Julie: Pascha ležel v kuchyni u sporáku a zálibně se díval do trouby, jak se peče beránek, protože od té doby co bere Prednison, je neustále při chuti. Mikeš po nočním flámu tvrdě spal v pokojíku. Já seděla na parapetu a dívala se z okna ven. Vzpomínala jsem, jak jsem se před pár dny ztratila. 

Co onemocněl Pascha, tak mu panička o víkendech přednostně vyvařuje maso se zeleninou, neustále mu s páníčkem prohmatávají krk a pak radostně vykřikují výrazy, kterým já moc nerozumím, jako že je něco lepší, napravo je to menší, nalevo to zmizelo a vzadu to není vůbec. Pascha se nechává od nich prohmatávat a tváří se u toho děsně důležitě. Na každé jídlo se pak hladově vrhá a hltá tak, až se dáví. Panička mu jinak neřekne, než "naše popelnice".

Na mě samozřejmě nikdo nemá čas. Panička pořád běhá po bytě, za sebou tahá TO, co vydává divný zvuky, neustále něco uklízí a pak v kuchyni zase vaří a peče. Žádné houpání v náruči, žádné česání kožíšku. Dokonce ani na balkon mě nechtějí pustit, protože jsem trochu nastydla, z nosánku mi teče a tak si ho neustále olizuji. Toho si všimla panička, protože jak jsem frkala, tak jsem zanechávala na sedačce flíčky, které neušly její pozornosti. Už se domlouvala s páníčkem, ať mě vezme k veterináři.

Ve středu (to byl den, kdy na mě nedávali pozor) kolem půl páté odpoledne páníček vyvenčil Paschu a chystal se jet za paničkou. Když se vracel z venku a otevřel dveře do bytu, aby Paschovi utřel ťapky, tak jsem nepozorovaně vyběhla na chodbu k výtahu. To já občas dělám, očuchávám si sousední byty a někdy i vyběhnu po schodech do horního patra. Ale páníček mě vždy zažene zpět domů. Jenže tentokrát za Paschou zavřel dveře a mě tam klidně nechal.

Sedla jsem si na rohožku a čekala. Když se dlouho nic nedělo, tak jsem se rozhodla prozkoumat schodiště. Sešla jsem o patro níž. A pak zase níž. Postupně jsem se dostala až do přízemí k hlavnímu vchodu. Tam jsem zůstala stát. Nějaká paní vchází do baráku. Dívá se na mě, já na ní. Naježím svůj kožíšek a pouštím hrůzu. Otevírá dveře a pouští mě ven, protože si myslí, že jsem venkovní kočka, která omylem zaběhla dovnitř. Jsem venku, jsem volná. Hurááá, musím si to užít.

Panička: Byla středa a ten den jsem byla v práci až do 17 hodin a pak jsem se rozhodla, že pojedeme ještě nakoupit. Domů jsme přijeli až po 18 hodině. Začala jsem uklízet nákup a kolem půl sedmé jsem si teprve uvědomila, že něco není v pořádku. Někdo tu sakra chybí. Pascha ležel u tašek a hladově se díval na potraviny, které jsem vyndávala a hned uklízela. Mikeš seděl jako vždy na stole (to aby měl o všem přehled) a trpělivě čekal, až mu naplním misku. A pak mi to došlo. Není tu Julie a ta už si uklízení nákupu vůbec nenechá ujít. Je z nich nejzvědavější.

Šla jsem za mužem do obýváku, kde sledoval televizi a zeptala se ho: "Neviděl jsi Julinku?" Díval se dál na obrazovku a jen prohodil: "Před chvilkou tu někde byla!" Aha, pomyslela jsem si a začala jí hledat. Nejdřív jsem se podívala na všechna místa, kde odpočívá. Nic. Tak jsem začala prohledávat její skrýše v bytě, kde se ráda schovává. Nic. Musím podotknout, že muž se dál nerušeně díval na televizi. A to prohlašuje, že je to jeho holčička. Začala jsem jí volat jménem. Marně. Kouknu na balkon, není tam, začnu otvírat všechny skříně a prohlížím i šuplíky. Julinka se stala neviditelnou. Jdu zpátky do obýváku a oznamuji, že jí nemůžu najít. To už vystartoval i muž a začali jsme byt prohledávat znovu. Julie se ale nenašla.

A pak jsem si to uvědomila. Zeptala jsem se ho, kdy venčil naposled Paschu a bylo hned jasno. Julie utekla z bytu ven. Muž se oblékl a šel jí hledat. Za chvíli se vrátil, už se dozvěděl, že jí sousedka ze shora pustila ven, protože prý byla Julina strašně naježená. Bylo na něm vidět, že si dělá starosti. Aby ne, Julča byla nastydlá a noci jsou ještě chladné. Řekla jsem mu, že počkáme, až bude tma a ticho a půjdeme se spolu po ní podívat. Teď bylo venku dost rušno, lidé venčili psi, jezdily tam auta.

Asi v půl desáté večer jsme jí šli společně hledat. Muž jde za barák a já jdu k popelnicím a volám jí jménem. A najednou slyším mňoukání. Znělo to tiše, jako když někdo pláče. Zavolám na muže. Brzy zjišťujeme, že se skrývá pod autem na parkovišti, ale bojí se vylézt ven. Oba na ní mluvíme co nejněžněji. Nakonec nenápadně vystrčí hlavičku a šup. Zdrhne pod jiný auto. To se ještě párkrát opakuje, ale při jejím dalším pokusu je muž rychlejší. Podaří se mu jí chytit. Neseme jí šťastně domů. Je hladová, špinavá a její černý kožíšek smrdí olejem. Ale je opět s námi. Doma běží se zdviženým ocáskem hned k Paschovi a začne se o něj samou radostí otírat, ale Pascha jako vždy zkamení. Tyhle její projevy lásky zrovna nemusí.

Její útěk se neobešel bez následků. Venku ještě víc prostydla a její zdravotní stav se zhoršil. Druhý den jedeme k veterináři. Tam samozřejmě dělá drahoty a odmítá opustit svoji přepravku. Muž jí násilím vytahuje ven a Julie dostává injekci, která bude působit 14 dní. Ještě kapky do uší a mastičku na dásně. Prášky nepřipadají v úvahu. Jednou jsme to zkusili a po pozření prášku vyvalila oči, běhala po bytě a z tlamičky jí lítala pěna na všechny strany. Tenkrát jsem si myslela, že je to její konec, ale nakonec jsem zjistila, že je to jen dokonalá herečka. Ale od té doby její zdravotní problémy řešíme injekcí.

Doma trochu trucuje, sedí na parapetu a dívá se z okna ven. Asi vzpomíná na svoje dobrodružství. Ale to má kočička smůlu, protože teď už jí opravdu hlídáme. Teda spíš její páníček : - ))

Julie: Doma jsem trochu pískla, ať udělají nové fotky. Tak posílám tuláka Mikeše, Paschu s letním sestřihem a samozřejmě i sebe.