Byl advent a šla jsem do našeho vedlejšího domu udělat vánoční výzdobu a převléknout postel po návštěvě. Venku foukal dost studený vítr, tak naše garážová kočka Indy cupitala do domu za mnou. Jako kdykoliv jindy, také tentokrát vedly její kroky do „jejího pokoje“. Vyskočila na postel a čekala, až si k ní přijdu sednout a začnu jí kartáčovat kožich (o její lásce ke kartáči jsem psala zde).

Jenže tentokrát čekala marně. Místo abych ji následovala, dala jsem se rovnou do práce. Indy po chvíli zklamaně vyšla z pokoje a bloumala domem. Přesto pokaždé, když jsem procházela chodbou směrem k jejímu pokoji, nadějně běžela za mnou. Co kdybych přeci jen zahnula tím správným směrem.

Indy je miloučká, mazlivá kočka, které v květnu bylo čtrnáct let. Bohužel má jeden velký nešvar, na který jsme si museli zvyknout. Když není něco po jejím, umí to dát najevo a to zcela nepředvídaně. V jeden okamžik blaženě přede při hlazení, v další najednou sekne packou nebo rafne do ruky. Jako když jí v hlavě na vteřinu přeskočí a ona bleskově zaútočí. Třeba jen proto, že ji hlazení najednou přestalo bavit, že jsem s kartáčováním přestala příliš brzy, že právě teď nechtěla být zvednuta do náruče, že ostříhat drápky na jedné pacce úplně stačí.

V ten moment sekne nebo kousne a okamžitě prchne. Nevím, jestli proto, že ví, že se provinila, nebo se tak naštvala, že nás nechce ani vidět. Já na ni vždy zařvu, když to stihnu, plesknu ji přes zadek, ale stejně vím, že to nepomůže. Naštěstí tak, jak se Indy rychle rozzuří, stejně rychle na to zapomene. To, že my si mezitím musíme ošetřit krvavé rány, ji nezajímá. Po chvíli přiběhne, chová se, jako by se nic nestalo, šmajchluje se a vše je pro ni zapomenuto.

Proto teď, když jsem už asi potřetí prošla chodbou a Indy ignorovala, došla jí trpělivost. Doběhla mě v obýváku a zezadu sekla do lýtka. Sice přes kalhoty, ale stejně to pořádně zabolelo. Zrovna jsem tam nesla řetěz z umělého chvojí na lem kolem krbu. Měla jsem ho plnou náruč a přidržovala si ho bradou. Takže jsem nemohla ani zařvat, ani kočku plesknout přes zadek. Jen jsem skrz zuby zavrčela a Indy bleskově zmizela pod kanapem.

Po chvíli vylezla a zase dělala hodnou kočičku. Na dodatečné pokárání, natož pohlavek za ublížení už bylo pozdě, tak jsem jen předstírala, že Indy nevidím. Ale rozhodla jsem se vyzkoušet něco nového. Jakési varování „nadřízeného“ před případným dalším napadením. Po chvíli jsem zase procházela chodbou, teď už s prázdnýma rukama, ale tušila jsem, že mám Indy za zády. V polovině chodby jsem se náhle zastavila a prudce otočila.

Indy můj nečekaný obrat zarazil. Zůstala také stát, tělo napjaté, hlavu zdviženou ke mně, překvapený výraz ve tváři. Stály jsme proti sobě, metr od sebe – klasický westernový standoff. Já jako šerif z filmu V pravé poledne, když bránil zcela sám městečko proti padouchům. Indy byla ztělesnění padoucha! Udělala jsem ramena a snažila se nasadit tvrdou tvář muže zákona, ruce mírně zahnuté při bocích. Pravda, kolty zavěšené proklatě nízko u pasu mi jaksi chyběly, ale toho si Indy určitě nevšimla. Ani jedna jsme nemrkly.

Uběhlo snad deset, patnáct vteřin vzájemné nehybnosti. Indy byla mým postojem dokonale zmatená, nevěděla, co ode mne čekat. Znovu mě napadnout buď nechtěla, nebo si netroufala, utéci možná považovala za zbabělost. Stála jsem proti ní jako socha a upírala na ni „vražedný“ pohled (když už jsem postrádala ten kolt). Kdo s koho?

Nevím, jestli Indy vycítila moji převahu, ale první krok ke smíření udělala ona – mrkla na mne. V kočičí řeči to prý znamená, že mi dala pusu. A já? Já si mrknutí přeložila jako pokorné „vzdávám se“ a pusu jsem svýma očima opětovala. Co víc, uvolnila jsem i tělo a kočku něžně oslovila.

Ta úleva z Indy doslova vytryskla! Zase před ní stála její „normální“ panička. Začala příst na decibely, jaké jsem u ní dosud snad neslyšela. Stále trochu nejistě popošla ke mně, a když jsem se sklonila a pohladila ji, její tělíčko předením téměř vibrovalo.

Co jiného mohlo následovat než to, že jsem Indy konečně splnila, po čem celou dobu prahla. Zašla jsem do pokoje, sedla si na postel, Indy si hupsla na můj klín a já kartáčovala a kartáčovala blaženě vrnící kočku.

Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.