Jednoho rána se vedle ní tetelilo sedm koťat. Když nastal jejich čas, dvě odešla bydlet k mladému páru se dvěma psy, jedno kotě si odnesl další mladý pár, jeden kocourek měl dělat společnost postižené paní, pro dalšího si přijela celá rodina a dvě, černého kocourka a černobílou kočičku, si odnesla paní s dcerou.

Paní s dcerou bydlela v centru města, nedaleko od mého tehdejšího pracoviště a tak se často stávalo, že mne i s kočkami na kšírách přišla do práce navštívit. Po 3/4 roce jsem změnila pracovní místo, ale do centra jsem docházela pravidelně krmit pouliční kočky.

Jednoho zimního večera se ze tmy vynořila postava a oslovila mne. Dcera majitelky mne přišla poprosit, zda jim nemohu pomoci umístit jejich starší kočku, čtyřletou Lucii. Necítí se u nich dobře, je nervozní a agresivní k jiným kočkám. Záležitost mi nebyla moc jasná a tak jsem požádala, zda se na dalším nemohu domluvit s matkou a také, že bych kočičku ráda viděla. Dohodli jsme si termín návštěvy.

V noci jsem marně přemýšlela, co za žádostí vězí a moje nervozita vzrostla, když mi známá druhého dne dopoledne zavolala, že slečna vzkazuje, že nemám chodit. Jedou s matkou na hory.

Abych učinila konec svým pochybnostem, zazvonila jsem u jejich dveří v době domluvené schůzky. Šourání za dveřmi signalizovalo, že bude možná s kým komunikovat. Dlouho jsem však stála za dveřmi a osobu na druhé straně přemlouvala k otevření.

Dveře se nakonec alespoň pootevřely a mé přemlouvání se opakovalo. Paní se rozplakala s tím, že situaci nezvládá. Nebylo mi stále jasné, co je příčinou problému. Jak jsme se na prahu bytu bavili, tak během hovoru se cosi drobného vyloudalo z bytu do chodby domu. Bylo to kotě. A tak jsem se začala dovídat, že paní nestihla kastrovat kocourka a přišla koťata.

Kočička měla problematický porod, koťata musela paní dokrmovat a piplat sama. Koťat je pět a tak v bytě běhá koček celkem osm. Šokem však pro mne bylo navíc zjištění, že to apatické neforemné klubko v chodbě není tři měsíce staré koťátko, ale 3/4 roku stará kočka.

Nátlak či náznak snahy po radikálním řešení by mi otevřené dveře zase zavřely a tak jsem poprosila o důvěru v to, že budeme problém společně řešit.

Po noci horší než byla předchozí jsem s proviantem na zádech dorazila do bytu majitelky. Kočky byly velmi podvyživené, apatické, koťata měla velké hlavy a malinká tělíčka, byla zaostalá v růstu a vývoji. Navrhnout dohodu a odebrání alespoň části koček, by mne mohlo vrátit před dveře bytu, postup ve spolupráci s veterinární správou by možná pro stávající stav koček nemusel být dostatečně rychlý. Odnést kočku k vetovi na prohlídku nebylo možné. Majitelka nesouhlasila.

V prvních týdnech mých dodávek kočky jakékoliv krmivo zvracely, ale pomalu si přivykly a po půl roce jsem je nepoznávala - velice porostly, měly pěknou srst, už si dokázaly i hrát a měly zájem o dění kolem. A tak bylo nutné přistoupit ke kastracím alespoň mužské části souboru.

Majitelka naštěstí nebyla proti a svolila k postupným kastracím. Cesta k veterináři s každou kočkou byla vždy doprovázena otázkou, zda jí kočku s jistotou vrátím. Co jsem měla na to říci? Nevrátit jednu jedinou by bylo prvním a posledním pokusem. Současný postup byl však bez východiska.

Výživa těchto koček mne měsíčně stála asi 1500-2000 korun, veterinární náklady za dva roky činily kolem 7 000 korun /kastrace kocourů, operace, hospitalizace, úraz, několik vyšetření/. Jedna kočička bohužel zemřela.

Situace této domácnosti se nelepšila. Spíše naopak. Jednoho dne byla majitelce odpojena elektřina a tak jsem od té doby navíc žila ve strachu, že paní s kočkami při svíčkách jednoho dne vyhoří. Dcera odešla za nevlastním otcem a tak to vypadalo, že budu nucena fušovat do práce sociálních pracovníků a psychologů. Čím byla situace horší, tím více paní lpěla na svých kočkách.

Jednoho sobotního večera mne na cestě z práce zastihlo volání. Velmi jsem se polekala, neboť paní sama tel.neměla a teď náhle volání z mobilu s tím, že si musím okamžitě kočky odvézt. Za hodinu jsem byla u ní. Měla přijít kontrola z úřadu - kočky musí pryč. Ona se prý bude muset vystěhovat. Byl to pro mne šok.

Před několika týdny nám zemřel kocourek v depozitu s FIP, pak začala Brnem brousit panleukopénie a depozita spíše kočky léčila než umísťovala. Všichni měli plno. Ani bezesná noc mi nepřinesla žádné řešení.

Brzy ráno jsme s mým mužem zazvonili u dveří bytu a se svolením majitelky odvezli všechny kočky. Mňoukající auto se zastavilo u brány kliniky. Nebyla jiná volba.

První účet tohoto majitelčina náhlého řešení činil 13 400,- Kč. Nejen při placení tohoto účtu, ale hlavně při pohledu na smutná, stresovaná a nic nechápající zvířata, jsem majitelku nejednou proklínala. Po prvním očkování, které mělo kočky zpřístupnit zájemcům, všechny kočky, jedna za druhou, onemocněly. Dámská část souboru tak nemohla na kastraci. Nekonečným léčením uběhly tři měsíce a já jsem každý den cítila, že jsem se ocitla daleko za hranicemi svých možností.

Jednoho večera jsem stála na poště v řadě. Z dlouhé chvíle, než se dostanu k okénku, jsem zevlovala po okolí. Náhle jsem postřehla cosi povědomého, co mne vylekalo. Z vedlejší řady jsem zachytila pohled bývalé majitelky koček. Nechtěla mne vidět a tak rychle zvolila jiné zorné pole. Stála jsem a čekala. Mezitím jsem se dostala k přepážce a má pošta byla vyřízena. Hlavou mi prolétly celé tři roky a udělalo se mi zle. Venku jsem se vzpamatovala až díky mrazivému vzduchu.

Nepsala jsem toto vyprávění proto, abych si zde postěžovala, ale ve snaze přiblížit zájemcům, kteří přicházejí do depozit, naše zkušenosti a pocity. Snad lépe pochopí jeden ze zdrojů našich zvědavých otázek :), našich obav či požadavků na nový domov zachráněných zvířat. Tento příběh nebyl nejhorší zkušeností, spíše nejdelším martýriem. Není vůbec jednoduché se pak zvednout, pokračovat, důvěřovat svým schopnostem a pohnutkám lidí, kteří přicházejí do depozit.

Kočky, o kterých píši v tomto článku, najdete zde zde