Začalo to přesně před rokem. Šel jsem jako zodpovědný kocour na pravidelné očkování. Klasicky jsem seřval veterináře a urazil se na spolubydlící, ale jinak proběhlo vše standardně - propíchli mi kožíšek a řekli, že jsem krásný. To vím taky, ale od nich o takovou chválu nestojím, když mě takhle týrají! Kámošům provedli to samé (jen je samozřejmě tolik nechválili, to bych nerad slyšel).

Vrátili jsme se domů, dostali za odměnu masíčko a vše se zdálo v pořádku. Jenže... Jak ona mě spolubydlící pořád ňuchňá a mazlí, tak si po pár dnech všimla, že se mi na místě vpichu udělala boule. Panička si vzpomněla, že už jsem ji jednou měl a pomohlo rozmasírování a hned se do toho s vervou pustila, jenže ouha... Tentokrát mě to moc zabolelo, až jsem vypísknul bolestí...

Ona teda v tu chvíli nic neřekla, ale já myslím, že se nějak lekla či co... Vzala si takovou věc, do které nacvakáte číslo a najednou s někým mluvíte - dost mě to zajímá, ale zatím jsem tomu nepřišel na kloub! No a začala popisovat moji bouli a tak jsem ji pozorně poslouchal, protože se mi zdála nějaká ustaraná a já teda tu bouli bolavou taky moc nechtěl...

Podle tónu v hlase to sluchátko spolubydlící moc neuklidnilo, spíš naopak. A tak se stalo, že mě hned druhý den zase narvala do přenosky a šlo se na veterinu - tentokrát tam ale nebyl pan doktor, nýbrž paní doktorka... Podívala se na mě, promačkala mě - tedy nic příjemného to nebylo. A pak si tam něco šuškaly se spolubydlící a tahaly diáře a nakonec padl datum - přesně za týden. Ale co se bude dít, to se mi nikdo neobtěžoval vysvětlit. Chápete to?

Za týden jsem se tedy dostavil na smluvené rande, ale místo nějakých příjemných věcí jako třeba hlazení a chválení mi doktorka píchla jed!!! Spolubydlící mě musela chovat, protože se se mnou úplně roztočil svět, začaly mi klížit oči a najednou jsem usnul... A to vám tedy nepřeju zažít, jak jsem se cítil, když jsem se probudil!

Narvaný v přenosce, celé tělo v jednom ohni a v puse jak když mi někdo čistil zuby kovovým kartáčem! (pozn. Evvity - Wilda měl nádorek na boku, ale bohužel dost rozsáhlý a prorostlý do svalu, takže rána byla obrovská. A když už byl v narkóze, tak mu ještě paní doktorka odstranila zubní kámen, a to pěkně z gruntu, takže vypadal fakt jak v posledním tažení).

Ale co byl už úplný vrchol - měl jsem na sobě nějakou košili!!! Ještě v ordinaci jsem se z ní pokoušel dostat, ale byl jsem tak slybýýýý. (pozn.: Rovnou jsem měla podezření, že košilka proti vytahání stehů nevydrží a tak jsem vzala do zásoby límec - taky nic příjemného, ale lepší něco než nic).

Když jsme došli domů, byl jsem strašně unavený, bolavý a chtěl jsem spááát a spááát, abych všechnu tu bolest a neštěstí zaspal. Ona si mě položila do klína a já spinkal celé odpoledne. Pak jsem se probudil a zjistil, že mám za A pod sebou úplně topornou spolubydlící (fakt seděla poctivě, než jsem se probudil) a za B že mám na sobě pořád tu potupnou košili.

A tak jsem začal dělat scény - předváděl jsem, že v tom nemůžu chodit a padal jsem - přirozeně především na ten operovaný bok. Až když jsem začal zanechávat krvavé stopy, konečně se dovtípila (má asi dlouhé vedení nebo co, jsem jí to přece říkal jasně!) a sundala mi tu ostudu.

Ale byla tak drzá, že si dovolila nandat mi takový průhledný amplion! Otřesná záležitost - ovšem až do chvíle, kdy jsem dostal chuť na jídlo. Zjistil jsem totiž, že když se s ním předkloním, zakryju úplně celou misku a prckové se k jídlu nedostanou, huehehehehe.

A tak jsem byl už celkem v pohodě (i když samozřejmě žádné honičky a pranice ještě nepřipadaly do úvahy), byl jsem rozmazlovaný, chodily za mnou návštěvy, prostě celkem to šlo... Jen spolubydlící se mi nějak nezdála, pořád čekala na nějakou histologii a nebyla s ní moc řeč. Ono to taky kocourovi moc nepřidá, když se snaží být hrdina a spolubydlící furt posmrkává a bulí!

Já se jí i snažil rozveselovat, třeba jsem schválně dělal, že se s tím amplionem nevejdu do dveří a narážel jsem do futer, nebo jsem couval do WC a tak. Ale vůbec to nezabíralo. Až když jí přišla zpráva, kterou mi teda přečetla, a tam bylo, že nádor není hubený nebo co, tak se konečně uklidnila, děsně mě líbala a pak s druhým spolubydlícím vypila celou lahev šampaňského. Hm, a mně nedala nic. Přitom jsem byl takový hrdina.

Pak už mě čekalo jen vyndání stehů a dlouhé zarůstání srsti. Teď už jsem zase fešák a zase proháním ty dva malé zlobiče. Jen myslím, že už nikdy nechci na očkování. To si ale budu muset ještě vyjasnit se spolubydlící i s doktorkou - ony se tváří tak, že bych se občas zase měl nechat očkovat, i když něčím jiným. Jenže já to u doktorky po tomhle zážitku nemám rád a stává se tam ze mě zlý kocour! Grrrrrrrrrrrrrrrrrr!

Abyste viděli, jak moc jsem trpěl, přikládám i fotku - ovšem zachycenou za mé nevědomosti. S amplionem jsem jí nedovolil, aby mě fotila, takovou ostudu bych nepřežil!

A příště zase něco veselejšího.

Váš Wilson