Neviditelný pes

KOČKY: Když se kočkám změní zaběhlý režim

30.1.2020

V polovině loňského listopadu nečekaně umřela fenka Trixie. Nám se po ní velmi stýská, ale říkali jsme si, že alespoň kočky si její smrtí polepší. Už je nebudu muset dvakrát denně zavírat v ložnici, budou mít volno celý den. Jenže kočkám chvíli trvalo, než toho využily.

Ve stejný den, kdy zemřela Trixie, nám ráno přijeli dát novou střechu, jak bylo předem domluveno. Dělali jsme si starost, jak kočky hluk přímo na hlavami zvládnou. Přeci jen dům je dost nízký, jednopatrový. Dupot na střeše, strhávání staré krytiny (asfaltové šindele) a nastřelování nové je pěkný rámus i pro nás. Tím, že už nebyla Trixie, měly kočky možnost najít si úkryt kdekoliv v domě.

Nastřelování nové střechy je slyšet celým domem.

Bohužel jsme měli smůlu na deštivé počasí a výměna střechy se tak protáhla z běžných dvou dnů na čtyři. Rusty a Ginger se cítily nejjistěji zapasované za naší postelí, Woody si každý den zalezla někam jinam. Všechny tři ale zůstaly ukryté celý den. Vylézaly až večer a na noc. Čtvrtý den jsme měli novou střechu, pokrývači odjeli a kočky po delším přemlouvání vylezly. Příliš unáhleně jsme jim slíbili, že teď už bude v domě klid. Hned další den se totiž pro novou střechu rozhodli sousedi přes ulici. U nás pracovali dva pokrývači, na sousedovic střechu jich přijelo šest. Tomu také odpovídal trojnásobný rámus. Sice ne přímo nad našimi hlavami, ale i tak ho bylo dost. Naštěstí jim přálo počasí a střechu položili za dva dny.

Rusty, 7 let

Několikadenní, nepřetržité bouchání přeci jen kočky poznamenalo. Hlavně dosud zcela vyrovnaná Rusty se začala lekat každého většího hluku, dokonce i zvuku otvírání domovních dveří, který dříve vůbec neřešila. Teď ji zahnal na celý den za postel. Žádné moje přemlouvání a domlouvání nepomáhalo. A co víc, svůj strach přenesla na Ginger, takže za postel zalézaly obě.

Ginger, 3 roky

Když v září zemřel kocourek Bobík, bylo brzy jasné, že Ginger se po něm stýská. Byli skvělá dvojka a Ginger najednou neměla náhradu. Začala se čím dál víc upínat na Rusty, která naštěstí rychle a dobrovolně přebrala roli Bobíka. Trpělivě se od Ginger nechává olizovat, kolikrát od hlavy až k ocasu. Pro Ginger se totiž pucování „cizího kožichu“ stalo téměř nutností k její spokojenosti. Je tím doslova posedlá, využívá každé příležitosti, aby mohla Rusty umýt a má v tom neuvěřitelnou výdrž. Dobrák Rusty jí to toleruje, často si krátce prohodí role, jako to bylo u Bobíka. Jen zcela výjimečně od Ginger uteče, nebo jí naznačí, ať jí dá pokoj.

Woody, 6 let

Woody se bohužel k Ginger stále nechová dvakrát přátelsky. Když se jí Ginger několikrát také pokusila olíznout, Woody na ni zasyčela a utekla. Tak se jí Ginger většinou straní a o to víc přilnula k Rusty. Woody se naopak z rámusu otřepala překvapivě rychle, a že Rusty a Ginger byly několik dnů zalezlé, jí nevadilo, ba naopak. Manžel o ní prohlásil, že chodí po domě sebevědomě jak šerif, chybí jí jen kolty u pasu.

Venku už nelétali komáři ani mouchy, topit ještě nebylo třeba a tak jsme nechávali otevřené dveře nejen z verandy ven, ale i ty z domu na verandu. Aby kočky mohly chodit ven a dovnitř kdykoliv a na jak dlouho chtěly. Jenže ani jedna nevypadala získanou volností nadšená. Byly se mnou venku, když jsem větrala a čistila Trixiinu plátěnou boudu, ale jakmile jsem skončila, samy venku zůstat nechtěly.

Jejich denní rutina byla narušená a ony byly jako vykolejené. Ráno jako jindy dostaly snídani a já šla nakrmit veverky. Rozdíl byl v tom, že dveře za mnou zůstaly otevřené, kočky nemusely čekat, až se pro ně vrátím. Dříve jsem pak obcházela zahradu, abych označila hromádky od Trixie. Teď to už nebylo třeba. Navíc rána byla chladnější a já venku jen v lehkém županu. Tak jsem se jen krátce rozhlédla po zahradě, poslechla ptáky a vrátila se dovnitř. A všechny kočky úprkem za mnou.

Nevím, jestli to byl důsledek prožitého hluku ze střech, nebo změna jejich denního režimu. Kočky najednou nechtěly zůstat samy venku. Sice vyběhly, ale po pár minutách chtěly zase dovnitř. V domě každá ležela někde úplně jinde a my o nich vlastně celý den skoro nevěděli.

Lovení myšičky.

Zkusila jsem je několikrát částečně vrátit do dřívější rutiny.V jedenáct dopoledne jsem je asi na hodinu zavřela do naší ložnice, jako jsem to dělala, když žila Trixie. Po otevření dveří sice vyběhly, na chvíli dokonce chtěly ven, ale nikdy tam nezůstaly dlouho. Měli jsme najednou v domě tři líné kočky. Inspirovaná Torou jsem jim koupila laserovou myšku, která na čas pomohla. Všechny tři za ní běhaly a skákaly na zeď a já si hračku pochvalovala. Ale i tahle zábava je časem omrzela. Myška je baví dodnes, jen zdaleka ne tak, jako ze začátku.

Největší starost nám dělala Rusty. Nevypadala nemocná, jedla, pila, předla, ale dříve čilá kočka se najednou z neznámého důvodu nudila. Tedy takový na nás dělala dojem. Už jsme uvažovali o návštěvě veta, když mě napadlo něco zkusit. Manžel na vedlejší (Trixiině) zahradě už delší dobu přesýpal kamínky a já mu tam chodila pomáhat. Zahrada má vysokou dřevěnou ohradu, kterou medvídek Rusty rozhodně nepřeskočí. A jinými místy se z ní také nedá utéci.

Nová záliba Rusty - přeje si kartáčování bříška.

Tak když byla Rusty zrovna sama venku, otevřela jsem branku mezi oběma zahradami a Rusty po krátkém zaváhání do té druhé prošla. A světe div se! Okamžitě pookřála a s velkým zájmem začala zahradu zkoumat. Nejprve ji celou prošla po obvodu. Vlezla do Trixiiny dřevěné boudy, koukla ven jejím okýnkem v ohradě. Zvědavě tiskla nos na skleněné dveře domu, z kamenného stolu napjatě sledovala ptáky ve větvích. Došla se pozdravit s manželem, obhlídla a očichala všechno jeho nářadí.

Já za ní s odstupem chodila, kdyby přeci jen našla nějakou nechráněnou skulinku ven ze zahrady, abych mohla zasáhnout. Kdykoliv jsem se k ní sklonila, spokojeně předla. Procházka po neznámé zahradě dokázala během chvíle kočku probrat z nudy, z deprese, či co to bylo. Jako mávnutím proutku z ní byla zase naše milá, zvídavá Rusty! Když celou zahradu prozkoumala, lehla si spojeně do trávy. Chvilku jsem pomáhala manželovi a pak jsem Rusty zase odnesla do domu.

Ginger a Rusty, takhle s námi tráví večery.

Stejný výlet jsem s ní opakovala ještě následující dva dny, tentorkát už bez přísného dohledu. Pracovala jsem s manželem, zatímco se Rusty procházela nebo polehávala. Ostatní dvě kočky jsem na vedlejší zahradu nepustila, ony povyrazit z nudy nepotřebovaly.

Když jsme v jídelně, kočky jsou tam s námi.

Čekala jsem, že se Rusty bude teď návštěv vedlejší zahrady dožadovat, ale mýlila jsem se. Rusty asi sama došla k závěru, že naše zahrada je zajímavější. Na té vedlejší je jen volné prostranství, naše je mnohem zajímavěji zarostlá. Někdy si přeci jen sedne u branky, a když je zrovna venku sama, pustím ji vedle. Rusty se krátce projde teď už známou a prozkoumanou zahradou a pak se vrátí na tu svou.

Přes svátky a v lednu se oteplilo, dokonce tak, že se krátce probudila želva Slider. Vzala za vděk jídlem a zase šla spát. Krásně svítilo sluníčko a tak jsem se věnovala různým pracím na zahradě. A kočky se spokojeně motaly kolem mne.

Zůstaly venku, i když jsem si udělala delší pauzy v domě, a postupně si na nově nabytou volnost zvykly. Teď zůstávají venku i dlouho do večera, ale stačí je zavolat a všechny tři rychle přiběhnou.

Ginger se ráda tulí k Rusty, a Woody je opodál.

Foto: Marička Crossette. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.

Marička Crossette Neviditelný pes


zpět na článek