Byl podzimní páteční večer, bratr se švagrovou se šli za kulturou do místní hospůdky a synovec si krátil dlouhou chvíli hraním na flétničku. Náhle zaslechl z ulice žalostné mňoukání, podíval se z okna a uviděl malé černobílé stvořeníčko. Je to hoch útlocitný, tak vyšel ven a koťátko vzal do tepla.

Když rodiče dorazili domů, usoudili, že kotě vyhodit nelze a rozhodli, že zůstane na chalupě. S rozhodnutím kočka do Prahy nikdy, vyrazili v sobotu na nákupy kočičích potřeb. V rodině byly pouze potřeby psí slečny Goldinky. Bratr je velmi důkladný, a tak mimo jídla, pelíšků, přepravky a krytého kočičího záchůdku koupil i probíhací dvířka, které ještě v sobotu nainstaloval.

Bratr který je původním povoláním zootechnik odborně prohlédl kotě a usoudil, že je to kočička, synovec v té době miloval spolužačku Adélku, rozhodl o jméně kotěte. Později se ukázalo, že je to kocourek, tak se z Adélky stal Adélek.

Celý týden žili všichni spokojeně na chalupě. Z Adélka a Goldinky se stali kamarádi a rodina zjistila, že bez kocourka nelze žít ještě, že měli přepravku. Adelék cestoval do Prahy a dodnes je důležitým členem rodiny.

Asi tak o dva roky později...

Byly prázdniny rodina opět na chalupě, přišla návštěva a všichni seděli u kávy. Náhle povídá návštěva: "Jééé vy máte další kočičku", bratr a švagrová se zasmáli dobrému vtipu, ale neodbytný host kouká a říká: "..za lednicí je kotě". Šli se podívat za lednici a tam bylo kotě. Nikdo netušil jak se do místnosti dostalo.

Bylo hubené, zraněné, z očíček mu teklo, vyhodit ho nemohli, nikdo ho nepostrádal, a tak opět rozhodli, že tentokrát opravdu bude na chalupě.

Probíhací dvířka byla již instalována, tak co. Tentokrát správně usoudily, že je kocourek, měli již zkušenosti, a tak dostal jméno Michal zvaný Míša. Míša byl opravdu dost zbídačené kotě, zodpovědná rodina nenechala nic náhodě a začala s nešťastníčkem navštěvovat rodinného veterináře, jezdilo se za ním do Prahy. Kotě bylo vyléčeno a zachráněno. Co myslíte, dalo se bez Michala žít? No, nedalo, byt a chalupu ovládla pso-kočičí smečka a své lidičky tam strpěla, dobře se o ně starali,tak co.

Uplynulo něco vody něco času a kolem chaloupky se začal potulovat vesnický tuláček, kocourek Mikeš, no co by se nepotuloval, bratr mu každý den podstrojoval před vraty různé dobroty, kočičí kapsičky, suché krmení a syrové hovězí masíčko velmi vysoké kvality. Za nějaký čas začal Mikeš čekat před vraty a doprovázel bratra na procházky s psí slečnou.

Jednoho dne našli Mikeše před vraty zle zraněného a velmi zuboženého, vzali ho do domu, vyléčili a z potulného kocoura se stal "dvorní kocourek" žil na dvoře a v přilehlých prostorách, konečně se uplatnily probíhací dvířka. Mikeš zdárně tloustl a byl moc spokojený, své měl jisté.

V březnu 2006 dostal bratr k narozeninám britského modrého kocourka jménem Artuš. Domácí kocourci Adélek a Míša po čase Artuše přijali a dobrák Goldinka ho tiše trpěla, co také mohla dělat, že.

Dvorní kocour Mikeš, ale začínal docházet k názoru, že na dvoře je sice dobře, ale v domečku by bylo lépe, a tak na tom začal nenápadně pracovat, až se do domečku propracoval.

Dnes tam žije smečka složené ze čtyř kocourků, jedné psí slečny a třech lidiček, kteří jsou rádi, že mají kde hlavu složit. Dům je ale dost velký pro všechny, jen do Prahy se jezdí čím dál tím méně.