Kapitola 1. Ve které Jíťa dráždí Centrální Distribuci bosou nohou
"Já vás pořád poslouchám, já si snad taky pořídím nějaké zvíře," poznamenala kolegyně Jíťa během jedné poobědové siesty v kanceláři. Seděly jsme kolem stolu a tři jsme vyprávěly, co naši čtyřnozí, chlupatí nebo opeření miláčkové provádějí. Kopírovaly jsme plakátky na umísťovací výstavu koček a kolegyně druhá Jitka je distribuovala mezi klienty s vědoucím výrazem a odvážným tvrzením, že kočky přinášejí do domu štěstí.

My jsme s Jíťou zatím probíraly výhody koček z takovýchto výstav. Očkované, odčervené, kastrované a hlavně odrostlé. Žádné kotě, dovezené od babičky z vesnice na konci prázdnin, napůl divoké, zablešené, s touhou po výškách a nekonečných hrách. Jenže, jakpak by ona se dvěma dětmi a navíc vlakem jela na nějakou výstavu do Prahy pro kočku. A vůbec. Teď mají jiné starosti a Dušánek se chystá na mandličky do nemocnice, zase se nachladil, asi půjdou k paní doktorce. Druhý den už měla ošetřování a v kanceláři jsme zbyly tři. A že tam byl frmol. Na siesty a miláčky nám nezbýval čas.

Leč slova už byla vyřčena.

Kapitola 2. Která přinese nerudovský problém.
Hned další středu, mezi upomínáním dlužníků, zapisováním faktur, sháněním elektrikářů a instalatérů Jitka přijala telefon o kočce, která už druhý den strašlivě mňouká někde ve sklepích paneláku. Paní, která volala, byla akční a nejprve se pokusila zavolat městskou policii. Dostalo se jí rady, ať otevře okno, že kočka zase zmizí (!) Následující logický krok byl volat k nám do realitky. Jako správci si s tím snad poradíme ne? Odhodlaně a hlavně zvědavě jsme se vrhly na loveckou kariéru. Já navíc nenápadně sebrala paní uklízečce roli igelitových sáčků, nebyla jsem si jistá, pro co vlastně jdeme.

Paní na nás už čekala ve vchodu v ruce tácek od masa s kapsičkou a hned nás hnala do sklepa. V jedné drátěné kóji byl na trubkách u stropu proutěný koš a z něho trčely dvě černé špičky. A ticho. Našly jsme židli a násadou od koštěte jsem do koše šťouchla. Uši se zavlnily a to bylo všechno. Akční kolegyně sehnala paní majitelku kóje, vylezla jsem ke koši a černá kočka vyskočila na trubky a zmizela mezi taškami v další kóji. To jsme si pomohly.

"To je dobrý, ta je naše." Jásala paní, která nás zavolala, odemkla a s táckem napřed se natáhla ke kočce. Ta vykráčela ven a začala se krmit. "Pojď jsem troubo," řekla a podala nám kočku. Záchranná akce se podařila. Měly jsme kočku... a problém. Nerudovský.

Kapitola 3. Kočka se jeví poněkud divoká
Manžel operativně dovezl velkou přepravku a kocour (to už jsme zjistily) byl opatřen vodičkou, granulkami, kapsičkou a bytelnou mříží. A my začaly shánět páníčky. Na veterině nám hledali i chovatele koček v okolí. Všechno marné. I pán, kterého jsme vylekaly, nám po chvíli radostně volal zpět, aby nám sdělil, že jeho kočka je ve skříni, jako vždy. Nakonec přišel kolega, že kocoura zkusí umístit v domku své přítelkyně, tedy jestli se snese s jejich novým kocourem. Jim se stejně v poslední době nějaké kočky ztratily...

Ráno jsme se sešly, tři "zachránkyně". "Já z toho mám takovej divnej pocit," meditovala Vendulka, "celou noc jsem nespala," prohlásila Jitka, "nedají ho kastrovat" myslela jsem si já. Po chvíli se objevil kolega s bednou a v bedně kocour. "Nesu vám ho zpátky, kousnul přítelkyni do nohy." Buch, buch, buch, spadly tři kameny. Vrátil se nám Čertíček, na všeobecné přání se nám vrátil.

Proč ale kousal? Vidím v tom prst osudu. Volám Jítě do nemocnice, že si přála kočku a kočka je tu. Na druhém konci bylo chvíli ticho a pak trochu rezignované "Tak jo"

Rozjely jsme akci. Odvezly Čertíka k panu doktorovi, ten ho prohlédl, konstatoval čisté oči, uši a pěkný kožich. Doplnil očkování, naložil odblecháč a odčervovací tabletky, instrukce a objednal kastraci. Pak Čertík odjel do Lysé do karantény, do prázdného bytu i s miskou a lavorkem kočkolitu.

Kapitola 4. Kočka se ukazuje poněkud Schrödingerovská
Ráno přišla Jitka do práce s podivným výrazem. Kočka zmizela.

Jak to? Okna? Zavřeli jsme.
Dveře? Neprosmýkla se.
Jiné díry? Okno ve spíži? Ucpané. Ale je tam komínová díra.
Určitě je tam. Vlezl do komína! Nebude umět vycouvat! Uhyne...!
Nebo je pod vanou ... ?

A v tom mi to došlo. Tam není elektrika! A oni hledali černou kočku potmě s baterkou v třípokojovém bytě... Měli málo šancí. Jitko klid, určitě někde sedí a z kouta se vám směje.

Odpoledne telefonoval její manžel, kocoura neviděl, ale misky jsou prázdné a záchůdek použitý. Nad výhrou v loterii bychom tolik nejásaly... Přes víkend kocour zmizel zase. Jitčin manžel vyboural vanu z koupelny připravené k rekonstrukci, propátrali kamna, rozebrali zbytky kuchyňské linky... Nic. Ale krmení mizelo a záchůdek se provozoval. Kočka procházela zdí.

Čerta dopadli až o dva dny později, nejvyšší čas k nástupu, aby povýšil na vomelíčka.

Kapitola 5. Štastné konce, šťastné začátky
Mezitím se Jitka vrátila z nemocnice. Dušánek bude v pořádku, i když musí být v klidu a ještě týden doma. A teď co kočka? Pověděla jsem jí, co jsme zatím zařídily a že Čertík bude k předání nejdříve příští víkend. Stále jsem si nebyla jistá, jestli kocour neskončí u nás. A pak mi řekla, že už řešili otázku umístění pelíšku a kdo bude kocoura krmit. Až tehdy jsem uvěřila, že Čertík má opravdu nové bydlení.

Úterý strávil kocour ještě jeden den u veterinářů a v neděli se stěhoval do nového.

Tak jim držte palce.