Mikešovi je úplně fuk, že jsme s Ankou deskri ... diskra ... todlencto ... utlačovaný a odstrkovaný a ponižovaný z důvodu barvy srsti, Vona nám říká "černá žebroto" a dá nám jen maličko a sama toho sní celou hromadu, a ještě kopu. Přitom my bojujeme i za něj, za nevděčníka! Mikeš je vůbec zvláštní případ, protože jí jenom to, co zná, jí maso nebo kapsičky nebo granule a někdy mlíko, jinak nic.

Já teda taky nejím vlastně o moc víc, ale pilně žebrám cokoli a někdy to i ochutnám, a ještě taky někdy kradu, hlavně chleba, co si Vona připraví na svačinu do práce. Vona mi ho pak sebere a nadává, že zase bude mít v práci vokousanou skývu, jako by to někomu vadilo.

Takže ráno dostaneme každý půl kapsičky, to by bylo celkem v pořádku, i když by to teda klidně mohla být celá kapsička, ale hlavně panují mezi námi a Vonou rozpory v tom, kdy je ráno. My kosourci si myslíme, že ráno je, když se v noci probudíme a máme hlad, Vona si myslí, že ráno je, když Vona vstává. Chvilku nám trvalo, než jsme z toho vyvodili logický závěr, že vlastně mezi námi ten rozpor není až tak veliký! Stačí jen Vonu donutit, aby vstala, pak musí uznat, že je ráno, no a když je ráno, to dá rozum, že je čas na kapsičku.

Mikeš je moc chytrý kosourek a tak vymyslel, že se lidi dají dobře vzbudit tak, že se vleze pod postel, otočí se na záda a škrábe se nohama do matrace zespoda. Taky ještě vymyslel, že se dá sednout na stolek vedle klávesnice a škrábat na závěsy, protože my máme závěsy, na které se škrábe úplně senzačně a zní to skoro tak krásně, jako když vržou dveře.

Jenže při škrábání pod postelí musí být jeden ve střehu, protože lidi po něm hážou polštáře. A při škrábání na závěs zase vstanou a ten závěs odtáhnou na druhou stranu, takže se na něj nedá hrát na nervy. To jsou hrozné ústrky, ale lidi nám to vynahradili tím, že nám dali dvířka do dveří do ložnice.

To se nám nejdřív moc nelíbilo, protože jsme se toho báli, teda já jsem se nebál, jen jsem byl ve střehu, aby mi ty dvířka něco neudělaly. A někdy jsem byl natolik ve střehu, že jsem se naučil těmi dvířky ťukat a bouchat, dokud někdo z lidí nepřišel a neotevřel mi velké dveře anebo mě dvířky neprostrčil.

A to právě Mikeš, že je takový chytrý, okoukal a vymyslel, že se ráno dá bouchat dvířky, aby si Vona uvědomila, že je ráno a musíme jíst. A já jsem to zase nazpátek okoukal od Mikeše a tak se střídáme v oznamování rána oba dva. Vona se ale naučila při tom spát nebo dělat, že spí, a většinou vyleze Přednosta, protože aby nám stačil dát snídani a nepřišel kvůli tomu pozdě do práce.

Potom ještě jíme kapsičku napůl odpoledne, nebo masíčko, nebo někdy oboje, a jednou jsme měli odpoledne dokonce každý jeden a půl kapsičky, když nás postupně nakrmili všichni, protože my vypadáme pořád hladově, i když teda máme na stole pořád granulky pro vomelíky. Ale granulky nejsou žádné pořádné jídlo, to potvrdí deset kosourků z deseti.

Vona nám teda zkouší dávat sýry a jogurty a rybičky a mlíčko Tatru, ale to všechno jsou krajně podezřelé věci, tak si jen tak někdy opatrně jeden z nás ochutná, ale cpát se tím nebudeme, když to neznáme, to dá rozum. A vůbec, já mám rád vánočku pro kočku, ale to Vona mi naschvál skoro vůbec nekupuje.

Anka dostává granulky pro tlustý psy vždycky odpoledne, a někdy maso nebo konzervu nebo kosti, ale někdy pak v noci chce ven a tak Vona říká, že už jí nedá nic než granule, ale stejně jí pak Anka užebrá, to my s Ankou umíme pěkně prosebně koukat, a nejvíc žebráme zmrzlinu a taky všechno.

Anka má větší granulky než máme my a já si je půjčuju a je to bezvadná hra, honit granulku po kuchyni a pak jí nacpat pod koberec na chodbě a odtud jí lovit. Ale Vona tu hru někdy pokazí, protože na tu schovanou granulku šlápne a to dá rozum, že pak je z granulky jen prášek, protože je těžká, protože nám všechno sní.

Tak ahoj,

Váš Bertík

Další fotky najdete zde a předchozí díl tady...