První díl najdete zde. Ten končil slovy:

Pan doktor odvedl opravdu dobrou práci. To přispělo k mému rozhodnutí, že s kastrací Mášenky nebudu otálet. Zdálo se mi, že ji slyším mroukat, a tak jsem se bála, aby se už taky nemrouskala.

Ale zas na druhou stranu, v poslední době jsem ji viděla, že se honí s Malou a dokonce že si hraje se Sazíkem, nechává se od něj lovit. Říkala jsem si, že kdyby se mrouskala, nebo kdyby v sobě měla koťata, že by asi neměla chuť si hrát s odrostlým synkem. Jejich vztah byl pro mě celou dobu zajímavý a trochu záhadný. Vlastně vztah všech tří. Byla to taková zvláštní parta. Mamina Mášenka, která se ve vedlejší zahradě pohybovala se dvěma koťaty a pak jen s jedním, ale nijak zvlášť se o ně nestarala. Přitom ale velice dobře vychází s Malou. Dvě různě stará koťata, která se milují a která mohou být, ale také vůbec nemusí být sourozenci. Občas jsem je viděla jít zahradou bok po boku s ocásky propletenými. Někdy všechny tři, někdy jen Malou s Mášenkou, zatímco Sazík poskakoval za nimi. Vzájemně si otírají hlavičky, čistí se, zjevně se mají rádi.

Nahoře Malá, dole Kryšpín

Na Valentýna ráno jsem vyšla ven zase s přepravkou. Zatímco Sazík byl v pohodě, Malá byla trošku ve střehu. Mášenka naštěstí nic neřeší a čeká u misky. Roztrhnu kapsičku a vymačkávám do každé misky trochu, Mášence jako poslední. Sotva sehne hlavu, chytnu ji za kůži na krku a šoupnu do přepravky. Tentokrát jsem to zvládla rychle, bez škrábance. Naštěstí, protože jen zaklapnu víko, pokusí se Mášenka dostat ven. Ale když to nejde, ztichne a je v klidu. Protože sousedka zrovna začala vytírat schody, musím dát přepravku na chvíli do zahradního domečku. Když pro ni za půl hodiny jdu, sedí před dveřmi domečku Malá, ale jakmile mě vidí přicházet, tak uteče. Dám přepravku s Mášenkou do chodby, opět zakrytou ručníkem. Zkouším se znovu dovolat veterináři. Konečně mám štěstí, domlouváme se na třináctou hodinu. Tentokrát jsem o hodně klidnější než před pár dny s Malou. Mám radost, že kastrace proběhne o hodinu dřív, znamená to pro Mášenku i pro mě kratší čekání.

Doktor už na nás čekal. Prý má dnes kočičí den, už dělal čtyři kočičí kastrace. Vážíme přepravku s Mášenkou, od minule vím, že i s ručníkem váží 1,6 kg. Odpočítáváme váhu, na Mášenku zbývá 4,6 kg. Říkám, že jsem nečekala, že bude vážit tolik, Malá měla „jen“ 3 kg.

Doktor se vyptává, jestli je Mášenka divoká, tak si pochvaluju, jak hladce se mi ji povedlo dát do přepravky. Koukám na Mášenku přes mřížku a přemýšlím, jak ji nejlépe dostat ven. Mluvím na ni a vtom to přijde. Mášenka se změní v tygra, který vrčí a syčí a hrozí, že se propasíruje mřížkou ven z přepravky. Myslím, že jsme s doktorem pobledli oba. Znovu zkusím na Mášenku promluvit a je ještě hůř. Doktor neváhá, bere telefon a volá kolegyni, která zrovna obléká miminko na procházku. Doktor -ič říká, že potřebuje píchnout tygra, a já volám nahlas, že tentokrát je ještě v kleci. Doktorka Č. říká, Á, to je zase paní Zemanová s kočkou, a já nevím, jestli mám být hrdá, nebo se mám jít někam zahrabat.

Sazík, Malá a Mášenka

Doktorka přichází po chvilce a nakloní se nad přepravku. Mášenka udělá tři tygry najednou a my všichni couvneme. Doktorka Č. se mě nevěřícně ptá, jak jsem ji dokázala dostat dovnitř, a já znovu říkám, že úplně hladce, že Mášenka mě ani neškrábla a že byla celou dobu hodná, tedy než jsem s ní vešla do ordinace. Doktorka říká, že pomůže jedině, když kočku vysypeme do pytle, ale že ho musí najít. Že ho od listopadu, říká s významným úsměvem, kdy se ordinace stěhovala z té dočasné ve dvoře do nových prostor, ještě pro žádnou kočku nepotřebovali. Paní doktorka se směje, protože má kočky ráda a ví, že já je mám ráda taky.

Po chvíli se vrací s takovým všelijakým pytlem, protože ten čistě bílý nenašla a miminko v kočárku čeká. Domlouváme si strategii a pokoušíme se nasadit malý pytel na velkou přepravku. Doktorka odjistí dvířka a pak je opatrně povytáhne. Nakloníme přepravku, ale Mášenka se drží zuby nehty a nechce spadnout do pytle, který končí kus nad zemí. Konečně do něj žuchne, doktorka ho rychle zatočí, aby Mášenka nemohla utéct, a já dávám přepravku se stolu na zem, abych udělala místo pro pytel, který sebou na stole mele, syčí a vrčí. Tipujeme, kde má kočka asi tak hlavu, aby ji mohla doktorka přes ručník přidržet a doktor aby mohl píchnout injekci do pytle na tom konci, kde pytel nevrčí.

Sazík a Malá, opečovávají se

A to bylo skoro všechno. Ještě jsem počkala, až doktor položí pytel na zem a Mášenku opatrně vysype. Protože se ještě pohnula, maličko ji připíchl a pak jsem mohla odejít. Když jsem za hodinu pro Mášenku přišla, byla naštěstí už uložená v přepravce. Doktor mi povídá: Víte, měla byste ji přejmenovat. Měla byste jí říkat třeba Tygr nebo Čert. Vyděsila jsem se, co uslyším, že po mém odchodu provedla. Ale doktor řekl: Přes ty chlupy nebylo nic vidět, nechybělo moc a řezal jsem, ale pak jsem je tam našel. Ty kouličky, Mášenka totiž není kočka, ale kocour, smál se doktor. A já jsem řekla, tak proto se měli s Malou tak rádi, že chodili po zahradě s ocásky propletenými. A smáli jsme se oba.

Tohle píšu v den kastrace pozdě večer. Mášenka – nejspíš kocourovi tohle jméno nechám, protože mě jiné nenapadá, a možná, že už je na ně taky zvyklý – je už nejméně dvě hodiny vzhůru, ale je klidný. Doufám, že to tak vydrží až do rána a že se mi ho podaří bez problémů vypustit. Celé odpoledne jsem přemýšlela nad tím, jak jsem oproti Malé v klidu, přestože nervózní jsem pochopitelně byla. Jestli to bylo tím, že Malou znám od kotěte a přilnula jsem k ní, nebo tím, že už to bylo během pár dnů podruhé, nebo jestli něco mimo mé vědomí vědělo, že nakonec půjde o menší zákrok, než byl nutný u Malé.

Malá

Taky přemýšlím nad tím, že za čas kastrace čeká Sazíka a že do té doby ho musím na sebe víc zvyknout. A taky nad tím, jak se bude ke kastrovanému Mášence i k Malé chovat Kryšpín, jestli na ně nebude agresivní. Protože pokud by tomu tak bylo, musela bych situaci radikálně řešit. Ale s tím si budu lámat hlavu až tehdy, jestli ta situace nastane.

Bude půlnoc, půjdu si lehnout. Ráno jsem byla vzhůru už od pěti, budila mě samá jestli, jestli. A vím, že zítra zas budu brzy vzhůru a budu čekat na chvíli, kdy budu moct Mášenku pustit ven.

Úterý dopoledne

Noc byla klidná, alespoň já jsem nezaslechla z koupelny žádné zvuky, ale před pátou ráno jsem zjistila, že kus deky, kterou je přepravka přikrytá, je vtažený dovnitř otvorem v mřížce přepravky a že jedna polovina horního víka je trochu uvolněná. Při transportu ven se Mášenka choval tiše, na rozdíl od Malé, která venku hned začala mňoukat. Když jsem opatrně otevřela dvířka přepravky, Mášenka se změnil v dělovou kouli, která razantně proletěla podchodem pod plotem a bleskově zmizela ve stodole. A to vše dříve, než se Sazík s Malou stačili přiblížit od pergoly.

Kryšpín, Malá a Sazík

Včera před usnutím jsem si uvědomila, že jsem vlastně napsala jen málo o tom, jak mě udivoval a okouzloval vztah mezi všemi třemi kočkami a jak mě teď fascinuje, jak snadno jsem se dala unést zdáním. Opravdu mě ani ve snu nenapadlo, že kočka, která se objevuje poblíž koťat, je jejich táta. Kdyby to byla běžná kočka, na svůj omyl bych určitě záhy přišla, ale Mášenka je kočka s krátkýma nohama, nízkopodlažní, a taky nesmírně chlupatá. Tak chlupatá, že připomíná spíš kouli, takže jsem zkraje měla obavy, aby snad nebyla březí. A tu obavu jsem měla průběžně celou dobu, protože občas mi přišla ještě širší než obvykle, jenže v té době nebylo ani pomyšlení na to, že bych ji snad mohla chytit. Taky jsem si na začátku nebyla jistá, že druhého dne zase nezmizí někam jinam, a hlavně jsem měla v plánu vykastrovat nejdříve Malou.

Někdy v zimě jsem na Zvířetníku psala o tom, že se mi zdálo, jako by se v zahradě objevil kocour podobný Mášence a měl se k Malé. Všimla jsem si ho ale jen párkrát za tmy ve svitu měsíce a pak už jsem ho neviděla. Že je to kocour jsem musela evidentně usoudit jen podle jeho chování, z toho jak se okolo Malé ochomýtal a otíral hlavu o hlavu. Později jsem si všimla, že se podobně k Malé chová Mášenka a zasmála jsem se svému omylu. Dokonce jsem si začala říkat, jestli náhodou není Mášenka mámou jak Sazíka, tak Malé. Co se týče jejího chování k Sazíkovi, usoudila jsem, že ho nechává u sebe nejspíš proto, že je to kluk, tudíž to není konkurence. Říkala jsem si, jak je to fajn, že mohu takhle zblízka sledovat přirozené kočičí vztahy ve svébytném uskupení.

Teď, když se ukázalo, že Mášenka je kocour (a teď je z něj kočkour, jak kdysi říkali terrovi), tak mě vztahy mezi kočkami fascinují ještě víc. Jak to, že malá černá koťata byla s tátou a ne s mámou? Která kočka byla jejich mamina? Žádnou jsem poblíž nich neviděla. A co ten něžný vztah kocoura Mášenky k ještě nedospělé Malé? Stále se snažil být poblíž ní, jako by ji ochraňoval a čekal, až mu vyroste a bude z ní kočka na vdávání. Velice mě zajímá, co bude dál. Zda a kdy se na zahradu kocour Mášenka vrátí a jaké teď budou mezi trojicí vztahy. Určitě budu muset hlídat dospívání Sazíka a zavézt ho ke kastraci dřív, než by snad zkusil Mášenku terorizovat. Rovněž na Kryšpína si musím dávat pozor.

Stejně je zvláštní, že se k zahradě a ke mně přichylují hlavně kocouři. Kočičky přišly vždy až na poslední chvíli. Bezejmenná mourinka bez ocasu, poraněná a nemocná Mucinka... Malá je první kočičí dáma, která se rozhodla vzít naši zahradu za svou už jako malé kotě. Doufám, že to tak zůstane nadále pro všechny tři, pro celou „moji“ partu. Dělá mi radost, když je vidím z okna uvolněně chodit zahradou, a ještě víc mě těší, když se motají poblíž ve chvíli, kdy na zahradě něco dělám. Ostatně, má zahrada je odedávna mnohem víc jejich.

Kočky jsou na zahradě jako doma

Patří všem tvorům, kteří se po ní pohybují, mnohem přirozeněji a silněji, než kdy může patřit mně. Jsem vděčná za to, že mohu v zahradě pozorovat různorodý život a že ho mohu sem tam něčím podpořit. A co se týče kastrací kočenek, ano, jistě je to potřeba a vždy se o to budu snažit, abych zabránila utrpení koťat i jejich matek. Vždy to bude ale pro mě současně znamenat vnitřní rozpolcenost a pocit, že vstupuju na zakázané území a neoprávněně měním cosi zákonitého a pradávného v řádu vesmíru. Jenže, ono se nedá dělat nic jiného, člověk už příliš narušil přírodní řád a musí za to vzít na sebe odpovědnost. S pokorou, úctou a láskou.

Dopisuji 10. března 2022. Blíží se doba, kdy tento článek vyjde a tak je načase připsat, jak je na tom „moje partička“ teď. Mášenka se na jídlo dostavil druhý den po kastraci, ovšem čekal v půlce sousední zahrady, dokud neodejdu. Teď, téměř po měsíci, sice občas sedí hned za plotem, ale jakmile se pohnu, tak raději kousek ucouvne. Nicméně se to pomalu zlepšuje a já doufám, že si ho po čase zase budu moct pohladit. Ze všech tří koček se v posledních dnech na jídlo dostavuje nejpravidelněji. Nejčastěji ho doprovází Sazík a občas na čekají všichni tři. Malá je stále veselá a kašpárkovská a pokaždé mi ukáže, jak hezky se jí bříško zahojilo. Mňouká na mě a nechá se u misky pohladit.

Poslední tři dny jsem ji neviděla. Dělá mi to trochu starost, ale říkám si, že občas zmizela i na celý týden, a doufám, že se zase vrátí. Jsem ráda, že jsem ji mohla nechat díky Zvířetníkům vykastrovat, stejně jako Mášenku. Je to zásah do jejich kočičího života, na druhou stranu mají díky tomu více šancí na pokojný a delší život a v jistém slova smyslu i na víc svobody.

Foto: Vave. Další obrázky najdete zde přímo na Rajčeti.

Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/