Povídala ONA, že bych se měla kát. Že bych měla zalézt někam do koutku a zpytovat svědomí. Ať JÍ nechodím na oči, nebo že mě roztrhne jak malého hada. Přitom dávala prádlo do pračky, umývala kuchyň a leštila kuchyňský stůl. Tak si ležím ve svém oblíbeném koutku a snažím se dohonit to své svědomí.

Co ode mne chceš? Mám tě zpytovat, mám to nakázáno od NÍ. Jéžiš, už zase? Vždyť jsme už všechno probrali. Nic zlého jsi neudělala. Chovala ses přesně podle všech kočičích zákonitostí. Dej mi pokoj, chci spát. Chci také spát, ale nemůžu. Okolo produsala ONA. „Stydíš se, co? Aspoň trochu, doufám,“ zahartusí. Umývám si tlapky, dneska jsou obzvlášť dobré. Ještě ocásek, ten to taky potřebuje. Snažím se stydět. Jak se to vlastně dělá?

Zkouším to na zádech, nic moc. Na bříšku? O ne, nejvíc mi to sluší na boku, tak se budu stydět na boku. Stydím se tak úporně, až z toho opravdu usnu. A zdá se mi sen. O tom, jak se v naší domácnosti koná rodinný oběd. Podává se k němu specialita šéfky kuchyně, výborná svíčková s knedlíky, brusinkami a šlehačkou. Rodina se schází, zasedá kolem oválného stolu a za pohodové atmosféry pojídá polévku.

Cinkají skleničky při přípitku na zdraví a přeje se vše nejlepší k narozeninám oslavenci. Podává se druhý chod, již zmíněná, v rodině vyhlášená svíčková. A v tomto snu rodina sní vše, co je jim na talíř naloženo, oběd je završen ovocným pohárem a dopije se láhev vína. V tomto snu žádná malá černobílá kočička nevyskočí na stůl a neproběhne talířem svíčkové prvně hlavě rodiny a pak oslavenci.

V tomto snu neječí matka oslavence na kuchařku, že tak nevychované kočky ještě neviděla a že ji tu už na žádné oslavě neuvidí, že buď ona, nebo ty potvory kočky. Ale také v tomto snu nevidím, jak oslavenec prská smíchy svíčkovou na sváteční ubrus, a děti výskají nadšením, protože takovouhle zábavu od té nudné oslavy věru nečekaly.

Ani v něm kuchařka neutře prvně tlapky malé výtržnici, pak stopy od svíčkové na stole, neuklidní tchýni, nezklidní děti a oslavence a nevymění porce pro poškozené, aby mohl oběd pokračovat v jakž takž poklidném duchu. Ani v něm nikdo neochutná domácí slivovici, s kterou se původně na slavnostní tabuli nepočítalo, ale pro zahnání leknutí je přece nejlepší (o udobření hostů nemluvě, dva tři kalíšky dělají divy).

A oslavenec v něm vůbec netuší, že jeho narozeniny vejdou do rodinných ság na hodně dlouho, protože takovou oslavu, kdy po obědě je nutno převléknout půlku hostí a udělat generální úklid včetně mokrého čištění koberce, hned tak nikdo neměl.

A snová oslava se neprotáhne – díky tomu, že se tam nepije slivovice – až do pozdních večerních hodin, kdy tchýně tančí s oslavencem bujaře v obýváku vedle srolovaného koberce, kdy na svět vykouknou staré, černé, desky, které již dlouho nikdo nepouštěl a ze svých pelíšků na to shlížejí tři kočky, které tchýně se slovy „tak pojďte sem za námi, vy potvořice jedny chlupatý, zlobivý“ nakonec přece jen vzala na milost.

Prostě se mi zdál sen o nudné, fádní, průměrné oslavě. A bylo mi toho snového oslavence dost líto, protože tentokrát skutečnost překonala sen a skutečnou oslavu narozenin opravdu nikdo nezapomene. A proto by se měla malá, černobílá Rozárka stydět? Tak vidíš, ozve se právě probuzené svědomí, vždyť by ti měli poděkovat, a ne se na tebe zlobit.

A tak se, dostatečně prostyděná, jdu navečeřet a když procházím kolem NÍ, vidím jí v očích úsměv. „Teda povím ti, bez tebe by tu byla pěkná nuda“ bere mě do náručí a šeptá mi do ouška.

Však já vím.

Zapsala Rozárka K.