jenže asi za půl hodiny vidím z okna, jak k nám jde desetiletý chlapec od sousedů o tři domy dál. Ze stočené bundy v náručí koukala hlavička téhle kočičky. Než stačil zazvonit, vyšla jsem mu vstříc. A jestli prý tohle není naše kočka? Že už několik dnů pobíhá kolem jejich domu, rodiče jí odhánějí, tak se chtěl zeptat, jestli nám neutekla. A pokud naše není, jestli bychom si jí nenechali, že asi nikomu nepatří. S chlapcem jsme se už dříve venku několikrát bavili (jezdí kolem na kole), takže věděl, že máme kočky. Jeho starost byla milá, ale musela jsem ho zklamat. Vysvětlila jsem mu, že kočička naše není a proč už si opravdu další vzít nemůžeme. Vypadal zklamaně, on by si ji rád nechal, ale rodiče nedovolí. Mají dva psy a ten větší by kočku určitě zakousl. Přesto klučina prohlásil, že se pokusí rodiče zlomit, nebo se poptá v dalších domech a odešel i s kočičkou domů.

Malá se už ten den neukázala a já se radovala, že chlapec buď uspěl u rodičů, nebo v jiném domě. Jenže druhý den znovu slyším Indin hlasový nesouhlas. Její miska byla zase beze zbytku prázdná a kočička seděla na zídce. Jakmile jsem k ní došla, začala se šmajchlovat a blaženě příst. Indy celý výjev sledovala ze střechy auta v garáži, byla naježená a mručela. Když jsem od kočičky poodešla, seskočila k ní, prskla a ohnala se po ní packou. Malá utekla a pro zbytek dne už se neukázala.

Marička Crossette kočička Lucky 3

K vánočním mailům pro přátele jsem pak připisovala P. S.: „Nechcete vy, nebo někdo kolem vás kočku“??? Ale jako už dvakrát před tím - nikdo nechtěl, nebo nemohl. My tu zase tolik přátel nemáme, takže seznam byl rychle vyčerpán. Na větší kartón jsem zářivou barvou napsala, že se našla kočička a ceduli připevnila na sloup proti našemu domu. Stejný sloup, na který jsem kdysi nalepila oznámení o nalezené Dixie. Naše ulice je výpadovka z čtvrti, a kdyby kočičku někdo hledal, musel si cedule všimnout. S manželem jsme následujících pár dnů křižovali čtvrť, jestli náhodou někde nevisí oznámení, že hledají právě tuhle kočičku. Jestli někomu utekla, tak asi z jiné čtvrti, nehledali ji intenzivně, nebo prostě najít nechtěli.

Čas běžel, kočička k nám chodila už čtvrtý den a my stále nevěděli co s ní. Když jsem ráno otvírala garáž a vypouštěla Indy, malá tam nebyla a já pokaždé doufala, že si našla jinou jídelnu, jiný domov, nebo šťastně svůj původní. Jenže kolem poledne seděla na zídce a mňoukala. Kde do té doby byla a kde trávila noc nevím. Když zrovna Indy nebyla nablízku, motala se kolem mne v garáži. Nadějně posedávala u dveří dovnitř domu a vrhala na mne pohled, kterému jsem moc dobře rozuměla - „otevři a pusť mě tam“. Bohužel jsem nemohla vyhovět. Vždy dostala najíst, ale jakmile zahlédla Indy nebo zaslechla její sykot, utekla. Někdy se vrátila ještě jednou, jindy zůstala schovaná až do druhého dne.

V našem jediném „no kill“ útulku jí nechtěli. Sice si zapsali telefonní číslo, kdyby se uvolnilo místo, ale měli tak plno, že nám naději nedávali žádnou a také nikdo nezavolal.

Nakonec jsme udělali něco, co jsme dosud ani s jednou naší nalezenkyní neudělali. Odvezli jsme ji na naší veterinu. V městečku je několik veterinárních stanic, ale pouze ta, kam chodíme my je zároveň i městský útulek (shelter, nebo tzv. pound). Útulek je sice dotován městem, ale zvířata v něm bohužel nejsou držena nekonečně. Po určité době jsou utracena (nejen tady, je to celoamerický problém).

Vyměřená doba záleží na kapacitě útulku, velikosti a rase zvířete, jeho zdravotním stavu a temperamentu a samozřejmě na financích, které město poskytuje. Komu se ztratí pes nebo kočka a on opravdu zvíře hledá, právě na tuhle veterinu volá jako první (kde pak zaplatí za každý den „výkupnou pokutu“). Ale také tam volají lidé, kteří se rozhodli zvíře adoptovat. Někdy v televizi zvířata z těchto útulků sice opakovaně nabízejí, přesto je pak vždy moc smutné slyšet že „tohle je pro psa (kočku) jejich poslední týden“.

Odvoz kočičky na veterinu bylo pro nás nouzové řešení, ale jiné jsme neměli. Malá se stále vracela, přestože ji Indy vyháněla a sama naznačovala, že se odstěhuje. A my na případné začlenění další kočky v domě prostě neměli čas. Na veterině jsme asistence vysvětlili naši situaci a ona kočičku přijala k dalším deseti, které tam už měla. Ovšem my tam jeli „s podmínkou“. Pokud si kočičku do vyhrazené doby nikdo nevezme (na délku jsme se raději neptali), mají nám včas zavolat, nesmějí ji utratit. Sice jsme v ten moment nevěděli, co s ní pak bude dál, ale jako Scarlett O' Hara jsme se rozhodli myslet na to „až zítra“.

Kočička v útulku měla zajištěné teplo, misku žrádla a dál se uvidí. Třeba ji tam najdou původní majitelé a bude to šťastné shledání. Třeba jí adoptuje někdo jiný. Manžel se tam během svátků dvakrát zastavil, aby se ujistil, že na naši podmínku nezapomněli - malá tam stále byla. Asistentka ji prý dala na několik adoptivních stránek, kde svoje „svěřence“ inzeruje, ale zatím nikdo tuhle krásnou kočičku nechtěl. Možná u nabídky nebyla její fotka.

Už z názvu víte, jaké jsme našli řešení - kočička se vrátila k nám! Zase jsme situaci probírali horem dolem, rozmýšleli, jestli děláme s další kočkou dobře. Náš dům není nafukovací a někdy prostě musíme říci dost!!! Ale vysvětlete to těm opuštěným kočkám! Navíc, jakmile je jednou nakrmíte, cítíte se za ně zodpovědní. Dosud jsme v domě prohazovali psa a tři kočky, snad to půjde i se čtyřmi.

Po odletu návštěvy, musel manžel odjet na Floridu za kamarádem, ale na veterině už věděli, že kočička půjde k nám. Nemělo cenu její pobyt prodlužovat a doufat, stejně jí až dosud nikdo jiný nechtěl. Po manželově návratu jsme tam zajeli vyplnit lejstro a zaplatit adoptivní poplatek, který zahrnoval i povinnou kastraci a očkování..

Když se manžel ptal, co má napsat do okýnka „rasa kočky“- asistentka podle barvy a stavby těla (malá hlavička a dlouhé nohy z malými tlapkami) řekla, ať napíše „exotic“! Už dříve jsem ze zvědavosti hledala na netu, jaká rasa by barvě kočičky odpovídala. Nejbližší mi připadala americká rasa „marbled bengal cat“ (mramorovaná bengálská kočka“, kalamitu tečkované verze měli u prof. Piškota!). No nevím, možná k nám zase zavítala nějaká „aristokratka“, možná máme jen obyčejnou, ale nádherně vybarvenou mourinku.

Jméno jsem kočičce tentokrát vybrala já. Tři dny po adopci jsme si pro ni jeli. Po téměř měsíci v útulku, jsme si šestnáctého ledna vezli domů křehoučkou, nohatou a čerstvě vykastrovanou kočičku Lucky. Štěstí myslím opravdu měla. Také i proto, že tam, kam poprvé přišla a uviděla nakonec i zvítězila. Tu noc nespala v kleci, ale stočená na mojí peřině ve vedlejší ložnici. Dokud jsme sama neusnula, slyšela jsem jí spokojeně příst.

O tom, jak se Lucky sžila s ostatními smečkou v domě, napíši zase někdy jindy.

Tady několik fotek: http://marickac.rajce.idnes.cz/kocicka_Lucky/