KOČKY: Jmenuji se Romeo

Vezmu to hezky od začátku. Tohle o mně napsali, než mě panička objevila: "Sunny je výrazně zbarvený bíločerný kocourek, byl nalezen v krabici v chodbě jednoho domu jako malé kotě, hodná stará paní ho vypiplala a pak předala nám. Sunny je velmi veselý, hravý a přátelský kocourek, jako správné kotě pořádá honičky po bytě, byl by skvělým parťákem pro kočičího kamaráda.

Když si ho vezmete do náruče, tak okamžitě spustí motůrek, ale v náručí dlouho nevydrží - je přece tolik věcí k objevování! Sunny je čistotný, v jídle nevybíravý, zvyklý na ostatní kočky a většího hodného psa."

Asi jste si všimli, že jsem se jmenoval jinak, ale panička se rozhodla, že k Julii, která už byla doma, se hodí jedině Romeo. Přišla si pro mě do panelákového bytu na sídlišti v Praze. Měl jsem tam své kočičí kamarády, zvlášť s jedním velikánským a úplně bílým a taky o hodně starším kocourem jsem si rozuměl. Pořádně jsem ho proháněl a nenechal ho na pokoji. Paničce se to prý moc líbilo. Abych nezapoměl, bylo mi teprve 5 měsíců, tak jsem si trochu toho kotěcího řádění mohl dovolit.

V přepravce jsem byl pravda trochu nesvůj... jak taky ne, paničku jsem ještě neznal a přepravka mi nedělala a nedělá dobře pořád. Ale zato doma... Čekalo tam na mě celé osazenstvo, delegace, uvítací výbor a já si moc užíval všeobecný zájem.

Nejen panička, i s kamarádkou Evou samozřejmě, ale ještě další dvounožci, kteří seděli jako v kině a sledovali co budu dělat. Nic jsem si z nich samozřejmě nedělal - proč taky, byla tam totiž Julie, a jak jistě víte, dvounožci nejsou tak zajímaví jako my, kočky.

Julie seděla na stole a shlížela na mě jako na vetřelce. A já dělal všechno pro to, abych se jí libil: Procházel jsem se, aby dobře viděla, jaký jsem fešák, schovával se do jejího domečku a hrál si s jejími myškami a nakonec jsem ji přepadl. Tvářila se jako mňaudáma jen chvilku :) Od druhého dne jsme byli kámoši.

Rostl jsem jako z vody, brzy jsem byl mnohem větší než Julie, ale stejně jsem ji pořád poslouchal. Tedy tím puberťáckým způsobem. Myslím, že jsem byl jediný, kdo ji dokázal rozčílit a to pořádně. Nejraději jsem byl, když jsme se honili a shazovali všechno co bylo v cestě.

Jenže Julie měla své nálady a tak ji hraní a honění nikdy nebavilo tak dlouho jako mě. A to byl okamžik, kdy jsem se královsky bavil. Julie seděla v koutě, kam jsem ji zahnal. Vždycky seděla jen na zadních a přeníma packama se snažila mi dát pohlavek a taky na mě děsně křičela a syčela. Jenže! Já měl delší packy a tak jsem si sednul před ní a packou jsem do ní šťouchal a ona se vztekala a vztekala a já se taaaak moc bavil.

Pravda je, že mi to čas od času vrátila a musím přiznat, že mě pokaždé překvapila. Dokázala být neskutečně milá a něžná, zvlášť když si ke mně lehla a začala mi jemně lízat ouška a hlavičku a tak moc si mě opatrovala. Vždycky jsem zavřel oči a držel a vrněl a rozvalil se a jeeeeeeeeee jak moc si to užíval. Připadal jsem si jako král, taková péče by se líbila každému. Ta jemná masáž, čištění chloupků na místech kam si jazykem nedosáhnu, vrnění, něžnosti, byl jsem ukolébán a zcela v její moci.

A pak... nastal okamžik překvapení. Ve chvíli největší slasti, napůl spícího si mne najednou změřila a zúžily se jí oči a pak... mi dala pohlavek nebo mě kousla. Měla velikou radost z toho, že jsem se vždycky překvapeně posadil a nevěděl, co se stalo. Seděla opodál a smála se.

A pak jsem taky jednoho dne dospěl. Hormóny jsou podivné věcičky. Nutily mě chodit doma se zdviženým a naježeným ocasem, mňoukat a vymýšlet co bych provedl. Panička mě pozorně sledovala a čekala na to, až se tyhle neposedné hormony projeví úplně. Jednoho dne jsem dostal nápad. Celý byt a Julie a panička byly moje. Jenom moje a já to musel dát najevo každému příchozímu. Tím jsem si byl jistý.

A tak, když přišla Eva (vždycky voněla kocourem a později jsem zjistil, že se jmenuje Wilson) bylo nezbytně nutné deklarovat, že tohle území je moje. A její taška tam tak stála a byla na mém území a nevoněla jako moje území a tak jsem si ji označkoval! Dodnes nechápu, proč z toho panička neměla radost. Vždyť to tak hezky vonělo! Ta moc jsem se snažil, aby cizí předmět byl jasně taky náš! Panička ale měla jiný názor a taky plán, jak jsem ještě ten den zjistil.

Nikdy jsem neměl rád doktory. Ale to neznamená, že se k nim chovám nehezky. Jen myslím, že panička se doktora bojí taky a proto ji pokaždé, když jsme tam, musím chránit ve svém náručí a za žádnou cenu ji nechci pustit. Ještěže jsem takový chlapák! Ale tentokrát to bylo všechno jinak. Když jsem ji držel kolem krku, dostal jsem divnou injekci a byl jsem ppo ní nějaký unavený. Chtělo se mi tak moc spááááát. Poslední co si pamatuju, byla pusa na čumáček od paničky a pak nic nevím.

Probudil jsem se asi za půl hodiny. Byl jsem nějaký malátný a nemohl jsem vstát. A navíc, mezi zadníma tlapkama se mi objevila hodně divná růžová barva. Ale bylo mi to nějak jedno. Panička byla u mě a povídala si se mnou a tak jsem cestou domů zase v klidu usnul. Už jsem se těšil, že si doma v klidu zalezu na své oblíbené místo a nějak se z toho podivného snu dospím.

Uvědomil jsem si, že jsem se ani nestihl rozloučit s Julií a už jsem se na ni těšil. Tak trochu jsem doufal, že mi bude broukat do ouška a ukolébá mě nějakou kočičí mroukanou na dobrou noc. Ale Julie se doma postavila před přepravku a když jsem se vrávoravým krokem vydal směrem k ní, dostal jsem záhlavec až jsem si sedl. Žádné opatrování, utěšování, mroukaná písnička. Byla dost uražená, že jsem ji neřekl svůj plán na odpoledne.

Hormony mě přestaly zlobit. Panička byla ráda a já musím přiznat, že jsem měl najednou klid. A taky jsem ještě zmohutněl: tak velký packy jako já nemá žádný kocour v širokém dalekém okolí. Jen mi na bříšku narostla pořádná klokaní kapsa a tak začala dieta. Já jsem ji nechtěl, ale jak se zdálo, neměl jsem šanci nový jídelníček změnit. I když jsem se ze všech sil snažil dát najevo svou nelibost. Dodnes se snažím, pořád bez úspěchu.

Život byl báječný, byli jsme s Julií dvojka, panička si nás hýčkala, taky jsme společně občas cestovali. Ale co jsme nevěděli je, že se k nám jednoho dne nastěhuje úplná popleta jménem Rozárka. (Ta se brzy prý také představí. Chodí tu a je zvědavá co dělám a chce taky.) Co všechno se dělo po jejím příchodu, vám povím příště.

Na závěr ale musím přiznat, že jsem paniččin miláček. Asi proto, že jsem krásný, milý, statečný, přítulný a moc hodný.

Pozn. Paničky: Romeo je miláček a svou zamilovaností dělá čest svému jménu.